Jak píší ženy?

Na rozdíl od literatury psané muži, jejíž reflexe v naší bohemistice převládá, postrádá zkoumání české ženské literatury potřebné historiografické i teoretické zázemí. Fundované analýzy děl vyznačujících se „ženskou poetikou“ se objevují jen okrajově a analogicky malý je odborný zájem o ženskou literární zkušenost. O určité vykročení z tohoto stavu se pokouší antologie sestavená Liborou Oates-Indruchovou. I když se totiž publikace Ženská literární tradice a hledání identit zabývá angloamerickou feministickou literární teorií, můžeme ji považovat za inspiraci při teoretickém uchopení domácí literatury psané ženami.

Dvacetiletý vývoj

Editorka, která už má na kontě sborník klasických angloamerických feministických textů, vtipně nazvaný Dívčí válka s ideologií (SLON 1998), přistupovala i k uspořádání této čítanky přehledově, a tak studie reprezentují tendence daného oboru za posledních dvacet let. Je však třeba předeslat, že ve feministické literární vědě představují dvě dekády relativně dlouhou dobu, takže úvodní texty sborníku ještě nezapřou výchovný charakter a některé další zase „pouhé“ vymezování se vůči tradičním literárním kánonům. Průřez tedy také nastiňuje vývoj daného oboru od ideologicky či sociologicky formulovaných úvah k pokusům o hledání identity ženského psaní a determinaci ženské literární zkušenosti až po vědecké analýzy feministického literárního diskursu. A můžeme si také vytvořit představu, jak rychle feministické myšlení stárne.

Hned první příspěvek, úryvek z monografie australské badatelky Dale Spenderové Ženy a literární historie (1986), který upozorňuje na zkreslující momenty pohledu na dějiny anglické literatury, by byl dnes zajímavější, kdyby se zamýšlel nad možnostmi změny historiografických konvencí. Podobně i levicověji orientovaný článek anglické novinářky Rosalind Cowardové Jsou ženské romány feministické romány? (1980), který sice předestírá – u nás stále nezaznamenanou – diferenciaci mezi romány pro ženy a feministickou prózou, ovšem některé literární příznaky by za použití „obyčejné“ teorie nebylo třeba rozpoznávat. To, že se feministické teorie také rozcházejí, dokládá v pořadí pátý příspěvek, stať americké profesorky Janice A. Radwayové Čtení romancí: Ženy, patriarchát a populární literatura (1984), která dochází k opačným závěrům než Cowardová: snaží se sociologicky přehodnotit pověst „harlekýnových“ čtenářek a ospravedlňuje právo žen na konzumaci romancí. Text Američanky Bonnie Zimmermanové Co nikdy nebylo: Přehled lesbické feministické kritiky (1981–1986) představuje díky věcnému zkoumání fenoménu „lesbického textu“ vynikající sondu do teorie tohoto „druhu“ ženské literatury.

Nezávisle a konzervativně

Determinaci ženské poetiky otevírá stať hvězdy americké feministické literární teorie Elaine Showalterové Feministická kritika v divočině (1981), která pojmenovává čtyři roviny – biologickou, lingvistickou, psychoanalytickou a kulturní – odrážející odlišnost ženského a mužského psaní a k nim pak přiřazuje typy feministické literární kritiky. Šestý příspěvek, úryvek z knihy anglické badatelky Patricie Waughové Ženské fikce: Návrat k postmoderně (1989), zkoumá subjekt ve feministické a v postmoderní literatuře a implikuje, že ženská literatura existuje jakoby nezávisle na postmoderně, protože ke konstrukci subjektu nepřistupuje nově a revolučně, ale „konzervativně“, v návaznosti na předchozí ženskou literární tradici. Název článku Angličanky Lynne Pearceové Nalézt místo, odkud psát: Metodologie feministické textové praxe (1995) napovídá, že půjde o teorii ženského psaní. Ta je ovšem nahlédnuta skrze osobní zkušenost autorky s ženskou literární problematikou. Perceová líčí, jak se postupně měnil její přístup k základním naratologickým entitám, upřednostňující jednou text, jindy autora a potom zase čtenáře, a závěrem postuluje metodologii větší badatelské sebereflexe. Kapitola z knihy anglické lingvistky Sary Millsové Feministická teorie a teorie diskursu (1997) sleduje, jak feministická teorie využívá Foucaultova termínu diskurs, a ukazuje jeho rozporuplnost (je genderově odmítavý, přesto díky analýze moci pro feministky inspirativní) a následně jeho feministickou modifikaci konkrétnějším vložením do společenského kontextu.

Moc a mužská studia

Poslední, nejmladší třetina antologie se zaměřuje na feministickou kulturní antropologii ve vztahu ke konstrukci moci. Americká postkoloniální feministická teoretička indického původu Chandra Talpade Mohantyová je zastoupena hned dvěma texty: Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy a Ještě jednou k textu „Očima Západu“: Feministická solidarita prostřednictvím antikapitalistických úsilí. V eseji z roku 1986 autorka popisuje nadřazeneckou předpojatost angloamerické feministické literární vědy v osmdesátých a devadesátých letech, neboť není schopná nahlédnout identitu žen takzvaného třetího světa v celé její složitosti; v eseji z roku 2003 pak zkoumá posun feministického myšlení o tomto předmětu v souvislosti s postupující globalizací. Závěr čítanky tvoří příspěvky z nejmladší tendence oboru, jíž jsou mužská studia. Úvod ke knize tandemu v Anglii působících literárních badatelů Daniela Lei a Bertholda Schoena Maskulinita v tranzici: Úvod (2003) se na příkladech literárních děl zabývá různorodostí maskulinní subjektivity ve vztahu k genderovému myšlení; zatímco samostatný Schoenův esej Unie a Jack: Britské maskulinity, pomofobie a postnárod (2002) zkoumá spojení literárních obrazů maskulinity a projevů nacionalismu v Británii.

Ačkoli se tedy Ženská literární tradice a hledání identit soustřeďuje na angloamerickou literární produkci i vědu, jedná se o odborně velmi cenný materiál, který do našeho literárního myšlení přináší skutečnou feministickou perspektivu a teoreticky tak promlouvá i k české identitě ženské a mužské literatury. Nezaujatému, ale i zaujatému odborníkovi dává antologie nadto nahlédnout šíři feministické literární teorie, její rozmanitost, strukturu a konečně i vysokou vědeckou úroveň.

Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FF UK.