Ali Farka Touré

Ti, kdo hudbu Ali Farky Tourého objevili až s jeho letošním CD Savane, budou možná v rozpacích: nejsou ty paralely vůči americkému blues jen mediální hříčkou? Naštěstí ne. Toto blues je dobře vyzrálým spojením kultury afrických otroků a bělošských osadníků – podobně širokou syntézou vznikla hudba nynějších západoafrických kytaristů, mezi nimiž má letos zemřelý Ali Farka postavení legendy.

Vše začalo před padesáti lety. Nově zrozené africké státy přetínaly koloniální vazby a při vytváření národní identity měla hudba roli jednotícího pojiva. „Preferovaným nástrojem se stala kytara, mohla totiž napodobovat místní nástroje, ale přitom nebyla svázána s žádným jednotlivým etnikem,“ píše britská profesorka Lucy Duranová. „Afričtí kytaristé tehdy vynalezli vybrnkávaný akustický styl, založený na cyklických melodiích balafonu a ngoni.“ I v tom je paralela – dějepisci amerického blues se shodují, že oba zmíněné nástroje, loutna ngoni i xylofonu podobný balafon, cestovaly o 200 let dříve s otroky do Nového světa, kde ovšem vymizely předtím, než je stačili zachytit etnografové. Vývoj hudby Západní Afriky (odkud pocházela většina amerických otroků) se rozštěpil na dvě větve, souvislosti jsou zřetelné. Tak například malijský kytarista Habib Koite na tiskové konferenci pražským novinářům předváděl: takhle zní blues v pentatonické stupnici z Mali a takhle s „blue tóny“ amerických černochů.

Jedním z prvních ansámblů, které vytvářely panafrickou syntézu etnicky diferencovaných stylů, je dodnes existující Les Ballets Africains. V Paříži jej roku 1949 založil guinejský divadelník Fodeba Keita. Aby se vyhnul jazykovým a kulturním bariérám, zaměřil se především na tanec a v souladu s teorií profesorky Duranové použil v sestavě elektrickou kytaru. Po úspěšných představeních ve Francii vyjel Keita na turné po francouzských koloniích v Západní Africe. Elektrická kytara tehdy sedmnáctiletého Ali Farka Tourého ohromila.

Když Mali získalo nezávislost, stal se členem malijského folklorního ansámblu a první kytaru si přivezl z evropského turné. Ve studiu malijského rozhlasu v Bamaku, kde pracoval jako zvukař, natočil své první nahrávky, které mu koncem sedmdesátých let otevřely cestu do Evropy. O deset let později přijíždí do Londýna, jeho setkání s britským producentem Nickem Goldem trvale změnilo hudební dějiny. Po třech „rozehřívacích“ albech Gold seznámil Tourého s Ry Cooderem. Oba kytaristé natočili během tří dnů přelomovou desku Talking Timbuktu, která roku 1995 získává Grammy. Ale Touré se vzepře zvyklostem showbusinessu, tvrdohlavě pracuje na své farmě a odmítá vyjíždět na turné. Gold je nucen vydávat reedice a jednou se dokonce za Tourém vypraví s mobilním studiem a natáčí album, nazvané podle jeho farmy Niafunké. K nové aktivitě se Touré probouzí až v posledních letech života, kdy vznikala deska Savane. Na rozdíl od syrového Niafunké překvapí bohatstvím barev: zvuk afrických sborů, perkusí a louten jemně doplňuje bluesová harmonika či funkový saxofon. Tourého autorské písně i úpravy jsou ostře řezanými příběhy, v nichž hraje roli charakter, identita, příroda i morální příklad. Francouzské a anglické překlady textů jsou v bookletu prokládány autorovým komentářem, a posluchačům tedy poskytují tolik potřebné informace o kontextu. Jedná se o nahrávku výjimečnou nejen v rámci africké hudby. Tourého Savane působí jako déjà vu: k myšlenkově otevřenému posluchači promlouvá srozumitelnou řečí, a přitom vykresluje zvukovou krajinu nám zcela neznámou.

Autor je hudební publicista.