Fedotov otevřel hroby Connemary

Na českých jevištích patří Martin McDonagh v posledních letech k nejuváděnějším současným autorům. Z jeho takzvané connemarské trilogie (Kráska z Leenane, Lebka z Connemary a Osiřelý západ) se u nás s největším ohlasem setkal třetí zmíněný text, nastudovaný režisérem Ondřejem Sokolem v Činoherním klubu, o dvou bratrech žijících na farmě ve vzájemné nenávisti. Zatímco Kráska z Leenane si našla místo v repertoáru hned několika divadel (v Řeznické, v Českém Těšíně a na kladenské scéně), o prostřední hru trilogie v Čechách není zájem: text Lebky z Connemary nebyl dosud ani přeložen. Zájem dramaturgů se přesunul k McDonaghově jiné, zatím neúplné trilogii z irského západu, kde se odehrává Poručík z Inishmoru a Mrzák inishmaanský.

Divadlo U mostu, které v uralské Permi založil režisér Sergej Fedotov působící již jedenáctým rokem také v České republice, na scéně experimentálního prostoru NoD-Roxy a Paláce Akropolis pomyslně uzavřelo McDonaghův obraz života v městečku Leenane plného rodinných nenávistí. Od 11. do 21. června totiž mohli diváci zhlédnout nejen Gogolovu Ženitbu nebo Panočku (tu soubor přivezl do Čech už v roce 1995), ale i nedávno nastudovanou Krásku z Leenane a právě Lebku z Connenmary.

Vražda v kuchyni

V Krásce z Leenane také vzniká stěžejní dramatický konflikt mezi nejbližšími rodinnými příslušníky: do souboje nervů tentokrát vstupuje Maureen, která ve svých čtyřiceti letech ještě nezačala žít vlastní život a má možná poslední příležitost odejít z ubíjejícího domova, a její sedmdesátiletá matka děsící se osamělosti natolik, že neváhá použít podlostí a psychického nátlaku, aby dceři odchod znemožnila. Ačkoliv McDonaghova hra (jako celá trilogie) svou atmosférou irského „osiřelého západu“ evokuje dobu dávno minulou, děj se ve skutečnosti odehrává v poslední dekádě dvacátého století.

Ve Fedotovově jevištním obrazu představeném v Paláci Akropolis bychom však jen těžko hledali nějaký výraznější detail, kterým by se v inscenaci připomínala současnost. Obytnou kuchyň ohraničují ušmudlané stěny a zašlý nábytek. Větší křeslo, v němž Maureenina matka sedává za jídelním stolem a diriguje dceru, starodávné rádio i televize, vše vytváří na jevišti interiér, v němž se čas jako by začal zastavovat už před sto lety a definitivně ustrnul někdy v polovině minulého století.

Režisér obsadil do role svérázné matky Ivana Malenkicha, který se s pootevřenou pusou šourá do křesla v županu a důchodcovských bačkorách, jak chladně kalkulující, ale primitivní bába zběhlá v travičském oboru. Marina Šilová v roli Maureen představuje typ udřené, ale ještě vitální ženské, která s jistými obtížemi dokáže svou komplikovanou matku snést a někdy ji i lehce obejmout. Nejdrastičtější a zároveň až tragicky komický okamžik nastane teprve, když se matka prořekne, že zničila důležitý dopis. Maureen drapne matku sedící v křesle za ruku a hrubým hlasem z ní doluje přiznání jako zkušená čekistka: řve na ni hlubokým hlasem ajem, přičemž do matčina kvílení rádio hraje píseň Elvise Preslyho I Can’t Help Falling in Love. Po tomto naturalistickém výjevu je samotná vražda už jen symbolickým dovětkem. Maureen v zšeřelé kuchyni sní u matčina křesla, v němž sedí nehybná silueta, o cestě za Patem do Ameriky a posléze otevře dveře a matčino tělo vyhodí z domu ven. Ani tento čin ale nezmění její život a v závěru inscenace zaujme místo v křesle, v němž se naplní společné obavy ze samoty obou obětí sebe samých.

Drtiči kostí

Vzhledem k tomu, že Sergej Fedotov ve svých inscenacích rád vytváří mystickou atmosféru, Lebka z Connemary ho musela uhranout. Hlavní postava Mick Dowd si totiž přivydělává vykopáváním starých hrobů a následným roztloukáním kostí, aby bylo místo pro nové nebožtíky. Lidé si myslí, že zabil svou ženu, a aby vysvětlil její smrt, fingoval autonehodou. Na scéně NoD v klubu Roxy se v roli podezřelého představil opět I. Melenkich, tentokrát v kostýmu obyčejného zestárlého vesničana (kostkovaná košile, kalhoty, hnědá vesta). Ze začátku je to člověk navenek vyrovnaný s životem, i když se má nyní pustit do části hřbitova, kde leží jeho manželka. To jeho nový pomocník Mairtin, kterého hraje Michail Orlov, je typem mladého rozkejhaného mužika, jenž neustále cosi přežvykuje a v mírném předklonu přešlapuje z nohy na nohu. Když se opilí muži vrátí z hřbitova domů (interiér je velmi podobný tomu z Krásky z Leenane) s porcí kostí, které nasypou do plechové vaničky na stole, obklopeni mnohohlasem mužského chorálu, začnou do lebek se zuřivou vytrvalostí třískat palicemi, jako by v nich ubíjeli mrtvé - kruté pronásledovatele živých – a zároveň všechny křivdy a smutky svých životů. Vladimír Ilin v roli místního policisty, který sobě i městečku chce dokázat své schopnosti tím, že na základě intriky od Micka získá přiznání k vraždě manželky, vytvořil člověka s ambicemi podobat se akčním strážcům zákona z televizních filmů. Donese Mickovi lebku jeho ženy, do níž narafičil smrtelnou ránu, nemá ale ani propisku, kterou by obviněný podepsal kýžené přiznání. Stejně jako snaha policisty skončí nikam nevedoucím debaklem, ani ostatní postavy se nevysoukaly ze svých osudů.

Fedotovovi se však s jeho vynikajícími herci podařilo něco jiného. Na pozadí dvou příběhů connemarské trilogie otevřít tajemství lidské krutosti (ať psychické či fyzické) s ironickým i lítostivým nadhledem. Zatímco u nás jsou McDonaghovy hry už několik let součástí divadelního života, v Rusku si příběhy irského západu teprve budou hledat – díky Fedotovovi, který na základě zkušenosti s českým divadlem importoval tohoto dramatika do své domoviny – své diváky. Naleznou-li, závisí také na tom, nakolik režiséři a herci vyjdou vstříc životním zkušenostem svého publika. V českém prostředí ale „zbytečný člověk“ a jeho „širá ruská duše“, ať už je v roli Krásky z Lennane nebo lennanského hrobníka, nemá konkurenci.