Sportštyk

Autorka nedává příliš mnoho pokynů, to se časem odnaučila. Dělejte si, co chcete… Jediné, co je bezpodmínečně nutné: řecké Chóry, jednotlivci, masy, nebo kdo všechno tu má vystupovat… musí mít na sobě sportovní oblečení, to je přece dobrá příležitost pro sponzory, ne?... Vůdkyně nebo Vůdce Chóru ať je sluchátkem připojen na sportovní kanál a všechny zajímavé sportovní události či nejnovější výsledky... ať sděluje publiku... Chór to pak převezme a sborově to zopakuje. Tím se přeruší děj, beztak ve hře žádný není.

Pokud jde o scénu, snad by to šlo následovně: je možné ji rozdělit napříč na dvě části takto: před námi se tyčí depresivnější část sportovního stadionu, ochranná mříž, jíž musí být od sebe odděleny dva tábory fanoušků, aby si okamžitě nešly po krku. Po obou stranách mříže stojí uniformovaní policisté otočení k ní zády, pozorně sledují obě části davu, které se k sobě chtějí dostat, tlačí se proti sobě, někdy mříž prolomí, atd. Dvě části davu představují nepřátelské tábory, o jejich útocích pojednává v podstatě celá hra, možná ale taky o něčem docela jiném.

—

Elfi Elektra: Konečně klid. Řeky, jež zbarvila krev mého otce do ruda, jsou zase čisté, nebo teď začíná zas nová válka s máti? Je mi to fuk. Mou pozornost přitahuje už dávno mnohem víc chování mas. Tolik lidí s osobními pohnutkami k činu a najednou, jako by jim úder neviditelných hodin rozdrtil cosi v lebce a nastavil je na jakýsi imaginární čas, tikají všichni ve stejném rytmu, chápou se sportovního náčiní a začínají se navzájem mlátit, roztříští číše, co zrovna pozvedli z pěkně prostřeného stolu ke snídani nebo v putyce, aby si dali hlt od souseda. Na zdraví. Teď mu to nandejte, ale pořádně! Koflíky vzhůru! Hlavy dolů! Pstruzi se prohánějí břichem nahoru pod mostem. Pro cizinecký ruch už nepřicházejí v úvahu, protože turismus spočívá v pozorování, a tady teď už skutečně není nic k vidění. Postupujte dále, k dalšímu místu! Ryby jsou kaput a fuč. Postupovat, prosím! Víte, co se řece v mém bezprostředním sousedství zítra nebo nejpozději pozítří stane? Co s ní udělají ti nelidové? Chtějí, aby byla díky nepřirozené přirozenosti nezaměnitelná, rozhodně nezaměnitelnější než všichni ti lidi, co pověsili kravaty na hřebík, aby si oblékli své uniformy, sportovní dresy. Museli kvůli tomu svou nezaměnitelnou přirozenost nejdřív zničit, nebo se tím teprv projevila? Stalo se to, aby mohli všichni vypadat opravdu stejně, jednotně. Jako vojáci. Džíny, trička, baseballové čepice. Přesně jako se to přihodí té ubohé řece: totálně nové oblečení na olympiádu v narážení na břeh. Vládci řeky z ní udělají přirozenou nepřirozenost, nebo lépe: nepřirozenou přirozenost.

Ovšem – řeka, i když jí přišijeme nové koryto, zůstane pořád tou starou, zlomyslnou řekou, s tuhými bandážemi, co jí klouby neochrání, nejdřív musí být přírodně chráněná, aby se vůbec mohla stát zase řekou. V novém dresu se pohybuje přirozeně mnohem radši. Vždycky se musí nejdřív něco stát, než přivedeme řeky konečně k rozumu. Prosím, pro mě je to v pohodě, jenom to říkám, ono už je stejně jedno, co říkám: Takže tahle řeka teď teče už sto let vzorně svým dobře stavěným betonovým řečištěm, a při povodni stoupne zhruba o třicet centimetrů, které pak musí, proti své vůli, zase vydat. A teď jí chtějí řečiště rozkopat, a aby mohla opět vládnout příroda, smí řeka, jak za starých časů, tvořit meandry, a její břehy mají mít skvělou sací schopnost a přitom být ještě krásně tvarované, no, možná ne úplně krásně, ale přece jen tak, aby byly biologicky přizpůsobené tělu krajiny. Se zesíleným sacím jádrem. Už se na to tak těším, ovšem mám proti tomu i námitky.…

Vejde Žena, asi pětačtyřicetiletá, a mladý Sportovec, kopou po zemi jakýsi balík, pohazují s ním, mlátí do něj pálkami. – Balík se zkrvaví. Následně ovšem, zatímco jím Žena a Sportovec házejí sem a tam, provádí tu a tam normální činnosti, pokud ho nechají, uklízí, něco rovná, čte si, tedy všední záležitosti, dokonce se pokouší dívat na televizi, atd. Smí se nechat vydráždit vždycky jen na chvíli, mezitím se – ten lidský balík – musí chovat úplně normálně.

—

Žena zatímco kope do Oběti: No prosím, můj syn dnes výjimečně nejde na hřiště! Je mi vnitřně tak úzko, že už tě neuvidím! Dnes ráno jsi mě políbil, i když jako vždycky s nechutí, ale přitom sis připadal tak nadřazený. Aťs byl sebevíc milý, cítím, že se mi vzdaluješ, vyrvali mi tě z rukou. Jenže já si už dávno našla cesty a prostředky, jak se do tebe vtisknout jako cedulka, plná triumfujících ustanovení o ochraně mládeže, ačkoli jsi dávno dospělý a sám přede mnou strmíš jako zeď polepená reklamou...Brzy nám postačí stisk rukou, až se potkáme. A jednou o sobě už vůbec nedáš vědět, protože budeš mít ošklivou nehodu. Mladí dynamičtí lidé holt nejezdí nejpomalejc! Po tvé nehodě budu mít pocit tragédie. ..

Naštěstí nejsem agresivní a moje kamarádky taky ne. Bavíme se o různých tématech a vyprošujeme si přitom respekt, tak se říká rabatu, který ponecháváme tématům, když jsme si je zvolily. Přednášejí nám básnířky, korunované úspěchem. Cachtají se v sobě, protože je tam, jak se zdá, pěkně teplo, z místa, kde mají ústa, jim tiše stoupá trocha voňavé pěny. Utřou si ji. Potom řeknou, co mají na srdci: odvaha, zármutek, rozpaky, multikulturnost. Pořád to samé. Tato žena přejíždí navlhčeným ukazováčkem po kroužku svých čtenářek a myslí, že to jako sport stačí. Nuda tě už začíná nahlodávat, synu, a to přitom nejsi žádný lenoch. Chceš ven, aspoň se psem. Támhleta další angažovaná žena, podívej!, dotýká se okraje mísy, který ji obklopuje. Nadto je trvale obklopena přítelkyněmi, aby se jí vylepšila rezonance. My ženy jsme většinou amatérky, přesto všechny pilně pomáháme s šířením toho, co má jedna z nás na srdci, jenom nevíme, která.

—

Chór: Proč jste posílala syna do války sportu, když ho chcete mít hned zase zpátky? Kvůli poruchám chování? To ale sama sebe obelháváte, jen se podívejte na chování, které sportem získal! Je snad lepší? Zřejmě jste si myslela, že vám takhle zůstane dýl, syn, když bude mít cíl, který nespočívá v člověku. Co, matka by měla být výjimka? Že rozvíjí své podivné pudy, mířící do prázdna? To bylo přece původně na váš popud, ženo! Mezitím jste si přece musela všimnout, že když se člověk jednou svěří sportovním botám, které už předtím vždycky nosil někdo větší, než je on sám, například ten americký baseballový hráč tady na fotce, no, je to váš syn? Ne? No, podívejte se! A tady ten s tou tyčí na rameni, ten to taky není, nebo jo? No vidíte!, takže musí krví a potem a utrpením podepsat smlouvu, z níž se nelze tak jednoduše vyzout…

—

Oběť: Častokrát jsem si říkal, proč nikdo ze sportovců, mých velkých vzorů, přestože jsou slavní, není doopravdy někdo. Jsou to nuly! A to proto, že každý z nich nemůže být naším synem. Ovšem leckterý syn, ano, i váš, milá paní, chce za každou cenu být kýmkoli z nich! Po vysílání o nich ještě dlouho mluvíme, naši hrdinové, oni jsou naopak rádi viděni, chtějí nám hodně dávat, ovšem: Ať už jim propůjčíme jakoukoli identitu, v akci ho nepoznáme, svého oblíbence. Musíme k tomu vidět i obličej a číst v jeho charakteru, ten se aspoň přečte rychle. Noviny, říkejme si jim provizorně modly naší doby, pokud se osvědčily a vyjadřují dokonce naše mínění, mu napsaly charakter na tělo, což dřív dělával otec. Zatímco matka, hlídací pes, šla nakoupit nebo štěkala u plotu, aby se jí do domu nedostal nikdo nepovolaný, dokud si syn pěkně neuklidil charakter, slalomové tyčky a činky. Ovšem když se pak matka přece jen vrátila z nákupu, objevily se v synově obličeji první červené skvrny. Matka si hned pomyslí: morová rána! Byly to ale jenom letáky s poněkud příliš širokým rozptylem. Ty si teď může chytit skutečně každý a zírat pak rozpačitě na podrobnou cenovou nabídku něčeho, co zase nevyhrál.

—

Žena kope do Oběti, po chvíli si sama lehne, vrazí si do boku bajonet nebo nůž, mluví však dál, zbraň se pohupuje: Můj syn při jednom ze svých posledních dialogů, poslouchejte! Takže chce se jako blesk zmocnit míče, a už po třech vteřinách mu ho sebere protivník. Dovedu se do něj vcítit, jak je teď zklamaný. Můj syn chce předběhnout smrt tím, že se připojí k mužstvu. A pak je teprv sám, protože míč si běžel na vlastní pěst někam jinam, než mu kopancem naznačili. Stává se, že zápas skončí dřív, než může člověk chybu zase napravit. A to proto, že je ho zapotřebí někde jinde, na jiném bojišti. Něco podobného se mi stalo tenkrát, když jsem právě porodila syna. Najednou byl pryč. A dodělat jsem ho mohla teprv až mnohem později. Syn má vzory. Přehodím přes něj prostěradlo jako obrovský stan, aby je neviděl. Má vidět jenom mě! On teď zakrývá dekou mrtvé, které nadělal, abych je neviděla, až se vrátím z nákupu. Co se mezitím stalo? Provokace, přestřelka, vyhnání. Znovuosídlení novými úkladnými krojovanými skupinkami a pokaždé pořádný výprask těm starým, to je nedílná součást naší dnešní, opět mimořádně cenově výhodné návratné akce. Jsem absolutně pro mírový dia­log, především ve válečných oblastech. Tu spoustu špatností nebudu zamlčovat. Dám si chutnat. Můj syn teď kope i do mého mrtvého těla, což nemohu schvalovat.

—

Muž kope přitom do Oběti: Paní Autorko, povězte mi konečně: Jak mám říkat těm čtyřem mladým lidem, co to dneska v noci, když se vraceli autem z diskotéky, napálili do hrušky? Pro něco tak příšerného nemám slov, ovšem vaše slova se mi taky nějak nechce použít. Vypadají už tak staře. Co, vy to nevíte? To jsem si moh myslet! Máte nezdravé myšlení a asi ani vy sama nejste úplně zdravá.

—

Oběť se věnuje vlastním činnostem, zatímco do ní Muž kope: Sport! Sport, to je organizace lidské neúnavnosti, nashromážděná v sedmdesáti tisících osob a pak vylitá na pár milionů doma před obrazovkou. Ano, jak zmoklé slepice se pak v pondělí ráno plouží do práce. Každý víkend se znovu doslova zamiluju do svého obýváku, když se v něm objeví mí hrdinové, a dokonce přesně jako hodinky, ačkoli prominenti jsou prý nevypočitatelní, jak se říká. Proto musí aspoň sportovní show začít na vteřinu přesně... Autorko, vidím, že si zas jednou osobujete právo mluvit za mne, a zatěžuji vás ze správné strany, abyste se za mě mohla zasadit i na druhé straně. Pak rychle sklouznu na druhý konec lavice, aby pro vás vedle mne nebylo místo. Vám jde přece jenom o to se proslavit! Vy jste přece vždycky takhle pro oběti. Copak vám na semaforu, co jste si tak nápadně pověsila na srdce, jako by to byl tabernákl, nehoří žádné věčné světlo? Já jsem měl zelenou, jako moji protivníci! Tam na onen svět snad budu smět, ne? Je jich tam spousta, a já tam taky nutně chci! Moje riziko. Zítra budou někde jinde, a já budu stát ve věci svého zabití před Posledním soudem, ale bohužel neviditelný, bez hlasu, oběť: položen svým vrahem na zem, popravený a přivlečený kvůli fotografii. Ano, zítra to bude vypadat zas jinak, jen já zůstanu na fotografii tichý, neměnný a klidný. Kam bychom přišli, kdyby se prostý venkovský četník měl pro nás stát předmětem zájmu jenom proto, že se při olympiádě účastní biatlonu nebo dálkového běhu nebo že svou služební zbraní zastřelil ženu a dvě děti? Dneska jsem u toho jako člověk, který vypadne. Taky ve skupině, pak ovšem za zvláštní snížený tarif. Bližní spolucestující ke mně pozvednou oči, pestře oděné běžnými kontaktními čočkami, a pak je na mě nechají dopadnout, au, to bolí! Jestli tohle mají být moderní masy, jsem zděšen jejich masovostí.

—

Žena si taky kopne, Mužský hlas ze záznamu opakuje: „Odstup vůči mé Oběti je dán tím, že toho člověka osobně neznám.“

Druhý: Já si ovšem myslím, že v podstatě neznáš osobně ani nás, svoji skupinu. Víš jenom, že se neobrátíme proti tobě, protože pro nás představuješ opětovný přírůstek sil, což je nutné pro naše sebepovzbuzení. Bez krutosti už prostě nejde nic ani v přírodě. I papírové rozhodnutí nás může trefit jako rána palicí. Náhle, z ničeho nic, na nás přeskočí oheň, nemotorně, neohrabaně nás obejme na balkóně jako pečlivě hnojená rostlina, přítulné zvíře, nový kus nábytku, sevře do svého objetí i gril s podstavcem. Nebo déšť jako celek, který přece taky přichází v mnoha podobách, natáhne svoje malé ruce, aby ukázal, že se mu netřesou, když musí nastoupit k výkonnostnímu závodu. Zvítězí ten, kdo pod sebou pohřbí celou vesnici. Prohrává, kdo v tom hrobě spal, i když se vlastně chtěl nechat vzbudit, aby pokud možno co nejrychleji svůj dům opustil.

První: To, co tu říkáš, mi nestačí. Pokaždé zapomínáš, že jednáme jako skupina. Já vidím velký rozdíl mezi jednotlivcem a jednotlivcem, když ho připočteme k několika, k mnoha z bezpočtu dalších. Otevři se konečně, vrhni se do mých nesnází, které jsem ještě neodklidil, protože se o to už ze zvyku stará moje žena, a přemýšlej, jak by ti bylo, kdyby to, čeho se my dopouštíme na tomto muži, způsobil někdo tvému synovi, se kterým každé sobotní dopoledne trávíš běháním nebo na trávníku, abys ho individuálním tréninkem připravil na kvalifikační závod.
Zatímco odpoledne se přidáváš k naší skupině, až sebou začneš cukat jako pes ze sna, a na pokraji hřiště vědomí se rozběhneš s námi, au, to bolí! Tohle jsem teď neměl říkat, to jsem říkal už mockrát! Takže, co budeš dělat, když ti záchranka přiveze domů syna, zbroceného krví, a nikdo neotevře, protože ty budeš na fotbale?

Zas jednou jsem si nedokázal odepřít tu mírovou předlohu, ano tu, tu novou, s tím neproniknutelným plastovým jádrem! Nemohu prostě mlčet!

—

Další: Řeknu jenom Jugoslávie a zatvářím se rozpačitě jako všichni ostatní. Kdyby byli její vládci blízko, neříkal bych vůbec nic. Ale vám, dámy a pánové, teď prozradím: Žádný z národních kmenů se nepovažoval za zločince, tím jsem si naprosto jist. Ačkoli každý z jejich zločinů je výsměchem jak vlastnímu právu, tak právu národů i každému druhu mimoprávního hodnocení. A proč? Protože každý věřil, že je v právu, a proto není možné, aby se dopustil bezpráví. Tak se stane, že se obnažené afekty halí do pláštěnky cti. Tak, pak nám déšť přestane stejně tak náhle, jako začal, masírovat kůži na hlavě. A co teď uděláme se svou pitomou dobrou kůží? Pokud jsme si ji spálili, může se stát, že ji budeme muset pracně vláčet za sebou jako padák. Sorry. Ach jo, jen aby se včas dostavilo špatné počasí! To by rozhodčí mohl ve shodě s komisaři OSN nařídit přerušení.

Kdyby tudíž zavládlo vysloveně špatné počasí, jež by mohlo ovlivnit výsledek války, bylo by možné přesunout závod na jiný den. Taky špatné svědomí světa kráčí s námi, jedno kam, hornatým nebo bahnitým terénem a pečlivě zapisuje průběžné výsledky, které se ovšem nikdy neodrazí v konečném výsledku. Ženy velkého světa už si otevřely vlastní účet a obviňují bez výběru sebe i druhé, místo aby vydaly svazek nových, od A až do Z lživých příběhů. K čemu si teda přidělávat práci? Někdo už nám řekne, co se dá dělat.

—

Jiný: Představujeme koneckonců kulturu pohybu tím, že se zatěžujeme závažími života, nene, ne všemi najednou!, a pak se hrneme vpřed, abychom si hned ještě jednou stěžovali u někoho jiného. Abychom byli smíseni na jedné pánvi se vším tím taveným sýrem, který tu vzniká z tisíců, ba milionů bezprizorných ponožek. Odpor projevovaný vůči nám zvnějšku utužuje přirozeně kontakt mezi námi uvnitř. U druhých se naproti tomu snažíme pohyb zastavit. Zamilovaní ukazují figuru, my ukazujeme druhým, kdo je tady pánem. V čem je tu rozdíl. Ovšem jednu námitku už vidím prorážet naší novou omítkou: Kde se z destruktivnosti a nelidskosti stane rutina, nebude možná jednou místo ani pro nás, majitele sousedních polí.

Promiňte, že jsem se právě pokoušel být dobrý! Jdu zrovna ze starožitností, kde jsem se zásobil starými hodnotami – nové už jsem ne­mohl nikde sehnat, ty jsou vždycky hned pryč…

Závěr

Autorka… vstoupí, kulhavě a v dezolátním stavu. Může se také nechat zastoupit Elfi Elektrou: A já sama jsem přitom pomáhala, když mého taťku vraždili. To jsem vám chtěla ještě jednou říct, když jsme teď tak pěkně sami mezi sebou. Nechte mě prosím aspoň jednou vymluvit!

…Jako bych se pokaždé vylila do sklenice a libovolně komukoli nabídla, podle toho se mi taky vyhýbají. Protože moje blízkost bolí, moje blízkost totiž je a zůstane tvojí blízkostí, tati, nemusíš děkovat. Já jsem příkladem toho, že viníci zůstanou naživu, tady v mojí blízkosti se jim nic nestane. Jsem ovšem jediná, kdo zůstává v mé blízkosti... Předvádím svůj nejkrásnější výraz, zavírám oči a sténám přitom jako při líbání, ačkoli se mě už dávno nikdo nedotkl, protože jedině v bolestech se lidi učí. A oni si to musí všechno vyslechnout. Je mi líto. Nepřiznávám se ze strachu, i když jsem hodně zbabělá, ale kdo by mě ještě dneska mohl trestat? Jiní, hned vedle, zabíjejí po tuctech, a taky nebudou potrestáni. Vidím, že už chcete dávno tleskat, ale svými pronikavými výkřiky vás zadržím. Můj řev přehluší zástupy. Vy jste už dávno vyzývali k mlčení, a já ještě pořád chci, aby mě všichni slyšeli. Tati, ty jsi byl Bůh a nebojoval jsi za mě. To Bůh nemá zapotřebí, muset se tolik namáhat. Říkám to tu, abyste to věděli. Když je někdo mrtvý, zpátky se nevrátí. Už dost řečí. Na okamžik vážit slova, a už je po všem a tiše, tiše, žádný hluk.

Z německého originálu Ein Sportstück, Rowohlt Taschenbuch Verlag, Reinbeck bei Hamburg 1999, přeložila Zuzana Augustová.

Galerie

Hynek Alt (1976) vystudoval fotografii na pražské FAMU a State University of New York, kde přednáší. V posledních letech pracuje ve dvojici se svou manželkou Aleksandrou Vajd. Jejich společné projekty se zabývají fotografií jako specifickým modem vnímání, který zachycuje především jejich vlastní spolužití v rodinném i uměleckém prostředí (viz manwomanunfinished.com).

Ke svému sólovému projektu Hynek Alt doznává, že sám hrát fotbal neumí. Možná o to víc ho zajímá až nadpřirozená popularita této celosvětově kultovní hry. Ale k tématu přistupuje z odlehlých okrajů. Do tradičně pojatého krajinářského žánru vnáší konceptuálně cizorodý prvek: fotbalovou branku, vyskytující se v často nestandardních podobách na nejpodivnějších místech. Lidé tu samozřejmě chybějí. Je to hypotetický katalog nejmenších možných příležitostí, vedoucích na vrchol, katalog nepřítomných probouzejících se talentů i oteklých strýců. Jen radosti je tu pomálu, bez lidí ji těžko hledat. Místo nadšení a výskotu je tu jen lhotákovská předměstská melancholie.

K Altovým snímkům lze s nadsázkou dodat, že fotografii s fotbalem kromě zvukové příbuznosti spojuje také až fatální důraz na finální výsledek (angličtina se shoduje na slově „shot“). Obdélníkový tvar brány je tak vlastně ekvivalentem hledáčku kamery. Obojí je stejně nesmyslné a přitom krásné. Dejme Koudelkovi míč a Kollerovi Leiku, a uvidíme... Češi, do toho!!!

Pavel Vančát