V celé Evropě roste popularita národních stran, což zřejmě souvisí mimo jiné s nepřátelským postojem vůči imigrantům, který zastávají vysokonákladové noviny i významné politické strany. Je proto nesmírně důležité vracet se ke starým zápasům a jejich dělícím liniím. Krajní pravice ve Velké Británii se snaží dělící linie mezi skupinami lidí ve společnosti znovu obnovovat a odpůrci pravice se jí v tom opět snaží bránit.
,,Důležitou zbraní v boji proti fašistům je sebedůvěra,“ tvrdí pouliční bojovník z Liverpoolu, kterého bychom mohli nazvat třeba Duncan Trot. Tuto sebedůvěru podle něj může zvýšit především úspěšná protidemonstrace. ,,Víme, že většina lidí je, obecně řečeno, na naší straně. Musíme jim však dát sebedůvěru, aby to jasně vyjádřili,“ vysvětluje. Právě tento názor inspiroval opětovný rozjezd Anti-Fašistické Akce (AFA) v osmdesátých letech. V rámci násilné kampaně, kterou organizovaly jedna anarchistická a dvě socialistické skupiny, se antifašisté pokoušeli vytlačit nově reorganizovanou Britskou národní stranu (BNP) z londýnského East Endu. BNP vytvořili v roce 1982 členové již upadající organizace Národní fronta (National Front), která kdysi šokovala veřejnost ve Velké Británii svým otevřeným rasismem a tím, že se hlásila k fašismu. BNP se však postupně začala prezentovat poněkud umírněnějším způsobem, pokoušela se zasáhnout středové voliče a řada z jejích představitelů se již k rasismu otevřeně nehlásila.
Boj o East End
Duncan vysvětluje, že v průběhu osmdesátých let pocítili militantní antifašisté naléhavou potřebu rychlé a efektivní odpovědi na hrozbu sílících pravicových uskupení. BNP se ve své snaze o získání podpory obracela na vrstvu bílých dělníků v oblasti londýnského East Endu. Používala přitom heslo ,,Práva pro bílé“ a prohlašovala, že nedostatek kvalitních bytů a pracovních příležitostí způsobila rostoucí asijská komunita v této oblasti. Nezáleželo přitom příliš na tom, že byli Asiaté podobně chudí, bydleli v podobně špatných bytech a měli i stejné problémy při hledání zaměstnání jako bílí. V bělošské komunitě bylo cítit silný pocit nespokojenosti a nepřátelství a krajní pravice se této atmosféry snažila využít.
Někteří aktivisté přitom cítili, že i když v jejich kruzích existuje silný odpor proti fašismu, nikdo se s touto hrozbou významněji nezabývá. Konaly se pouze demonstrace, koncerty a vydávaly se letáky, čímž se aktivisté pokoušeli nabízet alternativní řešení pro velkou část společnosti, na kterou bohatnoucí thatcherovská Británie jednoduše zapomněla. Ale i přes tyto kampaně místních antifašistů popularita pravice stále rostla. Její členové se již dokonce odvážili pořádat na svoji podporu veřejné akce.
,,BNP se snažila zabodovat ve volbách a v místní škole chtěla pořádat srazy. Tradiční odpovědí levice, která zkrátka neměla povahu pouličního bojovníka, bylo svolání protidemonstrace před školní budovou. Kordón policie pak obvykle školu uzavřel, pomohl fašistům se bez rizika dostat dovnitř a schůze mohla pokračovat. Místní mládež to přitom sledovala a myslela si – levice není akční,“ vysvětluje Duncan a upíjí přitom pivo. Se svou pintou v ruce vypadá daleko spíše jako usedlý tatík než jako veterán pouličních bojů. Zachmuří se, když si vzpomene na staré spory mezi frakcemi, kvůli kterým byl vykázán z místnosti, a oči se mu naopak rozzáří, když si vzpomene na ty chvíle před školou ve východním Londýně.
,,Aby se vyhnuli očekávanému vývoji, kdy by mítink fašistů navzdory protestům pokračoval, shromáždili se přívrženci AFA na místě vzdáleném od protidemonstrace. Poslali jsme zvědy, kteří měli zjistit, kde se nachází hlavní skupina fašistů. Tyto informace nám umožnily zaujmout postavení podél jejich očekávané trasy. Všichni jsme se oblékli co nejvíce ,,obyčejně“, takže jsme byli od mnoha fašistů k nerozeznání.“ Duncan se začíná smát a probíráme, jak se má správně oblékat fašista nebo spíše, jak se nemá člověk oblékat, aby nevypadal jako typický levicový aktivista. Duncanovi je to jasné. ,,Žádné svetry z Peru, nálepky ,Nenávidím nácky‘ nebo kristusky na nohou. Když jsme byli převlečení, policii jsme zmátli, protože jsme nastoupili dozadu za průvod fašistů a policajti si mysleli, že k nim patříme. A to přesto, že jsme mezi sebou měli několik černochů nebo Asiatů.“ Policisté nejsou podle Duncana vždy nejbystřejší.
,,Když jsme se přiblížili k místu, kde se měla schůze konat, jednoduše jsme fašisty napadli s tou největší zuřivostí, jaké jsme byli schopni. Mělo to dvojí důsledek. Za prvé jsme očividně narušili jejich plány na uskutečnění ,,normální“ předvolební akce. Za druhé jsme poskytli příležitost lidem z protidemonstrace zúčastnit se rvačky poté, co z fašistů ztratili počáteční strach. Místní mládež to sledovala a pochopila, že AFA znamená, že se opravdu něco děje. Policie byla zmatená a zatčených bylo jen pár. Když se pak fašisté znovu zformovali a zaútočili nazpět, postavili jsme se jim. Zastavili se. V této chvíli se na naši stranu přidala asi stovka místních mladíků. Věděli jsme, že jsme vyhráli bitvu ve válce proti fašistům.“ Bylo jasné, jak je Duncan pyšný. ,,Věř mi to, nebo ne,“ usmíval se, ,,ale než policie na naši taktiku přišla, tak jsme tento trik použili ještě dvakrát.“
Taktika násilí
Násilné metody, pro které se členové AFA s vědomím rizik s tím spojených rozhodli, však způsobily mezi antifašisty ve Velké Británii vážné spory. Existuje zde totiž mnoho lidí, kteří se snaží proti fašistům bojovat všemi možnými prostředky, ale násilné metody AFA a dalších militantních skupin odmítají. Argumentují přitom jak praktickými, tak i morálními hledisky. Tato kritika má jistě svou věrohodnost zvláště proto, že její autoři často podstoupili pro své protifašistické postoje velké riziko.
Ovšem kritika násilí ze strany těch, kteří se proti rasistickým nebo homofobním útokům nepostavili, je podle Duncana tváří v tvář počtu takových incidentů v Evropě značně pochybná. Právní opatření, která si kladou za cíl zastavit extrémní pravici, mají zřejmě jen omezený dopad. Ve skutečnosti mohou mít dokonce některé zákony, jako například ,,proti vyvolávání nenávisti“, důsledek opačný, protože jen poskytují BNP důkazy pro tvrzení, že jsou obětí spiknutí ze strany státu. Pokud ale dojde k takové situaci, jakou popsal Duncan, extrémní pravice rozhodně nemůže tvrdit, že jí vláda upírá ,,práva“ na hlásání vlastních názorů. Ve skutečnosti jí v tom zabránili lidé ze samotné místní komunity. O tom, že dlouhotrvající soudní procesy, které mají určit, co se smí a co se nesmí říct na veřejnosti, odradí lidi zklamané politikou hlavních stran od příklonu k fašistům, lze úspěšně pochybovat. Právní opatření proti fašismu mohou být úspěšná jen tehdy, jestliže jsou doprovázena přímou akcí na místní úrovni.
Duncan tvrdí, že pokud nemá být boj proti hrozbám krajní pravice pouhým souborem následných opatření, musí získat místní obyvatelé sebedůvěru a musejí jim být také nabídnuta reálná řešení. ,,Nejprve musíme fašistické lži potlačit skutečně efektivními protiargumenty, které je třeba rozšířit co nejvíce mezi lidi. Pak je třeba, abychom nabídli nějakou širší politickou alternativu fašismu a pravicovému nacionalismu. Ta musí obyčejným lidem přinést nějakou naději pro budoucnost. A za třetí musíme všemi prostředky potlačit možnosti fašistů se organizovat a šířit nenávist.“
Waterloo
Vyvrcholením snah antifašistického hnutí byla událost, ke které došlo v roce 1992 v Londýně na nádraží Waterloo. ,,Dělali jsme protifašistický pochod a festival, čímž jsme chtěli dokázat, že nejsme jen bitkaři, za které nás hloupě označovali někteří lidé na levici,“ vypráví Duncan. ,,Šlo ale o ještě důležitější boj. Chtěli jsme dokázat mladým lidem v Británii, že fašistům nedovolíme, aby měli vliv na hudební scénu. Vytvořili si hudební frontu nazvanou ,Blood and Honour’, kterou chtěli získávat mladé. V roce 1989 se pokusili zorganizovat festival v Hyde Parku, ale přišli jsme tam dříve a zajistili, že na toto místo fašisté nesmí.“
,,Tohle si od ,,rudých“ nemohli nechat líbit, a tak na rok 1992 svolali akci všech evropských fašistických hudebních skupin. Měli se sejít na nádraží Waterloo v jižním Londýně a pak se přesunout se svou nadřazenou rasou z celé Evropy do jihovýchodního Londýna,“ popisuje Duncan. ,,Věděli jsme, co se chystá, a tak jsme mobilizovali všechny antifašisty, kteří byli k dispozici, aby udělali před stanicí protidemonstraci, což vypadalo jako obvyklý protest. Jenže jsme přichystali změnu. Den před demonstrací jsme zašli za železničáři na stanici a získali je pro naši věc. Dvě hodiny před plánovanou demonstrací se pak naše skupina AFA setkala v severním Londýně. Jakmile nám naši zvědové dali vědět, co se děje, přijeli jsme na Waterloo jako blesk.“
,,Následovalo naprosté vítězství antifašistů. Ať už náckové přijeli odkudkoliv z Evropy, odnesli si ostré varování. Nemocnice byly plné a byli to černí lékaři, kteří se starali o jejich rány. Podobný festival se už nikdy zorganizovat nepokusili.“ Duncan svou tirádu ukončí, napije se piva a mé případné námitky se pokusí rozehnat dodatkem: ,,A samozřejmě jsme potom udělali hodně setkání, vydali mnoho letáků a dělali kampaně na různých místech.“
Budoucí boje
Radikální pravice dnes vypadá trochu jinak. Její přívrženci nosí obleky a hlasitě se vyjadřují proti pedofilům, mrhání státních peněz a podporují občanské svobody. Policie také již ví své o militantních antifašistech a chrání setkání pravice rafinovaněji. Duncan tvrdí, že svůj způsob boje musejí změnit tedy i antifašisté. ,,Poselství bojovníků proti rasismu musí být také inovováno, aby zmiňovalo perzekuci žadatelů o azyl a menšin, jako jsou Pákistánci nebo Somálci ve Velké Británii či Romové v Evropě. Potřebujeme se v těchto oblastech vybavit dobrými argumenty, které budou srozumitelné obyčejným lidem. Musíme vymyslet kampaně, které se budou těmto tématům věnovat a budou namířené jak proti vládám, které podporují perzekuci těchto lidí, tak proti extrémní pravici nebo skrytým rasistům. Pokud se to nepodaří, nepřipravíme fašisty o jejich lži, kterými získávají lidi. Jestliže chcete porazit fašisty, musíte bránit žadatele o azyl,“ prohlašuje Duncan.
Potom se se mnou Duncan loučí. Prý jede na víkend do Birkenheadu, poblíž Merseyside, kde dnes žije. Bude tam vylepovat plakáty proti BNP. Teď ale musí jít vyzvednout děti a jít s nimi plavat.
Autor působí v Multikulturním centru.
Přeložil Filip Pospíšil.