Chlapče bláhový

Před svatým Vítem

Byl by to zázrak, kdybys najednou

uslyšel hlas – vzal hůl svou poutnickou

rozstoupilo by se moře, čas se zastavil

ty směrem domů šel tisíce mil.

před vraty chrámu klek bys unaven.

Jsem tady doma? Nebo je to sen?

A Vít by řekl: Bratře zbloudilý,

jaképak sny tvé kroky řídily?

Přikloň se k hlíně, zahleď do dálky

zde jinak voní skromné fialky

pokloň se jitru, pokloň večeru

za víru proměň starou nevěru

ty můžeš p r o ž í t dny své v cizině

utopit duši jako ve víně

však ž í t ti dáno, synu, doma jen

toť život pravdivý, vše jiné – sen.

23. prosince 1951

Bylina 54

           Klementu Šimončiči

Šel jsem si nabrousit tužku,

tužka napíše slova

slova se složí do vět

věty pak v konstituci

jež vytvoří základní zákon

o tom, jak člověku člověk

nebude nikdy už vlkem

slavná ta konstituce

dostane dodatků sedm

v sedmém pak řečeno bude

že nad stádem lidských tvorů

génius vládnouti musí

a velikým mozkem a pěstí

která si rozdělí stádo

na drobné a střední i velké

určí pak míru trestu

za to, že dýchají jinak

z vlků se stanou lidé

z lidí se stanou vlci

najdou tu konstituci

která jim ničila život

najdou pak její věty

ve větách každičké slovo

odkud to slovo se vzalo

najdou pak žlutou tužku

která napsala slova

potom si najdou ruku

jež ostrou tužku vedla

useknou mačetou ruku

hodí ji napospas vlkům

kruh se tak uzavírá.

Půjdu já bílým světem

levici zdviženou k nebi

řeknu si, člověče boží

hledal jsi růžové keře

uprostřed hustého hloží.

[1954]

Emigrantská častuška
(Čekalo děvče)

Až jednou v zimní podvečer

na kozlíku svých saní

pojedu cestou zavátou

našeho milování,

řeknu si: Chlapče bláhový

marně sis dával práci

to děvče nebylo do deště

ani pro emigraci.

Ty dodnes nemáš Chevrolet

ty nemáš Pontiaca

a místo pěkných weekendů

si můžeš pouštět draka,

karty si můžeš vykládat

co jenom se to stalo,

že nohy šly, však srdce tvé

to neemigrovalo…

Až jednou v starém Buicku

pojedu po nábřeží

zamávám bílým praporkem

zahučí zvony z věží.

Pak řeknu – haló, lásko má,

dalo ti mnoho práce

dočkat se mého návratu

z té dlouhé emigrace?

A ona řekne v odpověď:

Můj emigrante starý

ty vracíš se tak ledajak

bez pérované káry?

Na jakých těžkých soubojích

jsi utržil ty rány,

na které jachtě brázdil jsi

široké oceány?

Jaký´s mi dárek připravil

v té druhé světa půli?

Já z kapsy tiše vytáhnu

hamburgra na cibuli.

Tak skončím dlouhou cestu svou

i politickou práci

pak napíšu své paměti

o druhé emigraci.

Na satirickou notu

Výlet s. Broučka do přítomnosti

Ukaž nám v ÚRO, jak všichni makaj líně!,

klopýtl na Perštýně.

Kdo rychle ková, dvakrát ková,

uklouzl u Žižkova.

Sto třicet procent – a kdo víc?,

naběhla žíla u Holešovic.

Tryskem nahoru na Santošku!,

vymkl si Brouček levou nožku.

Poklusem na vršek Petřína!,

zuby mu spadly do klína.

Pracujte tedy na Vánoce!,

chytla ho kolika u Liboce.

Napořád slyší hlasy z Dejvic,

soudruhu, dej víc!

Hledal si nového chlebodárce

soudruh Brouček na Vikárce.

[1949–1950]

Rukopisy dnes uveřejňovaných básní a povídek

jsou uloženy v Beinecke Rare Book and Manuscript Library na Yale University ve Spojených státech

amerických; texty jsou součástí připravované publikace

Na počátku bylo slovo, která vyjde v nakladatelství Torst.

Autor tragických osudů a výpravza Bohem

Viktor A. Debnár

„Evropanu, který – přijda do Ameriky – není hned vším tím, co vidí, slyší, chutná a čichá (všemi smysly dlužno se zmocňovati této země; jeden vynecháš a již jsi na špatné cestě), nadšen, nýbrž toliko ohromen, zazlívají průměrní Američané, že není spravedlivý, objektivní, nestranný.“ Tyto věty napsal právník a publicista Emil Sobota ve své knize Amerika a evropský divák, vydané v roce 1930 neboli rok poté, co Spojené státy americké opustil Zdeněk Němeček – významný prozaik, dramatik, básník, publicista, překladatel a v neposlední řadě i legionář, diplomat a odbojář, který byl nucen se do USA neplánovaně vrátit – tentokrát již v roli exulanta – v důsledku únorových událostí v roce 1948.

Zdeněk Němeček, důstojník československých legií, se nedlouho po svém návratu z Ruska stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí nové republiky. Své zážitky z války zužitkoval ve svém debutu Legionářské novely (1920), přičemž během dvacátých let, ale především potom během následující dekády, si na literární scéně vytvořil pověst uznávaného autora středního proudu. Vzhledem k jeho diplomatické kariéře, kdy se postupně ocitl například v Německu, Francii, USA či Španělsku, již tehdejší jeho tvorba stavěla v mnoha případech na zkušenostech diplomata-cestovatele a na promýšlení témat emigrace, asimilace apod. (New York: zamlženo, 1932; Dopisy ze Senegambie, 1938 nebo Islandské dopisy, 1948). Všechny země, v nichž sloužil, ale i země pouze krátce navštívené se snažil co nejdůkladněji poznat či přesněji řečeno pochopit, to pochopené zasadit do svého pohledu na svět a následně zprostředkovat čtenáři doma. Jak později výstižně uvedl spisovatel Petr Den neboli diplomat Ladislav Radimský, kosmopolita Němeček chtěl „celý svět sevřít ve svém náručí a přinést jej národu domů“.

V říjnu 1948, po složení své velvyslanecké funkce v Kodani, Němeček emigroval – nejprve do kanadského Montrealu a počátkem roku 1951 do New Yorku. Zde byl činný jako publicista, beletrista, ale rovněž i jako dramatik. Tento bytostně přesvědčený masarykovský demokrat s hlubokým sociálním cítěním, založeným na humanismu a křesťanské morálce, světoobčan, patriot a veskrze vzácný člověk, zemřel nečekaně v Mnichově 5. července 1957.

Za svého života v exilu se Němečkovi podařilo vydat pouze jeden román, Tvrdá země (1954, původně zamýšlený název Kanadská rapsodie), dokončený již v roce 1951. V tomto textu zúročil své zkušenosti z přechodného kanadského pobytu – na osudech dřevorubce-emigranta Navary, vrženého do nového, drsného a osamělého severského prostředí, ukazuje hledání nového životního řádu, hodnoty, které vnímá jako nejdůležitější (víra, láska a přátelství), střet nevykořenitelné lidské síly se světem, ale i naději exilu a obecněji celého lidstva. Po Tvrdé zemi následoval soubor povídek Stín a jiné povídky (1957), s jemnou obálkou od Toyen, žijící ve Francii, a novela Bloudění v exilu (1958), které vyšly nedlouho po autorově smrti; nemluvě o reedici románu z roku 1939 Ďábel mluví španělsky (1974). Nepublikována zůstala novela Na počátku bylo slovo (dokončená v roce 1955) a fragment románu Sága rodiny Emanuela Němečka, na němž začal autor pracovat v roce 1954 – podle literárního vědce Vladimíra Papouška oba texty charakterizuje „tematika hledání určitých archetypálních východisek individuálního lidského osudu“. Především ve zmiňované novele se Němeček, v kontrastu s povídkovou tvorbou, akcentující rozumem neuchopitelný řád, pokusil „znovu­nalézt pevné body, základní hodnoty v lidském životě, i nově uchopit určitý nadosobní řád“ (V. Papoušek).

Kamenné moře

Pokud jde tedy o autorovu tvorbu povídkovou, roztroušenou v několika publikacích (mj. sborník Peníz exulantův, 1956), časopisech a pořadech Rádia Svobodná Evropa (RFE), a zachovalou především v pozůstalosti, je pro ni ve většině případů vedle samotného obsahu na první pohled charakteristický svorník v podobě velkoměsta New Yorku.

Poprvé se do Spojených států amerických, a to přímo do New Yorku, dostává čerstvý novomanžel – manželka byla ruská exulantka v ČSR Anna A. Korovjakovská – v lednu 1926 coby pracovník československého generálního konzulátu. Ve své funkci se věnoval sociální problematice a i díky tomu se během svého několikaletého pobytu (do Evropy se Němeček vrací v červenci 1929) s New Yorkem, městem, kde „všechno je veselé, a přece hrozné“ (Paul Morand), dokázal dokonale seznámit. Po návratu použil prožité zkušenosti ve zmiňovaném románu New York: zamlženo – když jej psal, sotva tušil, že se mu toto americké město stane osudným; celý život psal o cizích krajinách a emigraci, a nakonec sám skončil jako politický exulant. Vzhledem ke svému odchodu do exilu tak na vlastní kůži prožil a poznal moc dějinných událostí, neznámých nadosobních sil, zasahovat do lidských osudů a následně měnit jejich směr. A právě tyto iracionální síly se staly nezbytnou součástí všech takzvaných manhattanských povídek. V nich Němečkovi symbolizuje New York zběsilé tempo Ameriky, chaos, ohromující velikost a rychlost, anonymitu, podoba města koresponduje s nesrozumitelností světa a s tlakem moderní doby na jednotlivce; lakonicky svůj dojem shrnul citovaný P. Morand, když napsal, že „New York trhá nervy“ (New York, 1930, české vydání v témže roce). Na rozdíl od románu New York: zamlženo je však velkoměsto, ač v mnoha ohledech shodně, přece jen líčeno jako místo, na němž není nalézáno nic pozitivního. Důvodem proměny však nebyla změna v samotném duchu města či americké společnosti; v obsahu se oproti dočasnému pobytu ve dvacátých letech zrcadlí Němečkova kvalitativně nová zkušenost s (trvalým) vyhnanstvím v zahraničí, s existenciálním vržením do „neznámého“ světa.

Zdeněk Němeček se přirozeně snažil svá díla uplatnit i v anglickojazyčném prostředí. Beletristický průnik do amerických periodik a nakladatelství se mu nicméně nepodařil – Němečkovy romány, novely a povídky byly redaktory po tematické i stylistické stránce shledávány jako nevhodné pro většinového amerického čtenáře. Údajně by pro něj nebyl srozumitelný použitý symbolický jazyk, nekorespondoval (obzvlášť v padesátých letech, v Americe hojnosti) by mu sociál­ní rozměr textů nebo kladení důrazu na neosobní a iracionální síly a lidskou kapitulaci před nimi – na rozdíl od víry v dobrotivého, personifikovaného Boha průměrného Američana a v kontrastu s tradičním vyzdvihováním rozsáhlých potenciálních možností každého individua.

V případě Němečkovy básnické tvorby šlo o docela obsáhlý, vzhledem k rozsahu ostatní autorovy tvorby však nepoměrně menší a dodnes nejméně známý celek – básně byly publikovány pouze sporadicky v časopisech a sbornících; naprostá většina veršů zůstala v rukopise.

Autorovy exilové básnické texty lze rozdělit do tří okruhů – básně se satirickým tónem, reagující na aktuální události v Československu, lyrické verše a básně s filosofickým podtextem. Texty posledně jmenovaných okruhů se vyznačují, stejně jako verše z období první světové války, melancholickou atmosférou, beznadějí a smutkem („charakteristický“ stesk exulantů). Celkově lze však říci, že Němečkova poetická tvorba, stejně jako tvorba dramatická, nedosahuje kvalit autorových próz a je značně poplatná době a okolnostem svého vzniku.

Autor je amerikanista a spolupracovník exilové a samizdatové knihovny Libri prohibiti v Praze.