Holčička a cigareta

Oba texty vypadaly nesporně... až na to, že vedly k rozporným závěrům. Podle zákona státu jednal odsouzený Désiré Johnson podle práva, když se dovolával článku 47 nařízení o výkonu trestu, který mu povoloval vykouřit si před popravou poslední cigaretu. Na druhé straně ředitel věznice pan Quam Lao Ching jednal přesně podle odstavce 176 b interního vězeňského řádu, když mu zakazoval tu cigaretu si zapálit. Tento dodatek, o který byl řád pod nátlakem spolků na ochranu zdraví obyvatelstva před rokem rozšířen, zakazoval konzumaci tabáku v prostorách vězení. Ochrana zdraví odsouzence na smrt, pokud ovšem nebyla brána jako rafinovaná krutost, samozřejmě mohla vzbuzovat rozpaky; ale toto opatření, pro většinu obyvatelstva prospěšné, nicméně nepřipouštělo žádnou výjimku. Zároveň však článek 47 bez ohledu na svou zastaralost vězni jasně povoloval pár šluků jako vyjádření jeho poslední vůle.

Désiré Johnson, jemuž — jak se zdálo — jeho nadcházející osud byl lhostejný, se tvářil zarputile. V předsíni popravčího sálu stál odsouzenec k smrti, velmi klidný, velký mladý černoch s přivandrovaleckými copánky, proti řediteli věznice, Vietnamci s právnickým diplomem, který byl zcela nedávno jmenován na vedoucí místo tohoto ultramoderního vězení, kde měl zajišťovat hladký průběh asi deseti poprav ročně. Drobné Asiatovo tělo bylo jako stažené silným vnitřním rozrušením. Vůle splnit povinnost, aniž by došlo k přehmatu, obava z porušení předpisů, nutnost učinit nějaké rozhodnutí — to vše se odráželo v mechanickém opakování téhož rozkazu hlasem, který prozrazoval chybějící sebejistotu:

— Žádám vás, pane Johnsone, abyste laskavě vyslovil poslední přání, které by bylo slučitelné s interním řádem tohoto vězení.

Na Désiré Johnosonovi oblečeném do fluorescentního oranžového úboru, s rukama spoutanýma želízky, nebylo nic provokujícího ani drzého. Spíš dával najevo stejnou naivní neuvážlivost, jako když při procesu tvrdil, že v uličce blízko svého bydliště nezabil a neokradl třiačtyřicetiletého policistu. Sebejistě, s upřímným pohledem, hlavu vztyčenou mezi rozložitými rameny, považoval za svou povinnost výpověď upřesnit: „Někdy jsem ho potkával, a mám-li být upřímný, byl to velký rasistický hajzl. Kdybych někoho chtěl oddělat, určitě bych si vybral někoho jako on!“ Vzhledem k velmi četným shodným indiciím znělo toto nejednoznačné prohlášení jako doznání; v jeho slovech však bylo něco rytířského, co u přítomných vzbuzovalo sympatie, zvláště když Désiré dodal: „Nechtějte po mně, abych oplakával chlápka, který děcka šikanoval, místo aby jim pomáhal. Já jsem v životě žádnému dítěti neublížil!“

Soud byl nejednotný, ale veřejný žalobce nakonec dospěl k závěru, že Johnson měl v okamžiku činu abstinenční syndrom; pod jeho maringotkou byla nalezena zbraň a vrchol všeho — on schvaluje princip toho odporného zločinu. Musí tedy platit. Problém s naivitou ovšem znovu vyvstal toho rána před Quam Lao Chingem, jehož rozčiloval klid, s nímž Johnson neúnavně odpovídal:

— Ale pane řediteli, tak je to psáno.

Přitom šéfovi věznice podával fotokopii článku 47: několik řádků vyňatých z nařízení o výkonu trestů stanovícího, že „odsouzenec na smrt může podle zvyklostí splnit před popravou svou poslední vůli...“ O pojmu ,zvyklosti‘ by se zajisté dalo diskutovat, jenže v textu je dokonce uvedeno několik konkrétních příkladů, jako „vypít skleničku alkoholu“, „vykouřit cigaretu...“.

Tyto pokyny pocházející z jiné doby dávaly Désiré Johnsonovi právo, aby o půl století později s vyvalenýma očima prohlašoval:

— Já si jen chci vykouřit cigaretu. Mám na to právo, pane řediteli.

Při těch slovech měl člověk dojem, že tomu pitomci skutečně nezáleží na tom, že za čtvrt hodiny umře a v květu života se ponoří do nicoty, nýbrž že mu jde jen o to, aby dostal, nač má právo: v tomto případě tu svinskou cigaretu, která ročně po světě zahubí miliony lidských životů!

Po osmnácti popravách, jež proběhly bez incidentu, se Quam Lao Ching konečně začal považovat — nikoli bez marnivosti — za dobrého profesionála; za vzor přísnosti, lidskosti a účinnosti v uplatňování demokratického zákona. S takovýmto konkrétním případem se však nikdy nesetkal, a ať se snažil sebevíc, nenašel ve svých vzpomínkách ze studia či ze svého právnického výcviku ani náznak řešení. Zákaz kouření uvnitř vězeňského zařízení samozřejmě ze začátku vyvolal určité napětí v oddělení s přísnou ostrahou. Výsledek se nicméně dostavil: chtě nechtě přestali všichni odsouzení do několika měsíců kouřit. Automatická čidla na stropech vězeňských cel vyčíhala sebemenší podezřelý pach a vzpurní rebelové se nakonec vzdali pod tlakem ostatních vězňů, kteří už nemohli snášet řvaní poplašných signálů v kteroukoli denní či noční dobu. Odsouzenci na smrt se také z tabakismu vyléčili a už tedy před popravou nežádali tu slavnou „poslední cigaretu“; většinou ostatně nežádali nic a mysleli jen na svou smrt. Lékaři zase nedoporučovali pít skleničku rumu, protože alkohol by s látkou smrtící injekce mohl v osudovém okamžiku zareagovat nepředvídatelným způsobem.

— Já si prostě chci vykouřit svou cigaretu, opakoval Johnson v čím dál tím napjatější atmosféře uprostřed dozorců, advokátů obžaloby a advokátů obhajoby.

Bíle vykachličkovanými stěnami se místnost podobala ošetřovně. Ve skříni na léky tam byly všelijaké lahvičky a nástroje. Pootevřenými dveřmi bylo ve vedlejší místnosti vidět jakýsi operační stůl opatřený silnými popruhy; na něm měl být odsouzenec vbrzku „operován“. Dvoje další dveře, jedny na levé, druhé na pravé straně, vedly do salonků, v nichž už se usadili hosté obou stran, aby odtud sledovali hrůzostrašnou scénu až do posledního odsouzencova škytnutí. Ti lidé neměli potuchy o debatě probíhající v zákulisí a trpělivě čekali, až podívaná začne. Quam Lao Ching zatím nehybně stál proti zločinci a snažil se vyřešit zamotanou situaci, ale postrádal rozhodnost, která by mu umožnila ji ukončit.

Na jedné straně nařízení o provádění trestu Johnsonovi výslovně dává právo, jehož se dovolává; na straně druhé mu vězeňský řád zakazuje toto právo uplatnit; čidla to ostatně znemožňovala, protože by mohla vyvolat vzpouru. Ředitel ve svém nitru doufal, že nakonec zvítězí zdravý rozum a že odsouzenec se smíří s opatřením, jež bylo učiněno pro dobro všech. Pokusil se ještě apelovat na jeho rozum:

— Pane Johnsone, vždyť sám vidíte, že to není možné. Jakmile se objeví sebemenší stopa kouře, začne všude řvát alarm. Mějte pochopení!

Když tato slova nenarušila Désiréovo odhodlání, nabyl ředitelův hlas rozhořčeného tónu:

— Víte přece, že to všem škodí. Když už nemyslíte na své zdraví, respektujte aspoň zdraví dozorců. Nejsou přece povinni nechat se obtěžovat vaší cigaretou!

V nastalém tichu vynesl další karty:

— Rádi vám nabídneme hamburger s vychlazeným pivem... Řekněte nám, co si dáte, než na to půjdete, pane Johnsone.

Odsouzencova advokátka byla také překvapena žádostí svého klienta. Předpokládala, že ředitel na ni nebude dbát a že tím ta záležitost skončí. Za celou dobu procesu nebyla doktorka Maren Patakiová schopna uplatnit pro svého klienta sebemenší polehčující okolnost. Byla však překvapena, že zločinec tak chudý duchem využívá s takovou smělostí neznámého právního faktu. Advokát rodiny zavražděného policisty, který stál naproti ní, měl dojem, že přihlíží nějaké ubohé frašce; ale také on s důvěrou předpokládal, že ředitel ty trapné konečné detaily zařídí jako obyčejně... Všichni čekali, kdy už se všechno vrátí k normálnímu pořádku, když odsouzenec, jako by chtěl ostatní přesvědčit o své dobré vůli, začal vysvětlovat:

— Už rok nesmím kouřit. Tak bych si jen chtěl dát poslední cigaretu. Mám na to právo.

— To snad není pravda! ozval se rozhořčený hlas. Dělá z nás blbce! No tak, pane řediteli, dejte mu tu jeho cigaretu a ať už ho popraví.

Quam Lao Ching upřel na advokáta bezmocný pohled a ukázal na detektor kouře u stropu ošetřovny. Rozzuřený advokát vyžadoval rychlé řešení. Podle něho bylo jasné, že vrah jen pokračuje v provokacích a že účelem jeho hry je oddálení osudového okamžiku. Další čekání by se rovnalo schvalování jeho drzosti. Chtěje se vzchopit obrátil se ředitel na druhou stranu a setkal se s pohledem Maren Patakiové, advokátky ex offo, jejíž lesklá očka prozrazovala náhlé odhodlání, jako kdyby Johnsonova neústupnost právě otevřela nějaké dveře v její chabé kariéře. Po pěti minutách nepochopení vytušila jakousi perspektivu a nehodlala si tak mimořádnou příležitost nechat ujít... Quam Lao Ching se unaveným hlasem naposledy pokusil dosáhnout smírného řešení:

— Víte, pane Johnsone, že právě dáváte politováníhodný příklad? Jiní odsouzenci budou v pokušení vás následovat...

Mluvil otcovským tónem. Advokát oběti byl dalek takových subtilností a vybuchl:

— Já vás vyzývám, pane Lao Chingu, abyste přistoupil k popravě, jak bylo určeno, a ve stanovenou hodinu!

Prstem ukazoval na hodiny v ošetřovně, na nichž bylo už 8.50, přičemž injekce byly stanoveny na 9 hodin přesně. Ani vteřina už nesměla být promarněna. Ale advokátka obhajoby projevila iniciativu, na niž svou dosavadní kariérou nebyla moc připravena, a právě v tomto okamžiku vystoupila a se slavnostní neoblomností prohlásila:

— Je zřejmé, pane řediteli, že zde narážíme na nevyřešený právnický problém a to nás nutí odložit popravu. Musíme znát alespoň názor Nejvyššího soudu.

— Hlouposti! zareagoval její odpůrce. Odvolání bylo zamítnuto. Prezident odsouzenému neudělil milost. Po právní stránce je tento člověk už mrtvý!

Byl holohlavý, měl brýle a vrásčité čelo. Vypadal jako intelektuál, jehož by člověk nejspíš považoval za profesora humanitních věd, kdyby nebylo toho náhle vytrysklého vzteku:

— To je přece neuvěřitelné! Mám tady rodinu čekající vedle v salonku: rodiče, manželku, děti. Zdrcenou rodinu, která už deset let čeká na smrtelnou křeč tohoto ničemy, aby mohla začít držet smutek!

— Já nechci nic jiného než vykouřit si cigaretu.

Johnson znovu tiše začal svou litanii; zdálo se, že chce svého nepřítele uklidnit a najít nějaké řešení.

— Musíme zatelefonovat na Nejvyšší soud, prohlásila advokátka a ukazovala na sluchátko zavěšené na stěně: před hodinou se u něj marně čekalo na prezidentskou milost.

Tváří v tvář těmto protichůdným požadavkům Quam Lao Ching pocítil, že už nemůže déle váhat; věděl také, že jeho rozhodnutí v každém případě jednu stranu pobouří. V 8.52 si uvědomil, že první řešení má tu nevýhodu, že je nezvratné: přistoupí-li k popravě a dopustí se při tom justičního omylu, může se ta nenapravitelná chyba obrátit proti němu. Když naopak popravu odloží, bude snadné dát obětem satisfakci s několikahodinovým zpožděním. Poněvadž to byl člověk, který bere Nařízení o výkonu trestů velmi vážně, byl ředitel v 8.53 téměř přesvědčen, že jeho povinností je popravu odložit. Vedle něho oba advokáti s neklidem sledovali ručičky hodin. Quam Lao Ching už chtěl vyhlásit své rozhodnutí, když se ho zmocnila poslední pochybnost: odklad vpíchnutí smrtících injekcí kvůli pouhé cigaretě by totiž mohl být vnímán jako špatný vtip, což by mohlo mít vážné následky pro jeho kariéru. Zavřel oči, úpěnlivě požádal o pomoc boží a pět minut před popravou konečně obrátil ztrhaný obličej k advokátovi obžaloby a řekl:

— Je mi to skutečně líto, pane doktore, ale řízení musí probíhat podle zákona a my stojíme před neřešitelnou otázkou. Musím konzultovat nadřízený orgán.

— Přece se nenecháte zastrašit tím darebákem!

— Nezapomeňte, že každé porušení zákona by nahrávalo odpůrcům trestu smrti.

Advokátem otřásla vlna rozhořčení:

— A jak to mám oznámit rodině? Nemyslíte, že už vytrpěli dost?

Jeho chladnokrevný obličej zrudl a pohnutím se mu zadrhl hlas. Každý, kdo by do místnosti vstoupil a neznal fakta, by ho určitě považoval za osobu blízkou odsouzenci na smrt; Désiré Johnson se však už obrátil k Maren Patakiové a bez stopy drzosti se zeptal:

— Tak budu si moct vykouřit to žváro?

Ředitele věznice se zmocnil záchvat vzteku, jako kdyby díky svému rozhodnutí byl oprávněn se uvolnit. Otočil se a zařval:

— Tady ne, pane! Určitě ne tady! A nemyslete si, že uniknete svému osudu!

Malá advokátka, která se v tento smuteční den oblékla do tmavých barev, se sevřenými rty pod čupřinou zanedbaných černých vlasů sebejistě zvedla hlavu. Jejímu přešetření sice chyběla přesvědčivost a její obhajoba pro záchranu odsouzeného nic neudělala, ale ona právě vstoupila do soudních análů díky legislativní mezeře, na kterou přišel její klient. Přivlastnila si Johnsonův nápad, mávala opisem článku 47 a říkala:

— To musí rozhodnout Nejvyšší soud.

Nezbývalo nic jiného než informovat svědky popravy, kteří už ve svých saloncích začínali být netrpěliví. Nebýt přítomnosti ozbrojených strážců, došlo by možná mezi stranami k rvačce. Ředitel usoudil, že ta konfrontace na prahu popravčí místnosti už trvá příliš dlouho. Bylo třeba všechny vyklidit a v nadcházejících hodinách se pokusit věc dobře uvážit a nemíchat při tom tábor obžalovaného s táborem oběti; vyřešit prostě technický detail a přistoupit konečně k popravě. Quam Lao Ching se znovu obrátil k advokátovi žalující strany a medovým hlasem řekl:

— Nejde o žádnou změnu. Odsouzenec je pořád odsouzený. Nedostal milost, a tak bude v co nejkratší době popraven, to vám slibuji. Já ale musím vědět, jak mám postupovat.

Pak se obrátil k dozorcům:

— Odveďte odsouzeného do jeho cely!

Johnson se zdál pořád stejně lhostejný; jenom byl trochu nevrlý, že nemohl hned ukojit svou chuť na nikotin. Řediteli se však nelíbil úsměv advokátky, která — jako kdyby právě dosáhla osobního vítězství — si dovolila dodat:

— Nedomnívám se, že byste toho nešťastníka mohl znovu poslat na popravu tak rychle. S nervy odsouzence si nelze takto zahrávat!

— To se uvidí! odvětil její protivník.

Désiré Johnson následoval dozorce do chodby smrti, a to ve směru, kterým šel jako první. Vraceje se do života zabrblal, jako kdyby všichni ostatní dělali všechno možné, jen aby mu komplikovali život:

— Snad jsem toho tolik nechtěl.

Přeložila Růžena Ostrá.

Galerie

Dovedete si představit, jak Dým liany světelné koncem 20. let vznikl? Fotograf Jaroslav Rössler si vedl skicák nápadů i s poznámkami o metodách realizací, jenže návod na výrobu reprodukovaného díla jsem v něm nenalezl. Teprve loni, když jsem na veřejné seanci v Kladsku fotografii promítl a netajil se svou technologickou bezradností, přihlásil se pardubický fotograf Petr Moško, aby záhadu objasnil. Rössler si napřed pořídil jednoduchou světelnou tužku. Například tak, že vybavil neprůsvitným krytem žárovku z kapesní lampy. Pak už mohl na negativ kreslit, co ho napadlo. Rozumí se, že pracoval naslepo, pod zatemněním. Kouřového efektu docílil oddálením bateriového světlometu od skleněné destičky potažené světlocitlivou emulzí. Překrýváním linií sugeroval plasticitu. A nakonec matrici zkopíroval na diapozitivní materiál, takže ji mohl zvětšovat ve dvou tonálně a zrcadlově převrácených variacích. Protože se však žádný originál v pozůstalosti nenašel, vděčíme za vizuální zážitek jeho dceři, rovněž fotografce.

Jaroslava Rösslera (25. května 1902 ve Smilově – 5. ledna 1990 v Praze) pozvedla z dlouhého zapomnění do mezinárodních souvislostí historička umění Anna Fárová. V polovině 70. let prosadila klasikovu retrospektivu v brněnském Domě pánů z Kunštátu a zprostředkovala zakoupení jeho fotografií sbírkami Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a pařížské Bibliothèque nationale de France... V knize Skrznaskrz, vydané před čtyřmi roky k České sezóně ve Francii, bilancovala umělcův význam slovy: „Lze ho považovat za jednoho z prvních abstraktních fotografů vůbec, v Čechách pak rozhodně předchůdce nemá.

Na začátku 20. let – oproti tomu, co tehdy tvoří Drtikol – přichází se zcela nevěcnými kompozicemi. Proto si také zasloužil roku 1923 vstup do avantgardní skupiny Devětsil, kam ho pozval Karel Teige, publikující řadu Rösslerových prací v důležitém uměleckém časopise ReD. Rössler vymýšlí obálky, typografické kreace, koláže, fotogramy a montáže, čímž získává ohlas také v jiných než čistě fotografických kruzích.“

Umělcův význam stvrdila v posledních pěti letech souvislá řada výstav a vydání tří monografií.

Josef Moucha