Třetího listopadu se v Londýně vydaly tisíce lidí do ulic, aby demonstrovali svou podporu vládním službám. Organizátoři je oblékli do triček s hesly obdivu k státním institucí a po celé Británii se zároveň rozjely skupiny řečníků, kteří měli za úkol rozdmýchávat nadšení lidu pro státem poskytované služby. Zní to skoro jako zbožný sen komunistické strany. Jenže tyto aktivisty neřídí státní aparát nebo místní stranické buňky. Upřímně chtějí bránit svou Národní zdravotní službu.
V kontextu současných tržních ekonomik může britská Národní zdravotní služba (NHS) vypadat jako dinosaurus. Byla zavedena v roce 1948, tedy v době, kdy celým kontinentem zmítaly velké politické ideály. Manifest Labouristické strany z roku 1945 obsahoval mnoho slibů, mezi nimiž se vyjímala i zdravotní péče pro všechny a zdarma. Tehdejší ministr zdravotnictví Aneurin Bevan se dnes jeví jako mytická postava britské politiky. Nebál se toho, že se může stát nepopulárním, že mohou jeho myšlenky někoho popudit. „Kolektivní princip tvdí, že… se žádná společnost nemůže označovat za legitimní, pokud je v ní nemocnému pro nedostatek prostředků odmítána zdravotní péče.“
Tyto ideály však byly téměř okamžitě zpochybněny, když muselo být odvoláno zavedení zubařské péče zdarma. V době, kdy se chtěla Británie stát jadernou mocností, na to nebylo dost peněz. Dnes tak na řadě míst těžko seženete dobrého a levného zubaře. Na druhé straně má ale země dostatek jaderných hlavic, které mohou za 30 minut dorazit do Moskvy. I přes různé potíže se ale nakonec Labouristické straně povedlo na konci čtyřicátých let zavést systém zdravotní péče, který s velkým skřípěním přečkal dodnes. Je dostupný každému a za zdravotní úkony se nemusí přímo platit. Za vlády Margaret Thatcherové byly omezeny výdaje na státní služby, což vedlo k jejich zhoršení. Stát si však nadále zachoval nad systémem všeobecného zdravotního pojištění kontrolu. Když se v roce 1997 po sedmnácti letech vlády konzervaticů dostali k moci opět labouristé, mnoho lidí doufalo, že dojde k oživení vládní politiky v oblasti zdravotnictví. Den před svým zvolením tato očekávání Tony Blair ještě podpořil, když prohlásil: „Máme čtyřiadvacet hodin na to, abychom zachránili NHS.“
Více peněz, doktorů i nespokojenosti
Vláda pak skutečně začala dávat na zdravotnictví více peněz. A výsledky se dostavily. Ministryně zdravotnictví Patricia Hewittová dnes zdůrazňuje: „Ještě před pár lety museli lidé v Británii čekat na operaci kyčelního kloubu dvanáct, patnáct i osmnáct měsíců. Systém NHS nyní zkrátil čekací dobu na maximálně šest měsíců a většina lidí se dostane na řadu ještě dřív.“ Statistiky tvrzení labouristů podporují: na britských ostrovech je dnes o 32 tisíc doktorů a 85 tisíc sester více než v roce 1997.
Tak proč jsou lidé v situaci, kdy je peněz víc a systém NHS přilákal tolik zdravotníků, že už na Filipínách téměř žádní nezbyli, pořád nespokojení? Proč sestřičky vypískaly Patricii Hewittovou na své výroční konferenci? Proč se objevují skupiny aktivistů, kteří chtějí bránit NHS? A proč se chce tolika tisícům lidí o listopadové sobotě pochodovat chladnými ulicemi Londýna?
Jedním z vysvětlení může být velký ideologický obrat.
Noví labouristé teď hlásají, že minimální péči musejí nejchudším zaplatit ti bohatší.
Tento princip se týká nejen zdravotnictví, ale i penzí a vzdělávání. Většina vysokoškolských studentů nyní platí až 3 tisíce liber ročně na školném. Ovšem ti, co pocházejí z chudých rodin, mají šanci, že budou studovat zadarmo a stát jim poskytne minimální podporu na živobytí. Stoupenci tohoto systému tvrdí, že pomáhá těm nejpotřebnějším. Odpůrcům se ale nelíbí, že se tak vlastně v již nyní třídně rozdělené společnosti vytváří další propast. Ti, kteří si to mohou dovolit, stále častěji volí soukromé školy, soukromé zdravotní a sociální pojištění. A do toho jsou i státní instituce jako NHS plíživě privatizovány prostřednictvím různých soukromých firem, které plní některé jejich služby.
„Neobjeví-li se skutečný odpor, dokážou Noví labouristé do roku 2008 to, co se nepovedlo ani Thatcherové. Promění integrovaný, ekonomický a egalitářský zdravotní systém, vytvořený Nye Bevanem, v roztříštěnou a nákladnou službu, která bude založena na schopnosti pacienta zaplatit,“ tvrdí v článku v časopise Red Pepper profesor Colin Leys z Centra pro mezinárodní veřejnou zdravotní politiku na univerzitě v Edinburghu. Veřejný sektor je podle převládající mantry sociálních demokratů i jejich konzervativních odpůrců synonymem neefektivní, drahé a nekvalitní služby. Naopak ten soukromý je údajně vždy efektivní, levnější a kvalitnější. Takže se privatizuje.
Problematický soukromník
Pod vlivem tohoto přesvědčení zrychlila labouristická vláda proces, který nastartovaly již konzervativní vlády, a vytvořila uvnitř státního systému NHS tržní prostředí. Vznikla tak propast mezi poskytovateli péče (například nemocnicemi) a těmi, kdo péči nakupují, tj. místními fondy primární péče (PCT) – tedy státními institucemi zodpovědnými za poskytování péče v jednotlivých oblastech. NHS v konečném důsledku nakupuje služby sama od sebe, což vedlo k masivnímu nárůstu admnistrativních nákladů spojených s účetnictvím a audity.
Nebylo to ale jediné rozdělení, které bylo nově zavedeno. I jednotlivé části nemocnic účtují státu samostatně, podle toho, kolik mají pacientů. Podle kontroverzního systému nazvaného Platba podle výsledků ((PbR) vycházejí finančně nejlépe oddělení, která provedou nejvíce zákroků. V takovém systému je ale nemožné plánovat, namítají kritici. Nemocnice spolu také soupeří o to, aby přetáhly pacienta k sobě, místo toho, aby se staraly o co nejlepší a nejúčinnější léčbu. Ceny za operace jsou stanovovány centrálně, ovšem náklady na stejný úkon se v různých nemocnicích liší. A tak se některé dostávají do dluhů a jiné vydělávají. Navíc může docházet k tomu, že nemocnice projeví zájem o pacienty s rychleji vyléčitelnými chorobami, zatímco o ty, kteří potřebují náročnější a dlouhodobější péči, se nikdo nepostará.
Za této situace se stavějí stále nové nemocnice. Ale i s tím jsou lidé nespokojeni. Výstavba je totiž placena prostřednctvím Soukromé finanční iniciativy (PFI), v jejímž rámci soukromník sice nemocnici postaví sám, ale pak budovu pronajme NHS – většinou na 30 let. Náklady pro stát se tak jen zvýší. Za pronájem nemocnic postavených za 8 miliard liber zaplatí stát podle údajů opozice v nejbližších 30 letech 53 miliard. Budovy však nebudou NHS po ukončení nájmu patřit a majitel je může přeměnit na parkovací domy nebo kino. Kromě toho soukromník vydělává ještě na pronájmu služeb, jako je úklid či údržba. Jeho největším zájmem je přitom pochopitelně profit a nikoliv prospěch pacienta, a tak služby často předražuje.
I nákupčí služeb – místní fondy primární péče (PCT) – mají být privatizováni. Instituce, které rozhodují o tom, jakou péči by měl pacient dostat, by se měly proměnit v soukromé firmy s lepší znalostí nákladů spojených s péčí. Zároveň je zaváděna do systému možnost, aby operace prováděly i soukromé společnosti, tzv. Nezávislý sektor poskytovatelů služeb (ISTC). Jedna soukromá společnost tak může po čase dohazovat pacienty druhé společnosti a může zde docházet ke střetu zájmů. Navíc nejsou ISTC placeny podle výsledků jako jejich státní protějšky, ale fixními platbami za objednaný objem práce. Výši plateb nechce vláda zveřejnit, protože tvrdí, že se jedná o obchodní tajemství. Připouští ale, že náklady jsou vyšší než u NHS. Už dnes přitom dochází k tomu, že méně složité a nákladné procedury jsou přebírány ISTC, zatímco na bedrech institucí patřících do NHS zůstávají ty komplikované případy.
NHS na umření?
Bývalý ministr zdravotnictví labouristické vlády Frank Dobson současnou politiku zpochybňuje: „Šetří se tímto outsourcingem peníze daňových poplatníků? Právě naopak. Přináší to náklady navíc. Vláda ve skutečnosti platí soukromému sektoru za stejnou operaci v průměru o 11 procent více než nemocnicím v rámci NHS. Poplatník tak v soukromém sektoru dostane devět operací za cenu deseti.“ Z krátkodobého hlediska přináší zapojení soukromého sektoru zvýšené náklady, střet zájmů a ztrátu kontroly nad nemocničními budovami, tvrdí aktivisté. Podle nich je ale třeba zaměřit se především na dlouhodobé dopady – možnou úplnou privatizaci NHS.
Důsledky nového systému, který má za cíl vydělávat a nikoliv se starat o pacienty, se dají pozorovat již nyní. Ředitel jedné z nemocnic v Londýně si vzal poučky o podnikání příliš k srdci. V nemocnici Královny Charlotty a Nemocnici Chelsea se dostává těhotným ženám obvyklé základní péče zdarma. Nabízena je jim ovšem také konzultace s porodní asistentkou za cenu 4000 liber. Má tohle být budoucnost zdravotní péče ve Velké Británii? Smíří se britská veřejnost s tím, že bude existovat ta nejzákladnější péče pro všechny, ale ta nejlepší bude vyhrazena jen pro ty, kdo mají peníze?
S tím, jak vláda přesunuje více a více kompetencí z NHS na soukromé společnosti, sílí ve veřejnosti obava, že ztratí možnost systém ovlivňovat. Obchodní společnosti jsou přece zodpovědné jen svým vlastníkům. A to může mít zvlášť ve zdravotnictví vážné dopady. S tím mají například v USA své zkušenosti. Opakování těchto chyb se nyní snaží vyvarovat tisíce lidí v ulicích. Chtějí tak zabránit předčasné smrti systému NHS ve zralém věku šedesáti let.
Autor působí v Multikulturním centru.
Přeložil Filip Pospíšil.