Poutník

Poutník (Der Wanderer, 1999) je dramolet Elfriede Jelinekové, nazvaný podle Schubertovy písně. Jedná se o jakýsi dodatek ke hře Sportštyk, respektive k jejímu závěrečnému monologu, ve kterém se autorka, sama vtělená do postavy Elfi Elektry, vyrovnává se vztahem k duševně nemocnému otci, k jeho chorobě, umírání a smrti. Poutník je intimní monologický text, který pojednává totéž období a téma, jen z opačného pólu, s opačnou perspektivou. Jediným mluvčím textu je postava autorčina otce. V monologu reflektuje poslední období svého života či spíše nežití v nedostavěném rodinném domku, jejž majitelé předělali na starobinec. „Péče“ o větší množství starých a bezmocných lidí jim totiž měla finančně umožnit dům dostavět. Sem autorčina dominantní matka nemocného otce umístila. (Tentýž motiv známe z autobiografického románu E. Jelinekové Pianistka.) A autorka se ústy postav, které nesou autobiografické rysy (Autorka, Žena, Elfi Elektra ve Sportštyku), obviňuje, že „odsunutí“ a tím nepřímo „smrti“ otce nezabránila. V otcově monologu v dramoletu Poutník se však ozývají pouze vzpomínky na ženu něžně přezdívanou Loneli (Jelinekové matka se jmenovala Ilona, jedná se tedy zřejmě o skutečnou zdrobnělinu jejího jména), na vlastní život a osud, důstojnost, které nenávratně ztratil, stejně jako přítomnost vlastní ženy. I putování, které dříve miloval, je teď už jen imaginární, ať už se jedná o hrdinovu pomyslnou pouť vnějším světem, který si musí v představách přiblížit do svého nového obydlí, o putování svým vnitřním mizejícím světem či o prostupování obou. Zároveň je text paradoxní zpovědí rozpadajícího se vědomí, které vlastní rozpad či proměnu reflektuje. Výpověď je prosta jakýchkoli zahořklých tónů, ovšem nikoli ironie, sebeironie a sarkasmu. Do individuálního osudu, respektive jeho ztráty navíc pronikají obecnější motivy: úvahy o prolínání rolí obětí a pachatelů v současném světě, odkazy na nacistickou minulost, která se takřka v každém díle stává předmětem autorčina zájmu, se mísí s motivy otcova v jistém smyslu netypického osudu za druhé světové války, ve srovnání s ostatním židovským obyvatelstvem. Otcův život i umírání tak v tomto asociativním, lyrickém textu získávají obecnější platnost.

–za–

Co říkají? Prázdný žvást. Avšak odvážným zdravým jedincům se přece jen vždy podaří překročit vrzajícíma, okovanýma botama práh mojí hlavy, a protože se očekávaje úder předem kryji, ve vší té prázdnotě mě tam pokaždé najít a odhodlaně vzít za ruku. Až se nemohu hnout. Zato mi dávají velitelské tóny. Beztak jsem už dávno krotký! I dneska mě jistý muž a jistá žena, co nejsou nikdy mezi poraženými, podvedou a věčný, neutišitelný hlad pocítí vůči celému rodinnému domku, který chtějí taky dostavět. Až doteď to přes všechno úsilí dotáhli jen na půlku. Tu druhou jim máme dodat my, ztracenci, každý z nás vezme pár cihel a hrnek s maltou a zaplatí u kasy. Samoobsluha.

…

Bezmocný jsem už dávno, nic nechci, nechci už ani Nic, to by mi byli dali už před lety, kdybych ho vážně chtěl. To od nich byl dobrej tah, že mi to Nic ukázali. Tak chcete ho, nebo ne? Samoobsluha. Příští rok už se ptát nebudeme, to si budete muset vzít, co bude právě na skladě.

Že jsem pro sebe nikdy nic nežádal, tak mě teď, pozdě, ale přece, rozdávají. Ačkoli ne, vlastně ne: Loneli musí každopádně tvrdě platit! To je jí zatraceně zatěžko. Tolik peněz jenom za moje tělo, které není příliš trvanlivé, a ani ona nepotrvá věčně. Prosím. Je pochopitelné, že mně, cizímu, nemůže být dovoleno, abych se předváděl tu a tam beze studu na veřejnosti a s praskáním si rozepínal a zapínal poklopec, dokud mě nějaké křídlo netrefí do palice. Od té chvíle jsem volný a nepovolaný. Nejsem koneckonců žádný turista. Jsem profesionální chodec. Často a rád cyklista. Přesto už mi ani moje žena Loneli nedovolí se jí vyhnout. No, tak jsem se vyhnul sám sobě. Teď už jsem se ale nějak moc dlouho nepotkal. Jak to, že mě teda neustále potkává tolik jiných lidí? Ovšem určitě už ne doma při tamní absenci svědomitosti.

Zvonek toho času rovněž na léčení. Až bude zas fungovat a já ho budu moct silně stisknout. Auta přece taky smějí troubit. Druzí, jak se zdá, chtějí stavět aspoň na mně, jako tady ten poněkud postarší manželský pár, v jehož milé péči se my blázni nacházíme. Postavit dům je dost tvrdá práce, a syn na to navíc už čeká. Je nutné ho dostavět, dokud syn žije a než rodiče zemřou. V klidu si prohlédněte tenhle psychologický obrázek a řekněte mi, co tomu muži na obrázku chybí, zeptal se doktor. Myslíte kravatu? No tak to děkuji, s tím se bohužel naprosto nemohu ztotožnit. Řekl doktor a podal mi faksimilii s příslibem mého posudku. Co chybí tomu domu? Druhá půlka, řekl jsem. No tak to děkuji, s tím se bohužel naprosto nemohu ztotožnit, neříká nikdo. Vstupuji teď přímou cestou do demence, aby byla aspoň ta hora konečně hotová, myslím: abych já byl hotov s ní. Prsty už se pevně zatínají, nohy se ještě smekávají. Na zastávce, kde staví autobusy jen na znamení, bych snad mohl naposled potkat sám sebe. Kdybych byl tušil, jaké to je se ztratit, radši bych se nikdy nepoznal, anebo hned zahodil. A nikdy nehledal a nevytušil. Například v nepřehledném množství lidí před obchodním domem, u zábradlí na mostě přes potok. Papírky od bonbónů by mi mohly šustit pod nohama. Ovšem příliš pozdě, už jsem se propásl. Chodím od té doby vždycky tak dlouho, dokud nepadnu a nemůžu dál, k čemu mi bude propast, až se v ní konečně octnu? Ta mi nic nevrátí. Kde jsi, Loni, kde jenom jsi? I ty mi odcházíš, jen počkej, až bude zvonek spravený, budu ho zas bez přestání mačkat. Protože touhle cestou ti chci přinášet sám sebe, aniž bych sám byl cesta či listonoš.

…

Chápu, že se ten dům musí dokončit. Domácí ubytovny, který vězí ve stavebním materiálu až po uši, musí vlastnit vlastní dům. Proto u něj bydlíme, my skomírající plamínky života, které čerpají životně nutný kyslík ze škvír pode dveřmi a pod okny, co nikdy správně netěsní, což není jejich vina. Vůle má teď skládat zkoušku, protože je tak silná, že by mohla vzepřít i několikanásobek své váhy, kde je ale její cesta. Dokázala by zvednout i betonové nosníky, ale neví, kam je přendat či odnést. A tak sama celá znejistěla a položila je tiše stranou, ty těžce vyzbrojené pancéřové nosiče s výztuží, která z nich všude trčí jako žebra. Moc málo jídla, nuzný dům a chudá stavební spořitelna.

Dům je bohužel toho času ještě pořád staveniště, co někdo ztratil. Podle toho, jak to tu vypadá, se zdá, že se odsud dal na zběsilý úprk. Pro nás už není před touto skutečností úniku. Jinak spadneme nedostatečně zajištěnou dírou, na kterou si nevzpomínají ani ti nejstarší z nás, a ti jsou tu už několik let, přímo do sklepa tři metry pod námi. Tak se my úzkokolejní těžkooděnci se svou malou legií ploužíme po ranní procházce, při níž spolu nesmíme mluvit, zase dovnitř. Členové naší skupiny budou muset tu budovu, připomínající chrám, včetně její slušivě vztyčené lomenicové frizúry, zaplatit, jenže nám na to odebrali naše zbraně. Štíty, kopí, čepice a bačkory odložit prosím při výstupu po schodech. Nepoužívat schodiště, jež je momentálně k dispozici pouze ve zvláštním vyhotovení v podobě žebříku ke kurníku! Jenom zvířata dokážou klást jednu nohu před druhou tak, až jsou v obraze, a sice v televizním vysílání pořadu Universum, a nás slabší nesežerou, jak se to tam naučila. Tenhle myšlenkový pochod už u nás dementů nefunguje, takže se musíme přidržovat i rukama, když chceme po schodech nahoru.

…

Můj pád nemá být tvou hanbou, milá země, spíš mou. To by bylo strašné, kdyby byli mrtví vidět, stejně bych jim nedělal zrovna parádu. Ó, země, kde jsi. Proto jsem chtěl stůj co stůj zůstat v tobě uvnitř, dítě, co se nechce narodit, aby ho v kolíbce nemohli postavit ven do té zimy. Doktor mi věnoval dobře míněný posudek. Kde jsou ti chlapíci, co mě kdysi chtěli vzít s sebou do hor? Lehkomyslné, ale milé postavy, co by v případě potřeby šly klidně trochu pomaleji, dokonce by se mnou držely krok, kdyby mi chtěl utéct. Že budu smět zůstat, aspoň to bych od své země očekával, to je přece to nejmenší. Všechny ty rychlé postavy, co švindlovaly, když šlo o váhu jejich historie (ačkoli byly samy závažím!), aby jim nenaložili ještě víc, když byla historie konečně u konce, ti, co se narodili a byli nám kdysi tak milí, a přesto nás dokázali pořádně ranit – teď už mně ani tobě, země, žádnou bolest nezpůsobí. Žádný strach, země, budeš zase silná, moje duše, už navždy tabula rasa, ti v tom nebude bránit. Kdo ji popíše? Loni, bezcitná a přitažlivá?

A tam už stojí pan prezident, a tady stojí i pak spolkový kancléř. Ti nemohou za nic ručit. Silnější byli vždycky ti druzí, až jsem najednou byl já ten druhý. Považoval jsem místní obyvatele za úředníky, vždyť jsem byl dlouho jedním z nich, tak dlouho, jak mě velitelé se svými norníky nechali. Po malých, nanejvýš decentních krocích mě pak odstranili, tak jako jsem se teď vymazal já sám, a to ze sebe. Od té doby putuji sem a tam, ptám se svých povzdechů, co mám říct. Vzdychej, řeknou. Kam jsem to jen dal svůj klíč k sobě? To je fuk, putuji tiše, jak jsem zvyklý, aby mě nikdo neslyšel. Kolem mě šumí údolí, které úhrnem utváří moji malou, uzamčenou podkrovní světničku, v níž se mezitím pořádně setmělo. I poslepu vím: zasněžená krajina, tak blízko slunci, větru a obloze. To všechno však z druhé strany této zdi, která neštěstí, připravené skupinkou obratných tovaryšů, udržuje uvnitř. Už musí udělat jenom druhou část, to bude jejich mistrovská zkouška. Mým strážcem je v podstatě člověk, ne dům. Pán je mou záštitou.

…

Za mnou je krajina výzkumnou prací mých souputníků vyhloubená a mizí, přestože se zdála trvanlivá a zároveň vhodná pro sport i transport, podobná fólii, přes kterou je všechno vidět, ale která při mém zainteresovaném pohledu nic nevydá. V tomto ohledu daruji svůj návrat tomu kopci. Ohromím ho. Jaký je tu nejvyšší bod? Musím si dát pozor, abych svým hrozným souputníkům, co vyrazili časně zrána, aby byli skutečně první, opětovně nesedl na lep, jako dřív, kdy jsem byl ještě vyspalejší. Dělají to násilím, to neplatí. Němečtí muži na Piz Palü, na Matterhornu, na severní stěně Eigeru, ha ho! Jsou oslavováni veřejným míněním, když se dostanou až úplně nahoru a dokonce zas úplně dolů. Jo, smějí dokonce být veřejným míněním, aby viděli, jaké to je, někoho zbožňovat. Být jako všichni, a přesto něco dokázat. Jako všichni, a přesto uznávaní!

Všichni dohromady dokážou fakt málo, když se vezme v úvahu, kolik jich je. Slyším už zas jejich sekery a psy a kožené kabáty, jak se snaží navzájem pokousat. Nemám ponětí, proč se chtějí znova usadit zrovna tady na té skále, údajně proto, že tu byli nejdřív za všech, a to ještě ke všemu ve vyloženě bdělém stavu, protože v horách se chodí brzo spát a vstává se jak medvěd ze zimního spánku. Když se ti skvělí mužové pak posadili, byli současně odhaleni, to se totiž mezi nima, když jsme stáli na mostě u Wildbachu, objevil zase jednou ten vůl, co už ho známe. Dokonce slušně pozdravil. Zdraví si ho evidentně vzali s sebou jako druh polštáře na sezení, aby ho později mohli v klidu nechat předělat na podušku pro cizince nebo pod kolena, až budou zas jednou namísto Boha vzývat sami sebe, to ale platí pouze pro cizince, co nejsou poutníci. Pro poutníky platí plán Stvoření B: Bůh se nalézá tam nahoře na vrcholu a hotovo. Vůli si drží jako přítele, vrtícího oháňkou, cvičeného na to chtít jenom je a sebe. Vůle a ten, kdo první vystoupí na vrchol, holt patří k sobě.

Tak. Takže se tady objevil ten vůl, řekl vtip o americkém prezidentovi, vystrčil svoji špičatou mokrou hlavu s ulízanými vlasy a jako první uviděl pod vší tou vrzající kůží vlněné spoďáry. Řekl, že by se konečně musela zvednout opona vůle, aby nemohla zastírat žádné plány. Cože, a mně byste chtěli už zase vyhradit tiché místečko, to by se vám tak hodilo! Tentokrát ho ale neberu. Vezmu si naopak hlučný, ovšem nehotový domek, ze kterého všude trčí cihly. A přesto tam nejsem tak ztracený jako tenkrát, když jsem ve svém hezkém bytě patřil k poraženým.

Když jsem ještě směl putovat, moje myšlenky se při chůzi pohybovaly tak lehce a radostně jako mé paže. To už dneska nejde. Ve stejné blízkosti jako já už pouze spící a mrtví, ztuhlí na preclík. Brzy budu taky spát, dýl, než jsem měl v plánu. Mýt okna, to se musí. Kdyby měly aspoň přiměřený rám! Je na čase, aby je konečně bylo vidět, ty okna. Ty taky pořád něco předstírají. Nejšťastnější jsou, když člověk myslí, že nejsou, protože jsou tak pěkně umytý. Čistit něco tak dlouho, aby to bylo zdánlivě neviditelné. To mě v duchu napadlo přece už dávno!

Kdo se nedáte napadnout, jenom uplatit, ať jste, kdo jste, nenamáhejte se! Ducha pulírujou celá desetiletí jenom proto, aby ho na konci nikdo nepostřehnul. Ovšem pak by skrz něj mělo být obzvlášť dobře vidět, nebo ne? Takže tady spí na hlubokém základě, no není roztomilý, ten můj malý skrytý duch? Ach jo, kdyby mi tak ještě patřil! Ke komu se jen zaběhl? Představte si, že si někdo stoupne před okno, které ovšem nevidí, a zachce se mu chtít něco, o čem neví, co to je. Tím se ovšem sám zlikviduje, protože kdo se musí nejdřív představit nebo se postavit jako temná silueta zdánlivě neurčitého tvaru před cizí okno, ten k nám v žádném případě nepatří. Našince všechny známe. Jen koho už známe a kdo ještě poznává sám sebe, takže mu to nemusíme říkat, splňuje základní podmínky pro to, aby tu mohl získat pozemek. Zem pro něj pak extra vykopou, aby si do ní mohl lehnout. Zato našinec se může nechat jenom pohřbít.

Úryvek z německého originálu Der Wanderer (in: Macht Nichts. Eine kleine Trilogie des Todes, Rowohlt, Reinbeck bei Hamburg 1999) vybrala a přeložila Zuzana Augustová.

Vydání v A2 podpořilo Rakouské kulturní fórum v Praze.