Pátrání po dokumentech souvisejících s pohřbem básníka Jaroslava Seiferta, od jehož smrti v těchto dnech uplynulo dvacet let, nás zavedlo k paní Marii Jiráskové, která byla v posledních letech Seifertova života jeho blízkou spolupracovnicí. Přepisovala pro něj texty a jako editorka a textoložka je připravovala k vydání v samizdatových edicích. Výročí básníkova skonu jsme se rozhodli připomenout prostřednictvím jejích vzpomínek – dobových i současných, které jsme doplnili o agenturní materiály StB, svědčící o pošetilé snaze režimu zabránit pozůstalým, přátelům a ctitelům v důstojném rozloučení s obdivovanou osobností české literatury.
Úřady – tedy ne úřady, ale fízlové leckde říkají, že Seifertův pohřeb byla manifestace. Byla-li, tak spontánní a neplánovaná. Smutná a klidná. Při níž se nikdo nedal žádným fízlem vyprovokovat. Provokovali jedině a jedině fízlové Státní bezpečnosti. Také i jiné mocnosti – protože už ta pouhá půldruhá hodina vystavení rakve byla provokace, i to, jakým způsobem odváželi rakev z Rudolfina k Markétě – jak kdyby jeli hasiči k ohni. Moje teta, která bydlí za Hládkovem a byla v té době na třídě Pionýrů, mi říkala, že si lidé vůbec nestačili všimnout toho, že jede pohřeb, jak přefrčeli. To, že před Markétou byly fízlácké kamery (docela určitě hned jedna zkraje u silnice a druhá vlevo, asi na druhém stromě od kostela), které snímaly příchozí, aby prozradily, kdo s kým…, to není provokace vůči pokojným smutečním hostům? A fízláčtí fotografové, kteří místo pohřbu bezostyšně zabírali dav, i při vynášení rakve z kostela hladově zvěčňovali tváře lidí v davu – ?! A další fízlové, kteří vytahovali fotografům amatérům i neamatérům naexponované filmy z aparátů – co to bylo? Ať mi někdo vysvětlí, jaký to mělo smysl! Vytáhli z aparátu film, osvítili a hodili na hromádku k ostatním i dvěma kamarádům Seifertovy vnučky Kláry. Kluci jí chtěli dát snímky na památku. Že nepustili na pohřeb cizí, ani zde akreditované televizní společnosti a po ubohém šotu o pěti záběrech v naší televizi po pohřbu večer si stěžovali, že žádná z cizích TV společností neprojevila o „naše“ snímky zájem – jak to vysvětlit? Že Vysoká škola SNB byla navelena na pohřeb k Markétě, aby ti mladí statní klackové obsadili co nejvíc míst v kostele – ?! To, v jakých oblecích přišli „do práce“ – přede mnou seděli u Markéty čtyři v těch nejodřenějších tvíďácích, jaké jim doma zbyly z kdysi. Ti, kteří stáli proti Rudolfinu dva a dva po každé straně V. Havla, asi tak pět metrů od něho, v kuliších, jak vagabundi, a tak jeli do Kralup, aby se protlačili na všechna strategicky důležitá místa kolem rakve a pozůstalých a mezi ostatní. (to byli ti, kteří tam přijeli ve čtyřech zájezdových autobusech pod hlavičkou SSM – myslím, že Cestovní kancelář mladých = CKM) – co chtěli? Na to, aby nepustili na hřbitov Václava Havla, Stanislava Milotu a Vlastu Chramostovou, stačilo těch osm elegantnějších pánů, kteří stáli mezi jmenovanými a hřbitovními vraty (osm jsem jich rychle napočítala, když jsem se šla Chramostové zeptat, proč nejdou na hřbitov). To čekali, že se s nimi budem prát? Proč jich stálo kolem deseti za zavřenými bočními vraty na hřbitov, zavřenými na řetěz, na straně hřbitova, ale zády ke hřbitovu, čelem k přicházejícím, kteří naprosto neměli v úmyslu lézt na hřbitov přes vrata u márnice?! Co to znamenalo, že nesměli na pohřeb nejen mluvčí Charty, nejen Vaculík, Šimečka, ale ani Trefulka z Brna a možná ještě další? – Připravovali se pečlivě kolem Sv. Markéty už od pátku. K čemu jim to bylo dobré? Mnozí asi těžce dodržovali příkazy, aby nepřekračovali určité meze. A stejně byli na všechno krátcí. Neposbírali všechny fotografie, a některé budou výmluvné. Nezabránili tisícům lidí (mnoha tisícům!) v pracovní den se přijít rozloučit. Byli to lidé nejrůznějšího věku – doslova: ta mladá žena, která stála s kočárkem v dlouhé frontě před Rudolfinem, stála pak dlouhé hodiny s tím kočárkem na nádvoří před Markétou… Před Rudolfinem jsem viděla rodiče s dětmi, stáli tam ale i lidé sedmdesáti- a osmdesátiletí (!), mladí lidé, kteří kdoví jak se ulili ze školy… Byli to lidé ze všech koutů republiky, i ze zahraničí: Plzeň, Karlovy Vary, Mohelnice, Lomnice nad Popelkou, Hodonín, Jičín, Znojmo, Chomutov, Ostrava, Vídeň… Co mohli, když lidé při vynášení rakve z kostela začali potichu, ale zřetelně zpívat Kde domov můj?! Co mohli?!! Co jim bylo platné, že před obřadem v kostele honem stáhli z rakve vlajku, neboť vlajka do kostela nemůže, a že od té chvíle pohřeb měl být pohřbem obyčejného občana – oni sami se museli podílet na tom, že až do konce to pohřeb obyčejného občana nebyl, vlastně k tomu přispívali i svými provokacemi, jichž si však málokdo všímal. A nemohli ani sestřelit labuť, která se zvedla z řeky a přelétávala most ve chvíli, kdy odváželi rakev z Rudolfina přes Mánesův most. Nemohli zabránit ani tomu, že se v kostele náhle z věnců zvedl motýl, třepetal se nad oltářištěm, usedal a zas se zvedal, až odletěl někam k zadním kaplím. To mi vyprávěla pak celá ustrnulá Klárka (vnučka S.) a ostatní mi to potvrdili. Ani labuť, ani motýl nejsou legendy. Samo sebou ani zázrak (třeba též „provokatéři“ s námi ostatními?!). Pravda je, že to bylo nějak na začátku obřadu, a to mj. přednášel Otto Sklenčka báseň „Vlastní životopis“ – i s tím motýlem v textu.
Z dopisu Marie Jiráskové adresovaného 15. března 1986 Sylvii Richterové a Heleně Prečanové.