O potřebě politična

Roku 1985 uveřejněná kniha Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové Hegemonie a socialistická strategie (Hegemony and Socialist Strategy) znamenala v jistém smyslu předěl v dějinách západního levicového myšlení. Na troskách klasické moderny a tváří v tvář rozpadajícímu se starolevicovému velkovyprávění se v ní autoři pokusili zformulovat novou teorii radikální demokracie. Modernitu přitom definovali nikoliv již v souladu s liberální tradicí jako nezvratný racionalizační a emancipační proces, nýbrž, vycházejíce z Antonia Gramsciho, jako kolbiště rozličných definic moderny, zápasících mezi sebou o kulturní hegemonii. Každé uspořádání se v tomto světle jeví jako nahodilé a dočasné, protože vždy zpochybňované protivnými, antihegemonními silami. Ve své další, tentokrát samostatné práci Návrat politična (The Return of the Political) z roku 1993 promýšlela Mouffeová význam událostí roku 1989. Rázně zde odmítla tehdy rozšířené představy o „konci dějin“ v podobě definitivní hegemonie liberální demokracie a tržního hospodářství a pokusila se naproti tomu teoreticky uchopit explozi nových partikularismů, jíž jsme od devadesátých let svědky.

Ve své nejnovější knize, nazvané pros­tě O političnu (On the Political), rozvíjí Mouffeová tyto postuláty z perspektivy raného jedenadvacátého století, v kontextu globalizace a s ní spojeného diskursu o „reformě sociálního státu“, čti jeho postupné demontáži. Terčem její kritiky tu je konsensuální model demokracie, spočívající na habermasovské představě společenské shody dosažitelné racionální rozpravou. Zejména se Mouffeová zaměřuje na globalizační podobu tohoto modelu, na teorii tzv. reflexivní modernity, reprezentovanou názory Anthonyho Giddense a Ulricha Becka. V těchto pokusech spatřuje pouhé pokračování chybné cesty západního liberálního myšlení, jež stále věří ve schopnost politických institucí smířit pomocí domněle nestranných procedur protichůdné zájmy a hodnoty.

V protikladu k těmto názorům vymezuje Mouffeová pojem politiky jako utváření živoucí „agonistické“ veřejné sféry. Opírajíc se o Carla Schmitta, kterého i navzdory jeho kontroverzní minulosti upřednostňuje před apologety liberalismu, definuje jakoukoliv lidskou pospolitost jako nezbytně politickou, tj. antagonistickou: rozlišování mezi „my“ a „oni“, mezi proti sobě stojícími kolektivními identitami, je konstitutivním elementem veškerého sociálního bytí. Je-li shoda vždy založena na vylučování, pak je všeobjímající „racionální“ konsensus nemožný. Politično je tudíž zásadně nevykořenitelné: jakákoliv náboženská, morální či ekonomická anti­teze se vždy nutně přemění v politickou, je-li schopna seskupit příslušníky pospolitosti podél hranice přítel – nepřítel.

Mouffeová se nepouští do filosoficko-antropologického zkoumání předpokladů anta­gonismu: odkazuje pouze na Lacanův pojem slasti (jouissance), kterou lidskému jedinci skýtá skupinová identifikace, například etnický nacionalismus. Je největším omylem současnosti, soudí autorka, domnívat se, že v nynější vypjatě individualistické epoše lze politických rozhodnoutí dosáhnout pouze na základě rozumné dohody, a tedy při plné eliminaci afektivní stránky politiky. Demokratická politika nesmí opomíjet své sepětí s lidskými tužbami a fantaziemi, nesmí stavět do protikladu zájmy k emocím či rozum k vášním, nýbrž musí nabídnout takové formy skupinové identifikace, jež budou prospěšné pro demokratický projekt.

Jako alternativu k dnes módním, na optimistické antropologii spočívajícím postpolitickým konceptům („kosmopolitiní demokracie“, „globální občanská společnost“, „good governance) předkládá Mouffeová pojem agonistické veřejné sféry, jež má být prostorem pro legitimní vyjádření politických sporů. V principu jde o to přetvořit antagonismus, ze společnosti tak jako tak neodstranitelný, v umírněný agonismus, tedy umožnit přeměnu „nepřítele“ (enemy), jenž má být i násilím zničen, v legitimního „protivníka“ (adversary). Úkolem dnešní doby je tudíž určit demokratické, nenásilné formy neshody.

Jen vytvořením této agonistické sféry lze podle Mouffeové odvrátit rozklad demokratického řádu, jenž hrozí v důsledku převahy postpolitického modelu demokracie popírajícího antagonistický rozměr politiky. Proti­klad my/oni nepřestává existovat, jen je namísto v politických pojmech v naší „postpolitické“ éře vyjadřován v morálních kategoriích dobra a zla: namísto zápasu mezi right and left je nám dnes předkládán zápas mezi right and wrong. Globální liberalismus je vydáván za jediný možný řád, k němuž prý neexistuje alternativa a jenž, obdařen aurou nevyhnutelnosti podobně jako svého času budování komunismu, nabývá podoby jakéhosi „reálného liberalismu“. Jeho kontingentní charakter zůstává nerozpoznán. Bez větších sporů tak byla všeobecně přijata teze o nezbytnosti „modernizace“ sociální demokracie, tedy jejího radikálního posunu doprava. Namísto nového vymezení levicové politiky po pádu komunismu ve smyslu konstrukce nové hegemonie rezignovala levice zcela na hledání alternativy k současnému neoliberálnímu způsobu kapitalistické regulace. Následkem toho se odpor vůči neoliberalismu formuje většinou vně demokratických institucí, dominantním diskursem ostrakizován jako morálně zhoubný atavismus („fundamentalisté“ atd.). Své teore­tické vývody ilustruje Mouffeová na dvou příkladech.

Chybná moralizace politiky

Prvním je nárůst obliby krajně pravicových stran v Evropě na přelomu tisíciletí. Tyto strany dosáhly podle Mouffeové dobrých výsledků především v těch zemích, kde se rozdíly mezi tradičními stranami setřely a kde byla politika degradována na provozní údržbu neoliberálního ústrojí. V tomto radikálně „konsenzuálním“ systému nebylo místa pro demokratickou alternativu, s níž by se nespokojení voliči mohli ztotožnit. Výsledkem byl vzestup pravicově populistických stran, vydávajících se za „skutečnou alternativu“ k establishmentu. V zásadě šlo o živelný nárůst brachiálního antagonismu, jenž hrozí vyústit v rozvrat demokratických institucí jako takových.

Příznačné byly podle Mouffeové reakce „dobrých demokratů“ na vzestup krajní pravice, jež tento fundamentální antagonismus jen utvrdily. „Vysvětlení“ zapadající do jejich racionalistického konceptu našli postupně v archaizaci („nedostatečné vyrovnání se s minulostí“ v rakouském případě či návrat „sil minulosti“ v ostatních zemích), sociologizaci (absurdní teze o nevzdělaném či „zaostalém“ voličstvu svedeném „demagogy“) či v biologizujících metaforách („hnědý mor“). Za nejzávažnější odpověď však Mouffeová považuje moralizaci politična, tedy proces vytyčování nepřekročitelné hranice mezi „dobrými demokraty“ a „zlou krajní pravicí“. Vrcholem tohoto vývoje byla neuvěřitelná démonizační kampaň rozpoutaná po ustavení černomodré vlády v Rakousku v roce 2000, jež se záhy obrátila vůči všem Rakušanům, údajně nedostatečně denacifikovaným. Namísto hledání politických a sociálních příčin posílení pravice došlo k bezpříkladné štvanici, v jejímž halasu zcela zanikla otázka, zda to nebyl právě tábor „dobrých demokratů“ (a jím zapříčiněná neexistence demokratických alternativ k neoliberální hegemonii), který nese za tento neblahý vývoj odpovědnost. Je ironií, uzavírá Mouffeová, že právě model hrdě hlásající konec protikladů dal vzniknout takovému typu antagonismu, jenž je s to rozložit demokratický řád.

Jako druhý příklad vybírá Mouffeová „válku s terorismem“. Fenomén terorismu označuje za plod nové konfigurace politična, jež je příznačná pro světový řád založený na hegemonii jediné hypervelmoci. Stejně jako v případě vnitropolitického vývoje znemožňuje neexistence pluralismu na mezinárodní úrovni přeměnu fundamentálního antagonismu v agonistický, legitimní způsob vyjádření konfliktů. Výsledkem nedostatku alternativ vůči neoliberální hegemonii je vzestup hnutí, jež negují samotné základy existujícího uspořádání. Netřeba dodávat, že také zde jsou politické zdroje této konfigurace přehlíženy a namísto toho dochází k moralizaci konfliktu („osa zla“).

O političnu je brilantním teoretickým rozborem, zároveň však také plamenným playdoyerem za uskutečnění určitého politického projektu. Autorka přitom jako by i svým stylem chtěla čtenáři ukázat, že vášeň a politické přesvědčení jsou neoddělitelné. Více než dobře zapadá tak její práce do edice Thinking in Action. Mouffeová podněcuje čtenáře k promýšlení jeho vlastních politických postojů i praxe, což se jí daří také díky nanejvýš srozumitelnému jazyku.

Napětí mezi skutečností a očekáváním

Ze středoevropského pohledu je možno O političnu číst jako varování sociálním demokraciím před koketováním s „třetí cestou“ a neuváženou „blairizací“, před řečmi o politice, jež není ani pravicová, ani levicová, nýbrž dobrá. Čteme-li knihu ve světle nejnovějšího českého vývoje, pak lze chápat nástup tzv. konfrontačního stylu Jiřího Paroubka jako oživení agonistické veřejné sféry, jež však bylo vzápětí negováno nástupem rétoriky „vlády odborníků“. Etablování zelených se jeví jako truchlivý pokus o resuscitaci utopie „férového kapitalismu“ (kolikátý již?), tentokrát pod rouškou „věcnosti“. Tím byl zcela znehodnocen antihegemonní potenciál zeleného hnutí. Postoj našich „dobrých demokratů“ vůči KSČM netřeba komentovat.

Historikovi nabízí O političnu takové pojetí dějin po roce 1989, jež neústí v pouhý katalog deviací od „správného vývoje“, nýbrž umožňuje vpravdě historickou interpretaci nedávné minulosti. Předkládá alternativu k teleologickým velkovyprávěním zvěstujícím univerzální triumf liberálního řádu, ať již k teorii totalitarismu či tupému, zvulgarizovanou teorií modernizace zaslepenému sociologizujícímu myšlení. Přesvědčení o nahodilosti panujícího řádu a zpochybňování domnělých jistot otevírají prostor pro dějepis s otevřeným koncem, dějepis čerpající z nevykořenitelného napětí mezi historickou zkušeností a očekáváním.

Autor je vědecký pracovník Centra pro soudobé dějiny v Postupimi.