V ulitě marnosti

Snímek režiséra Zsigmonda Deszöa nás zavádí do neutěšeného prostředí maďarské vesnice v Sedmihradsku, kde se zastavil čas. Autor nám představuje Terezu, téměř čtyřicetiletou svobodnou ženu, která se rozhodla „užívat si“ a prožít svůj život s jistou hrdostí. Své představy shrnula do předsevzetí, „že se nikdy nevdá“. To je na místní poměry něco nejen neobvyklého, ale dokonce nežádoucího. Pro Terezu to ale znamená možnost vymanit se z nechtěných kompromisů a také naději na zachování osobní svobody. Neuvědomuje si však, že nic z toho stejně nemá, protože je formována vnějšími podmínkami – vlekem každodenních povinností a rodičům neustále na dohled.

Žije s nimi v malém domku, společně se svým bratrem, švagrovou a jejich třemi dětmi, z nichž nejmladší chlapec Antika je jí neustále v patách. Tereza se mu věnuje a má s ním trpělivost. Vnímá ho ovšem spíš jako svou hračku než jako živou bytost. Tereza ostatně jako každá stará panna (čistě metaforicky) vlastní sbírku panenek, kterou pravidelně oprašuje. Sbírá také hrací skříňky a nejrůznější kýčovité krabičky. Zato na místní diskotéce to umí se svou švagrovou pěkně rozjet. Tancuje v nevkusné kombinéze z osmdesátých let a svádí místní mladíky. Vše se ale odehrává v čistě platonické rovině; Tereza se chce „jen“ cítit jako hvězda večera a odbývat případné nabídky k sňatku. Ve vesnici totiž není skoro žádná konkurence a ona navíc umí ostatní dívky zastínit svým sebevědomím (respektive přesvědčením o vlastní výjimečnosti).

Jako by Tereza ještě nevyšla z mladického okouzlení sama sebou. To je patrné už ve způsobu, jakým se na tyto akce pečlivě připravuje – s jakou posvátností se češe u zrcadla, jak si líčí řasy. V takové chvíli se jí vrací dávno zapomenutá rozechvělost. Skutečně nevidí svůj obličej? Je plná očekávání a představ. Přitom diskotéky v místní hospodě jsou pokaždé stejně křečovité, s neurčitou hudbou a hlavně stejnými muži, které pořád dokola odmítá. Čtyřicátnice to ovšem vidí jinak: za chvíli dorostou mladší, a mezi nimi se možná vysněný „princ“ objeví. Nebo při­cválá odněkud z daleka…

Příznačná je scéna, v níž hlavní hrdinka ukazuje Antikovi své hračky, mezi nimiž má schovaného nafukovacího polonahého fešáka s motýlkem pod krkem, zatímco téhle absurdní scéně přihlíží její neúnavný nápadník Atilla. Zjevně jí to lichotí, neboť si tím dokazuje, že je o ni pořád zájem. Ironií zůstává, že Atilla je jejímu fešákovi docela podobný.

Dalším neúnavným nápadníkem je Dezsö, upocený rozvedený alkoholik, žijící v tiché domácnosti se svou matkou, což ale Tereze nebrání v tom, aby ho čistě fyzicky využívala. Jejich dovádění v autě naruší malý Antika, který se od své tety nedokáže hnout (jak příznačné). Na téhle scéně je ovšem fascinující, že ji svou přítomností rozlomil až Antika, zatímco kameraman pro pár nepředstavoval žádnou překážku. Vyvolává to nutně otázku, zda jsou snímaní lidé skutečně tak otevření (v průběhu celého dokumentu vidíme několik intimních scén – například Terezino usínání v ložnici, kterou stále sdílí se svými rodiči), nebo je to právě specifickým způsobem snímání, jímž autor dokázal skutečnost tak bezprostředně zaznamenat.

Tereza si o sobě myslí, že je krásná, což dokumentuje i scéna, v níž se koupe na zahradě ve vaně a ladně u toho propíná špičky u nohou (opálených podle pracovních sandálů). V téhle chvíli evidentně hraje na kameru. Je to dojemné, ale krása dvacetileté to už skutečně není. I podle starých fotografií je zřejmé, že Tereza nikdy nebyla krásná žena, ale přesto působí i na diváka určitým fatálním dojmem. Je totiž zajímavá a sebejistá – právě její přesvědčení o vlastní kráse ji dělá skutečně přitažlivou.

Dokument zdánlivě nabízí soucitný pohled na lidské lopocení v ekonomicky zaostalé vesnici, nicméně autor se snaží být především neutrální a důsledný v popisu. Nabízí realitu bez uměle implantovaného filosofického nánosu. Jedinou duchovní útěchu může ve filmu představovat víra (v kostele jsou kromě Terezy jen tři muži, a to jen proto, aby ji mohli tajně pozorovat) nebo vědomí pomíjivosti lidského života, jež do filmu vstupuje prostřednictvím starých fotografií. Žádné zásadní sdělení se nenabízí, jako by ani žádné nebylo. Jsme záměrně vystaveni prázdnotě. Dílo v nás spíš než přímé divácké zaujetí vyvolává neodbytné vědomí toho, že takhle žít nechceme, protože podobně nuzný (i v duchovním smyslu) život pro nás nemůže být inspirací. Naše „utrpení“ totiž nevyvažuje ničím, co by nás mohlo k takovému životu motivovat. Sami zobrazovaní s ním nejsou moc spokojeni; otupělí každodenností nedokážou svou situaci nijak změnit (a možná ani reflektovat). Z jejich prázdných pohledů pochopíte, jak marně hledají svou vlastní náplň. Cítí nenaplněnost, přestože, žijí v souladu s tradicí. Možná je to proto, že k nim skrze média proniká okolní svět a vytváří umělé touhy. Paradoxně jediná spokojená je tady Tereza, kterou definuje její osobní filosofie za žádných okolností se neprovdat.

Formálně je snímek charakterizován po­užíváním ruční kamery, která umožňuje intimní přiblížení se k člověku; obraz jako by ulpíval přímo na těle zobrazovaných. Kamera neuhýbá před ničím. Šokující na filmu není to, jaké události se v něm odehrávají, ale spíše jak a v jakých podmínkách. Autor setrvává po celou dobu filmu záměrně skryt, nezasahuje, a právě v tom je jeho síla. Přes­to ho vnímáme za každým záběrem. Musíme přemýšlet o tom, jak se k zobrazovaným lidem mohl dostat tak blízko a co si o nich vlastně myslí. Jako by zachycoval bezvýchodnost situace jen proto, aby mohl pozorovat naši (značně nejistou) reakci na ni. Zatímco místní lidé přijímají vše s relativním klidem, který se místy přelévá do rezignace, my jako diváci jsme nejdříve zaujati, potom vysáti a nakonec odhozeni. Cyklus se uzavírá, životní mizérie si žádá nové oběti…

Autorka je filmová publicistka.