Jak se dělá dlouhé léto

Je výborné, že na problém globálních změn podnebí neupozorňují už jen klimatologové. Prezidenta Klause netřeba představovat. A Tim Flannery je australský zoolog a paleontolog zabývající se trendy změn na Zemi dlouho. Ve své 270stránkové knize postupně probírá v 5 tematických blocích rozdělených do 35 kapitol geohistorický vývoj planety a jejího podnebí, spojitosti mezi souší a oceá­nem, kauzálními mechanismy klimatických změn, vstupem člověka do scénářů dalšího vývoje. Podrobně se věnuje především „uhlíkovému metabolismu“ a jeho ovlivnění spalováním fosilních paliv. Jde o mnohovrstevnatou kauzu, autor knihy však s poctivými odkazy na seriózní vědecké zdroje, zveřejněné většinou po roce 2000, dokáže slupky halící podstatu doléhajících otázek odkrýt.

Čtivě podaná fakta hlavně z přírodních věd se vzájemně doplňují s aspekty politickými a ekonomickými takovým způsobem, že si každý může utvořit ucelený obraz. Přitom čtenář nalezne vysvětlení zdánlivých protiřečení, kterými po vytržení z kontextu často operují popírači fenoménu globální změny.

V novém světle jsou popsány známé éry vývoje Země. Podle současných znalostí je podmínily různé příčiny – a jejich rozlišení dává šanci ovlivnit změny současné. Země zažila velké vymírání zatím pětkrát, naposledy před 65 miliony let. Právě poslední z nich, přisuzované primárně dopadu asteroidu, lze spojovat s následnou změnou klimatu.

Kniha také popisuje koloběh uhlíku, který fungoval v dávné minulosti Země jinak. Svědčí o něm masy uložených substancí, které odebíraly CO₂ z atmosféry (usazeniny z kalcifikovaného planktonu šelfových moří před 300 miliony let, uhelné zásoby vzniklé z primitivních lesů především v prvohorách, korálové útesy před 55 milióny let). Dnešní „úložiště“ uhlíku, kterým civilizační produkce zásobuje atmosféru, mají však své limity. Nejvíce CO₂ nepohlcují vzrostlé lesy, ale spíše mladé lesy s rychle rostoucími dřevinami. Nejvýznamnějším dnešním úložištěm uhlíku jsou pak oceány (mezi r. 1880–1994 vstřebaly 48 procent veškerého v té době lidmi vyprodukovaného uhlíku). Různé oceány se dík složitému proudění a dalším vlastnostem liší ve schopnosti pohlcovat uhlík. Změny v jejich metabolizmu by nyní mohly povzbudit další klimatické změny.

„Dlouhé léto“, které trvá přes 8000 let, nemá v předchozích dobách obdoby, připomíná Flannery. Původně bylo přisuzováno vhodné konstelaci tzv. Milankovičových cyklů a dalších faktorů. Podle citovaného nositele Nobelovy ceny (za výzkum ozónové díry) P. Crutzena jej však nastartovali lidé – tím, že v postindustriálním období převzali kontrolu nad emisemi hlavně metanu a CO₂ – nové geologické období „antropocén“. Začalo to zemědělstvím a vyústilo postupnou adaptací na sušší podmínky. Zhruba v polovině 80. let 20. století jsme podle autora překročili celkovou kapacitu Země a živí nás rabování základního kapitálu pozemských zdrojů.

Ve vztahu k diskusím o Kjótském protokolu, jehož cílem má být celosvětová dohoda o snížení emisí skleníkových plynů, autor přináší zajímavou analogii s Montrealským protokolem o ochraně ozónové vrstvy Země z roku 1987. Halogenované uhlovodíky se vyráběly již od roku 1928 a jejich negativní účinky v planetárním měřítku byly známy od 50. let 20. století. Kdyby schválení protokolu nepřineslo obnovu narušené ozónové díry, přišla by do roku 2050 území ve středních zeměpisných šířkách o půl své ochrany proti UV záření, jižní polokoule by to postihlo ještě hůře. Flannery tu ukazuje úspěšný precedens v řešení jednoho z globálních problémů a rozebírá otázku, proč se dohoda v podobném dalším případě zatím nedaří.

Srovnávání předchozí přírodovědeckou popularizační knihu s druhou, jejímž autorem je český prognostik a politik, působí trochu rozpaky. Jde o zcela jiný žánr, označitelný jako politická agitka – s ohledem na podtitul, za nímž se skrývá navléknutí rudého trička zeleným. Hlavní postulát zní: tržní cenový systém je klíčovým předpokladem zdravého vývoje lidstva i řešení ekologických problémů, včetně (možná neexistující) globální změny. Z tohoto pohledu je přínos k pochopení problému biosférických změn mizivý. Důležité jsou nicméně důrazy při užití některých pojmů z ekonomie. Koncept diskontování snižuje cenu budoucna úměrně s tím, jak je vzdáleno. Ilustruje to polemika se zprávou někdejšího ekonomického ředitele Světové banky N. Sterna z r. 2006, který říká, že podaří-li se nám v rámci příštích 10 let uvést do praxe určitá ochranná opatření, nemusí klimatická změna stát tolik, aby došlo k hospodářskému kolapsu. Konkrétně Stern navrhuje věnovat ročně asi 1 procento celosvětového HDP na snižování emisí skleníkových plynů, a pro budoucnost tak ušetřit zhruba pětinásobek. Vychází z pravděpodobnosti zvýšení průměrné teploty na Zemi o víc než 2 stupně v tomto století, což vyústí ve střídání extrémních such se záplavami. Jinými slovy: jde o vyjádření „ceny za nečinnost“. V. Klaus ovšem Sterna kritizuje za nepřiměřenou společenskou diskontní míru. Spolu s částí ekonomů říká, že se změnou klimatu se nevyplatí cokoli podnikat – je to příliš nákladné. Přesvědčení je v knize propagováno s technooptimismem v podobě víry v automatické uplatnění budoucích vynálezů a inovací. Známo však je, že předpovědi výše nákladů na různá opatření v průmyslu byla pro podcenění inovací vždy nadsazena, zatímco u ekologických havárií tomu bývá naopak.

Autor též klade důraz na zpochybnění podnebných změn samotných. Souzní zde s názory J. Hollandera, emeritního profesora Kalifornské univerzity, který míří na počítačové simulace. Jejich výpovědní hodnota se podle něj snižuje kvůli tomu, že je obtížné rozlišit, co je solidní empirický důkaz a co spekulace založená na nespolehlivých počítačových modelech. Leckoho napadne, že nejspíš jde o ne zcela přesné pochopení, jak počítačové modely fungují – že vycházejí z naměřených hodnot a při tvorbě testovatelných hypotéz pracují s co největším množstvím empirických údajů. Pokud skepticismus vůči přírodovědným poznatkům nevychází z pochopení vědecké metodiky, je bezcenný.

V obecnější poloze se neznalost, jak věda pracuje, zračí i v autorově „nařčení“ klimatologů z Mezinárodního klimatického panelu při OSN (IPCC), že konsensus pracovní skupiny formulující výstup z pařížského kongresu v únoru je „klamem, jemuž nemáme podléhat, protože je stejně vždy docilován hlasitou menšinou, a nikoli mlčící většinou“. Ve vědě se však k výsledkům nedochází konsensem, nýbrž pozorováním, jímž jsou pracovní hypotézy potvrzeny nebo vyvráceny. Mimochodem zpráva IPCC, se kterou se v knize polemizuje, je uváděna nesprávně jako 4. zpráva, ačkoli jde pouze o její 1. část (další dvě vzešly z Bruselu a Bangkoku, duben a květen 2007), sumární zpráva má být teprve vytvořena.

Obě knihy v různé míře dokládají lidskou znalost mechanismů klimatických změn. Různě ovšem vyvozují naši odpovědnost za osud životadárných systémů. Přesto je patrné, že v lidské historii ještě nikdo tak jako teď ekologie – nauka o hospodářství přírody – neprováděl cost-benefit analýzu, která by zasloužila větší pozornost.

Autor je profesor na PřF UK v Praze, kde přednáší vegetační a ekosystémovou/krajinnou ekologii. Je děkan fakulty.