Nehodlám nijak zvlášť zdůrazňovat, že k reformě státní památkové péče nejsou způsobilí chaotičtí hochštapleři, kteří svou neznalostí a ochotou zalíbit se podnikatelským kruhům a někdy i vysloveným populismem způsobují, že jsou právem chápáni jako škůdci obecného dobra. A je úplně jedno, zda se zrovna snaží o kádrovou normalizaci památkových úředních struktur nebo zrovna předstírají institucionální reformu. V jejich rukou se sebelepší idea mění v neřiditelnou destruktivní zbraň a v nástroj změn od špatného k horšímu. To vše je ale naprosto zřejmé, obecně známé a netřeba se tím nadále zabývat.
Co tedy potřebuje státní památková péče? Potřebuje jednoznačně posílit. Její základy pocházejí z doby „reálného socialismu“, který postrádal celoplošný, soukromopodnikatelský, komerční tlak na kulturní dědictví národa, zejména na nemovité kulturní památky, jejich soubory a chráněná území – památkové rezervace a zóny. Starý systém dokázal také zdatně devastovat památky, ať již drastickým podinvestováním jejich údržby a obnovy nebo přímo politicky inspirovanými zvěrstvy (stavba obchodního domu na jihlavském náměstí, zničení nádraží Těšnov v Praze a řada dalších velmi sporných počinů). Ale dnes, kdy je za vším tlakem ostrá a ambiciózní zisková motivace soukromých obchodních subjektů, je nezbytné státní, institucionální, právní a procedurální garance zachování kulturního dědictví posilovat. Proto je žádoucí pravý opak privatizace odborných činností k podpoře výkonu veřejné správy: je nutno posílit expertní zázemí a ukončit stav, kdy odborníci vypracovávají odborná stanoviska s demotivujícím vědomím, že si s nimi úředníci stejně udělají, co jim bude libo – klidně je budou zcela ignorovat a nic se nestane. Je nutné skoncovat s úděsnou praxí naprostého cynismu, bezpáteřnosti a kapitulantství, kdy úředníci odsouhlasí téměř jakékoli komerční zvěrstvo na kterékoli památce.
K tomu by měl být zásadně reorganizován Národní památkový ústav. Stát by měl z tohoto odborného, expertního zázemí výkonu veřejné správy vyjmout veškerou správu a provoz památek (státní hrady, zámky a další objekty). Měla by vzniknout jakási „státní památková správa“, zajišťující majetkovou, provozní a personální správu státem vlastněných památek.
Expertní zázemí výkonu veřejné správy je třeba sloučit s orgány státní památkové péče. Podřízenost těchto orgánů politickým reprezentacím obcí, měst a krajů se výrazně neosvědčila, proto by měla vzniknout speciální, ministerstvu podřízená státní správa památkové péče s orgány na úrovni krajů a „malých okresů“ (obcí s rozšířenou působností). Krajské a „malookresní“ památkové úřady by měly být po všech stránkách vyvázány ze závislosti na místních politických věrchuškách a pašalících, tedy i na jejich „obchodních přátelích“ či sponzorech politických stran. Měly by mít vedle ryze úředních pracovišť, jež vedou správní řízení, vydávají závazná stanoviska a zastupují zájmy památkové péče v územním plánování a v rozhodování o území a stavbách, také expertní pracoviště, jež by dodávalo odborné podklady k výkonu státní správy. Tyto podklady musí být pro rozhodování závazné, leda by šlo o podklad zjevně vadný nebo týkající se jiného předmětu, případně dezaktualizovaný novými poznatky zásadního charakteru (ve všech těchto případech je ovšem nutné rozhodování přerušit a opatřit adekvátní, bezvadný a použitelný odborný podklad!). Tak se omezí úřední libovůle a překoná se i právem kritizovaná dvojkolejnost státní památkové péče.
Expertní pracoviště by měla mít vedle odborné podpory státní správy na starosti i inventarizaci památkového fondu, jeho revize, výzkumy a průzkumy, které by přinášely nové informace, to vše v úzkém propojení s ústředním seznamem zapsaných kulturních památek, doplňovaným ve správním řízení o nové položky.
K tomu je nutno přidat reorganizovanou a účinně pracující památkovou inspekci ministra kultury. To, co se nyní pod tímto názvem skrývá, je zbytečné, politováníhodné a deprimující. Inspekce musí být přeměněna podle vzoru fungujících inspekčních orgánů, například Inspekce ministra vnitra. Musí být personálně posílena, mít pravomoc vstupovat, vjíždět do objektů i bez předchozího ohlášení, požadovat vysvětlení a předložení dokladů a písemností, vést správní řízení a ukládat závazné pokyny k odstranění zjištěných pochybení a nelegalit. Musí mít právo bez odkladu zastavit nebo omezit škodlivou činnost nebo pro ni stanovit závazné podmínky, a rovněž právo kontrolovat orgány státní památkové péče a navrhovat ministrovi opatření k odstranění zjištěných úředních selhání, včetně personálních. Musí mít právo vést sankční řízení (přestupková i jiná) s viníky z řad právnických či fyzických osob nebo předávat jejich případy krajským památkovým úřadům k dalšímu řízení a postihu. Musí mít právo vést sankční řízení na místě (blokové řízení). Obdobné pravomoci musí mít zvlášť pověření pracovníci krajských a okresních památkových úřadů. Inspektor napříště nesmí být k smíchu či k politování. Když přijde, každý by měl začít honem v úzkostech zpytovat své svědomí!
Státní garance uchování kulturního dědictví by měla být doplněna podporou dobrovolných památkových aktivit obcí, měst, krajů a vlastníků. Pokud budou respektovat závazné podmínky stanovené státní památkovou péčí, měli by mít možnost žádat o granty a podpory, jejichž zdrojem mohou být uložené a vymožené pokuty za spáchané správní delikty v oblasti ochrany kulturního dědictví.
Vůbec nepochybuji, že tu dnes existuje řada zájmových skupin, jež si přejí všechno možné, jen ne účinnou, objektivně fungující státní památkovou péči. Aktuální ztráty na kulturním dědictví národa jsou ale významné, burcující a nevratné. Proto má smysl uvažovat o změně, i když v tuto chvíli není na pořadu dne a jsou i tací, kteří prosazují naopak výraznou „normalizační“ destrukci památkové péče. Tržní prostředí a principy nesmějí expandovat do oblasti ochrany veřejných zájmů. Úřední ochrana veřejných zájmů musí být tím silnější a jednoznačnější, čím více je okolní ekonomické a společenské prostředí podřízeno zásadám trhu bez přívlastků a nadvládě peněz.
Autor je právník.