Spojené království se stalo hlavním cílem stovek tisíců středoevropských a východoevropských dělníků. Ohrožuje tato masová migrace nejslabší vrstvy britské společnosti?
Stojan na časopisy v převážně afro-karibském Brixtonu na jihu Londýna vystihuje názorové rozdíly britské společnosti na mohutný příliv pracovní síly z východní a střední Evropy. Aktuální prohlášení ministerstva vnitra odhalilo, že od roku 2004, kdy Británie otevřela své hranice pracovní síle z nových členských zemí Unie, přesídlilo odtamtud na ostrov přibližně 600 000 přistěhovalců.
Pravicový Daily Mail ječí přes celou přední stránku NEJVĚTŠÍ VLNA PŘISTĚHOVALCŮ V HISTORII hned vedle zcela nesouvisející fotografie rozzlobeného islámského duchovního. Naproti tomu liberálně orientovaný Guardian nabízí svým čtenářům Specjalny Polski G2 – polský speciál, jednorázovou přílohu, která má být jakousi sondou do života milionu Poláků, kteří v současné době žijí ve Spojeném království.
V období mezi 1. květnem 2004 a 31. březnem 2006 tvořili Poláci nejpočetnější skupinu žadatelů o zařazení do registračního schématu pracovníků (61 procent z celkového počtu), následují Litevci (12 %) a Slováci (10 %).
I v minulosti se Británie setkala s mohutným pracovním přistěhovalectvím. Po celá staletí byli největší britskou minoritou Irové, hnaní hladomorem či drsnými ekonomickými podmínkami. V letech 1948 až 1962 se zase s občany Commonwealthu nakládalo v mnoha ohledech jako s „téměř Brity“, a tak se v době ekonomického rozkvětu přesunul do Spojeného království obrovský počet lidí převážně z Karibiku a Jižní Asie, kteří zde chtěli žít a pracovat.
Současná, mnohdy emocionálně vypjatá diskuse jako ozvěna odráží i diskuse předchozí, které byly ve své době až znepokojivě plamenné. Památný je především projev konzervativního poslance Enocha Powela z roku 1968, který proslul pod názvem Řeky krve. Powell v něm představil svou apokalyptickou vizi britské společnosti, obraz budoucnosti země s velkým počtem občanů přistěhovaleckého původu. Jeho projev se týkal zejména „evidentních“ přistěhovalců (takových, které prozradí barva jejich kůže) a jeho názory ho takřka okamžitě stály pozici ve stínovém kabinetu. Přesto se tyto myšlenky i dnes těší u části populace široké podpoře.
Možná, že Poláci nepředstavují pro Británii viditelnou kulturní hrozbu; koneckonců jsou všichni bílí, takže pomineme-li východoevropský vkus v odívání, nelze je rozeznat od „domorodých“ Britů. Kromě toho žilo na ostrovech mnoho Poláků již od doby druhé světové války, avšak jejich asimilace je téměř bezešvá – vnukové této přistěhovalecké vlny téměř nehovoří polsky a nelze u nich pozorovat snad ani zbytky původní kultury.
Neděsí-li tedy odpůrce přistěhovalectví kulturní hrozba, víří debatu v britské společnosti nejspíš hrozba ekonomická.
Vliv na britského dělníka
Londýn bývá první zastávkou většiny pracovních přistěhovalců. Vliv přistěhovalectví však už pociťují i ta nejmenší a nejvzdálenější městečka monarchie, protože neustále se zvyšující konkurence na pracovním trhu metropole nutí přistěhovalce hledat práci mimo jihovýchod Anglie.
Glossop je malé městečko s tradicí bavlnářského průmyslu, které leží na severu země, obklopené horami. Řada lidí z města cestuje za prací zejména do Manchesteru, vzdáleného pouhých 20 kilometrů. Je však velmi neobvyklé, aby lidé migrovali za prací do městečka – pomineme-li několik okolních vesnic. Letos však přijeli dva dělníci z východní Evropy a hledali zaměstnání. Klepání na brány továrny a dveře obchodů se zanedlouho vyplatilo – oba si našli práci u živnostníka v menším řeznictví. Majitel je štěstím celý bez sebe. Říká: „Zaměstnával jsem dva místní, kteří často chodili pozdě, někdy dokonce opilí a v práci se jen flákali. Ale neměl jsem na výběr, ti nejlepší lidé odsud pracují v Manchesteru. Dokud sem nepřijeli tihle noví chlapíci, byl jsem nucený spokojit se s těmi zaměstnanci, které jsem měl.“ Dva noví pracovníci, oba přibližně pětadvacetiletí polští muži, jsou podle svého šéfa velmi pracovití a učí se rychle.
Zpráva odborníků z Oxfordské univerzity naznačuje, že tento pocit je velmi rozšířený. „Zaměstnavatelé jsou obecně velmi pozitivně naladění vůči přistěhovalcům. Nabízejí ,celkem slušné‘ řešení jinak nezvladatelných potíží při obsazování některých pracovních pozic, představují pracovní sílu pro ty nejnižší pracovní pozice a jsou rovněž vnímáni jako ,dobří pracovníci‘. Jsou vysoce kvalitní pracovní silou pro ,pracovní pozice vyžadující nízkou kvalifikaci‘. V praxi tyto ,pracovní pozice vyžadující nízkou kvalifikaci‘ obvykle představují špatně placenou práci.“
Dva mladíci z východní Evropy, kterým se podařilo najít si práci, jsou šťastní. Řezník je nadšený, protože zlepšil kvalitu svých zaměstnanců. Ovšem dva místní, kteří přišli o práci, patří spíše k poraženým. Místní řezník chce zaměstnávat „ty nejlepší“ dělníky, jaké může nalézt. Nekvalifikovaní pracovníci v Glossopu však zůstávají bez práce.
Průzkum provedený britským ministerstvem práce a důchodového pojištění dospěl k závěru, že „celkový ekonomický vliv migrace z nových členských zemí EU je umírněný, avšak obecně pozitivní, protože pružně a rychle reaguje na potřeby britského pracovního trhu. I přes řadu domněnek neexistuje statistický důkaz podporující názor, že příliv přistěhovalců přispívá k nárůstu počtu lidí žádajících v Británii o podporu v nezaměstnanosti.“ Údaje, které vláda uvádí ve svých oficiálních národních statistikách, však naznačují nárůst nezaměstnanosti, „Míra... je 5,5 procenta, což představuje nárůst o 0,3 procenta kvartálně a 0,8 procenta ročně. Počet nezaměstnaných narostl o 93 000 osob kvartálně a o 280 000 osob ročně na současný počet 1,7 milionu.“ Když jsou lidé bez práce, nevyhrává nikdo. Vyloučení těch, kdo nejsou vnímáni jako „dobří pracovníci“, je nebezpečné, zvláště v zemi s rostoucí nejnižší třídou, kde celé generace postrádají významnější kulturu zaměstnanosti. Právě u těchto lidí, kteří se cítí být podvedeni systémem, nalézají neofašistické argumenty typu „přistěhovalci nám kradou práci“ tu nejúrodnější půdu.
Nemožná konkurence
Aneta (23) pochází z malého městečka poblíž Gdaňska. Do Velké Británie přijela před šesti měsíci. Neměla předem nic domluveného a se svou angličtinou, ač na dobré úrovni, neměla šanci nalézt kvalifikované místo, přestože má univerzitní titul. Tak vzala špatně placenou manuální práci, podobně jako mnoho dalších přistěhovalců. Vládní zpráva uvádí, že drtivá většina registrovaných pracovníků z nově přistoupivších zemí EU vydělává 4,50 až 5,99 liber na hodinu, což je jen nepatrně nad hranicí minimální mzdy.
Aneta vypráví, že pracuje „jako uklízečka tolik hodin, kolik jen může“ večer nebo brzy ráno, zatímco její přítel jezdí během dne jako stěhovák. Sotva se vidí, jejich pracovní směny bývají tak dlouhé, že jejich život tvoří jen práce nebo spánek. Z Londýna neviděli kromě bytu bratrance, u něhož bydlí, nic, protože „není čas hrát si na turistu“.
Nigel Worthing, majitel úklidové agentury, která Anetu zaměstnává, se domnívá, že „na to, aby mohl člověk přijet do cizí země a najít si tam práci, potřebuje nejspíš jistou dávku vynalézavosti. Naznačuje to jistý charakter.“ Pojem „charakter“ v pojetí zaměstnavatelů nejspíš zahrnuje i ochotu přijmout dlouhé směny, ochotu vzdát se volna a dovolených a připravenost pracovat přesčas.
Britští zaměstnanci nemohou svým „charakterem“ konkurovat. Jak může matka, která se musí postarat o děti, či dělník, který musí večer cestovat, aby dohlédl na svou nemocnou matku, soutěžit s „pružností“ nabízenou mladými Poláky bez rodinných závazků či postrádajících touhu po společenském životě? Ochota pracovat za těchto podmínek prakticky vylučuje britského dělníka z pracovního trhu.
Pružná budoucnost
Britská „pružná“ ekonomika, která umožňuje zaměstnávání cizinců, podporuje podle současné vládní garnitury zároveň zájem investorů. Pružnost ale v praxi znamená, že se pracovní místa objevují a zase mizí. To však dočasného přistěhovalce za prací netrápí: jde mu o rychlý výdělek, nikoliv o stabilitu. „Pružnost“ umožňuje firmám požadovat od svých pracovníků, aby pracovali více než 48 hodin týdně, které stanoví směrnice Unie, omezující maximální počet pracovních hodin. Takže zatímco v jiných zemích nesmějí zaměstnanci pracovat tak dlouho – hlavně proto, aby je zaměstnavatelé nemohli zneužívat –, zaměstnance v Británii nikdo „neomezuje“. „Pružnost“ také znamená, že ve srovnání se zeměmi, jako je Francie, která má velmi silné pracovní právo, mohou zahraniční dělníci ve společnosti fungovat za nižších nákladů.
Díky mnoha soukromým společnostem, které na sebe v rámci outsourcingu nebo úplné privatizace přebírají role státu, vznikají nová místa. Jsou placená hůře než jejich „státní“ ekvivalenty. Jenže přistěhovalci s radostí přijímají i pracovní pozice, které by uspokojily málokterého Brita. Majitel úklidové agentury Nigel Worthing si je této skutečnosti vědom stejně jako jeho zahraniční pracovní síla. „Nejsou to podmínky, za nichž bych chtěla pracovat navěky,“ přitakává Aneta, „nedostáváme nemocenskou a nemáme ani důchodové pojištění. Pracuje s námi například žena, která za pár let půjde do důchodu, a jediná penze, kterou dostane, je ta státní. Nemyslím si, že by to stačilo k přežití.“
Dočasně trvale
Většina přistěhovalců tvrdí, že jejich pobyt je dočasný. Tento postoj pak má vliv na jejich pocit „zaměstnanecké solidarity“. Sean Bamford, šéf strategie britské konfederace odborových svazů, tvrdí: „Domnívám se, že pokud máte v zemi skupinu lidí přesvědčených, že zde budou na dobu řádově měsíců, těžko je přesvědčíte k dlouhodobějším závazkům, mezi které patří i vstup do odborů.“
Odbory mají v debatě o přistěhovalectví snad nejnepříjemnější pozici. Na jedné straně podporují práva přistěhovalců a aktivně oponují rasistům a xenofobům napadajícím emigranty. Po dlouhou dobu byla také jednou ze zásadních tezí evropského odborového hnutí myšlenka, že pracující jsou pracující bez ohledu na jazyk, kterým hovoří, kde pracují nebo odkud pocházejí. Přistěhovalci v Británii však ohrožují řadu zásadních pilířů společenské smlouvy, za něž odbory bojovaly, protože se v některých sektorech pracovního trhu nabízejí jako dokonalá pracovní síla.
„Ano, lze to sice tolerovat, ne však považovat za správné, pracuje-li někdo 60 hodin týdně po dobu šesti měsíců nebo jednoho roku, ale pochybuji, že by se našlo mnoho lidí, kterým by podobný životní styl vyhovoval dvacet let. Tohoto přístupu se chopili někteří zaměstnavatelé a nyní říkají – ,inu, jejich přístup k práci je lepší než přístup původních Britů‘, a v důsledku tohoto názoru aktivně oslovují přistěhovalé pracovníky,“ říká Sean Bamford, ačkoliv zároveň předpovídá změnu tohoto přístupu v budoucnosti, kdy si přistěhovalci uvědomí, že jejich pobyt již není dočasný, a založí si rodinu.
Vládní statistiky ovšem naznačují, že drtivá většina pracovníků jsou mladí a svobodní lidé, 82 procent z nich je ve věku mezi 18 a 34 lety. Až 94 procent registrovaných pracovníků nemá v Británii osobu či osoby, které by na nich byly závislé, a jen 4 procenta žijí na ostrově se závislými osobami mladšími 17 let. Příliv těchto pracovníků do Británie přitom neochabuje. Každý rok opustí brány polských škol a univerzit nová skupina mladých lidí, kteří po zevrubném prozkoumání podmínek doma skočí na první autobus směřující do Velké Británie.
Změna srdcí (a titulních stránek)
O měsíc později v téže trafice v jižním Londýně vyprávějí titulky na předních stránkách novin zcela jiný příběh. Alistair Darling, ministr průmyslu a obchodu, oznámil, že vláda zavede politiku „řízené“ migrace jako reakci na další očekávanou vlnu migrující pracovní síly, k níž nejspíš dojde v roce 2007 v souvislosti s potenciálním vstupem Rumunska a Bulharska do Evropské unie. Pravicový, proti přistěhovalcům zaměřený tabloid Sun reaguje zcela předvidatelně, když vítá tento krok, ovšem nadále cítí potřebu artikulovat svůj již tolikrát vyslovený a poměrně primitivní názor, že „pošetilost politiky otevřených dveří se nyní zjevila v úplné nahotě. Do země se nahrnulo přes 662 tisíc lidí. A zatímco někteří z nich přinesli naší ekonomice prospěch, školy a nemocnice zavalila smrtící vlna přistěhovalců – a britští dělníci přišli o svá zaměstnání.“
Pro Anetu, mladou liberální Polku, žijící v zemi ovládané katolicismem, utlačované „bramborami“ a vysokou mírou nezaměstnanosti, je však život v jiných částech Evropy velmi atraktivní. Věří, že přistěhovalci ze střední a východní Evropy neopouštějí své země navěky, spíše si dopřávají jakési pauzy, dokud se podmínky doma nezlepší.
Autor působí v Multikulturním centru v Praze.
Přeložila Tatiana Dacková.