Pokud bychom z odstupu sledovali africký hudební místopis, rozlišili bychom několik ohnisek. Egypt s vysoce kultivovanou arabskou populární hudbou a smyčcovými orchestry. Maghreb, k němuž patří ty západněji položené arabské země, se zpěváky stylu rai, z nichž mnozí pronikají do světa přes Francii. Z Mali pocházejí epické zpěvy, kora a další kouzelné akustické nástroje, reprezentované Salifem Keitou. Jižní Afrika disponuje rozvinutým hudebním průmyslem, lokálními variantami jazzu, gospelu a plejádou vlastních stylů. Ve střední části kontinentu, podél druhé nejdelší africké řeky Konga, leží stejnojmenný stát, na jehož území se před padesáti lety zrodila hudba považovaná za první moderní panafrický populární styl.
Vše co je typické pro Afriku, najdeme v Kongu v patřičně koncentrované podobě: bláznivě euforickou hudbu, bídu i temné stíny hrůzovládců. Na obrovské pánvi, kterou protíná rovník, existují dnes dva státy, pro přehlednost rozlišované podle svých hlavních měst. Kongo-Kinshasa, dřívější Zaire a Belgické Kongo, dnes Demokratická republika Kongo, je z nich větší a hudebně významnější. Na severním břehu řeky Kongo leží bývalá francouzská kolonie Kongo-Brazzaville.
Ve středověku existovalo na tomto území království založené na obchodu. Když vpluli roku 1483 Portugalci jako první Evropané do ústí řeky Kongo, našli tu soudržný státní útvar. Jeho vládci ochotně přistoupili na katolickou víru a Evropanům se otevřela čtyři a půl století trvající éra otrokářství a kolonialismu. Řeka umožňovala proniknout více než dva tisíce kilometrů do vnitrozemí. Zprávy o konžském přírodním bohatství zaujaly kolem roku 1870 belgického krále Leopolda II. Ten zde zřídil neblaze proslulý Svobodný stát Kongo, tyranský režim, vyvážející gumu a měď. V důsledku epidemií, hladomoru i státnímu teroru klesla na konci 19. století populace zhruba na polovinu, a Leopold skomírající stát s úlevou předal belgické vládě, čímž vzniklo Belgické Kongo.
Kubánská spojka
Po získání nezávislosti došlo k občanské válce, moci se chopil generál Joseph-Désiré Mobutu. Zpočátku populární diktátor přivedl zemi během své 32 let dlouhé vlády k bankrotu. Patriarchální roli náčelníka, který vládne nad osudy kmene, povýšil na prezidentskou úroveň, v hledání těch nejefektivnějších metod byl podobně vynalézavý jako Stalin. Na rozdíl od koloniální vlády, která se snažila obyvatele znesvářit a rozdělit, byl ale Mobutu prvním vládcem, který Kongo sjednotil. Velkou roli přitom hrála hudba. Afričané se stěhovali za prací do měst, v barech nynější Kinshasy se rodila moderní taneční hudba, jakou do té doby Afrika neměla. Základem nového žánru se staly lokální hudební tradice, stejně jako hudba z Kuby, která patřila v Africe k těm nejpopulárnějším importům, coververze kubánských hitů tu byly stejně časté jako u nás úpravy Beatles. Díky kubánské předloze získal nový žánr jméno „konžská rumba“ a zasáhl jak frankofonní, tak i anglofonní část kontinentu. Prostřednictvím přistěhovalců pronikl do Paříže; jeho exportní podoba je známá jako soukous.
Klíčovou součástí konžské rumby je medově sladký zpěv a ostré tempo kytar. Podobně jako v jiných částech Afriky i v Kongu přebírali kytaristé melodie původně hrané na tradiční lokální nástroje. Proto také znějí afričtí kytaristé tak odlišně od hráčů ze Západu, a navíc se výrazně liší i navzájem. Tak například: zatímco kytaristé z Mali na svůj nástroj imitují tóny loutny ngoni, pro hráče z Konga byly předlohou ohnivé řetězce tónů, vytvářené prsty na drnkátka s kovovými jazýčky. V odlišných podobách a pod lokálními jmény se s nimi setkáme i v jiných částech kontinentu, v Kongu se jim říká likembé. Průkopníkem nového stylu se stal kytarista Francois Luambo Makiadi, známý jako Franco.
Politická píseň z Konga
Ideologickým pilířem Mobutuovy vlády byla oslava africké identity, definovaná sloganem „authenticité“. Mobutu nahradil koloniální označení Kongo názvem Zaire a evropské obleky africkými. Kazadi wa Mukuna, etnomuzikolog z Kent State University v Ohiu, vysvětluje: „Mobutu věděl, že hudbou může posílit svoji moc, a Franco byl jedním z jeho nástrojů.“ V písni Belela Authenicite Congres Na Congres Franco zpívá: „Když se mě v cizině zeptají, kdo jsem, hrdě odpovím: Zaiřan. Jsem členem strany MPR. Mým velitelem je Mobutu.“ Na rozdíl od jiných písní na objednávku ale texty naštěstí ani o píď nesnížily jejich hudební přesvědčivost. Což souvisí s tím, že oslavné písně jsou dodnes významnou částí africké kultury. K povolání griotů, tedy profesionálních kronikářů a hudebníků západní Afriky, patří chvalozpěvy na boháče a politiky, kteří jim oplátkou poskytují ochranu.
Kořením příběhů lidových vypravěčů jsou metafory. V Kongu se staly takřka uměleckou disciplínou, které se říká „mbwakela“. Fráze či celá píseň sděluje cosi kritického až urážlivého v zašifrované podobě. To může být rafinovaná cesta, jak zaútočit na protivníka anebo jak se vysmívat tyranovi. Kazadi wa Mukuna vysvětluje: „Franco v tomto žánru vynikal, tím nejlepším příkladem je Tailleur (Krejčí). Nikoho nejmenuje a zpívá, že krejčímu kdosi sebral jehlu, a ptá se ho, jak bude šít. Terčem byl státní prokurátor, jehlu mu sebral prezident.“
Avantgarda ze hřbitova aut
Franco během svého života natočil 150 alb, a když roku 1989 zemřel, v Kongu byl na čtyři dny vyhlášen státní smutek. Cizincům je dnes africká hudba bližší, než byla za Frankova života, což má kuriózní souvislosti. Dávno rozpadlé sestavy se obnovují a koncertují na evropských festivalech world music. Veteráni konžské rumby natáčejí v New Yorku nákladná alba s hosty z Kuby. Publikum žádá africkou tradici i modernitu, a přitom jaksi mimochodem dochází ke zcela mimořádným objevům. Jedním z nich je sestava Konono No. 1, kterou lze s poetickou licencí označit za „spirituální industriál z džungle“. Její rané nahrávky vydala před třiceti lety francouzská značka Ocora - a pak se skupina kvůli zhoršujícím se ekonomickým podmínkám kamsi ztratila. Na počátku tisíciletí ale syrové terénní nahrávky získaly na aktuálnosti, o návrat skupiny se zasloužil belgický producent Vincent Kenis.
Na rozdíl od skupin konžské rumby nejsou hlavním nástrojem Konona kytary, ale drnkátka likembé, která je ovšem nutné pro veřejnou produkci ozvučit. Konono používá v Africe ten nejrozšířenější a nejdostupnější PA systém: drasticky zkreslující megafony napájené autobaterií, snímače z cívek automobilových startérů, metalicky znějící perkuse z plechu. Výsledek potěší uši každého avantgardisty, navíc nabízí vřelost a taneční potenciál.
Generátor jako spoluhráč
Autobaterie jsou spíše nutností než extravagancí, africká elektrická síť je pověstná svou nespolehlivostí. Vincent Kenis vzpomíná: „Když jsme natáčeli Congotronics 2, přístroje napájel generátor, a ten dělal brrrrrp put-put-put-put. A pokaždé, když udělal brrrp, v nahrávce to prsklo. Baterie byly vybité, tak jsem si řekl: ,Zkusíme ten motor opravit.‘ Vzal jsem baterku, ta za pět minut přestala svítit. Tak si chtěl posvítit sirkou. ,Zbláznil ses, všude kolem je benzín.‘ ,V tom případě jsme ale pro dnešek skončili.‘ Pak jsem musel ručně z té jedné písničky vystříhat asi dvě stě prskanců.“
O čem vlastně je hudba Konono No. 1? Kenis vysvětluje: „Někdo říká, že Konono je styl, ale sami hudebníci tvrdí, že to slovo označuje mrtvolnou ztuhlost těla. Je to vlastně výzva, aby lidé byli milí na své sousedy. V Kongu je zvykem zemřelé masírovat, aby se jim co nejdéle udržela vláčnost těla. A když jste zlý na své sousedy, po smrti vás nebudou masírovat, takže ihned ztuhnete. Většina těchhle „tradi-modern“ kapel je spojena s pohřebními obřady, hrají pro čerstvé nebožtíky anebo pro zemřelé předky.“
Konono jsou ale jen špičkou ledovce a prvním dílem série Congotronics. Kenisova značka Crammed Disc má s konžskou hudbou velké plány, filosofický podtext tohoto rozhodnutí vysvětlil před dvěma lety producent Marc Hollander, když za firmu přebíral výroční Cenu veletrhu Womex. „Hudební hybridy bývají svěží a magické, zvláště když se ke slovu dostane náhoda. Nemohu se dočkat, až uslyším, co dokážou muzikanti z Asie a Afriky se samplery. Třeba to bude analogické k tomu, co udělali černošští muzikanti v USA s nástroji, jako je saxofon, harmonika, kytara. Prováděli s nimi věci, o nichž se těm, kdo ty nástroje vynalezli, nikdy nesnilo, a to ani v jejich nejtemnějších nočních můrách.“
Autor je hudební publicista.