Na přelomu května a června se konal 51. ročník Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Ani letošní přehlídka se nezbavila bolestí spojených s předchozími ročníky. A přibrala k nim několik nových.
Zlínský filmový festival je svým rozsahem druhou největší festivalovou akcí u nás. Počtem projekcí i doprovodnými akcemi budí zdání výjimečnosti, svým programem ale zůstává regionálním sběrem prověřených snímků, ke kterým – tu a tam – přidá něco skutečně pozoruhodného. V posledních několika letech bylo z pohledu diváka a návštěvníka zajímavé sledovat vývoj jednotlivých filmových sekcí: zvláště soutěžní sekce Evropských debutů a nesoutěžní Dny evropské kinematografie, věnované vždy jedné zemi, spolu s Nočními horizonty tvořily alternativu filmům pro děti a mládež. I když o kvalitě jednotlivých snímků se dalo diskutovat, téměř vždy se jednalo o filmy něčím inspirující či vymykající se běžnému očekávání. Například v minulém roce uvedl festival v různých sekcích Špičák (Kynodontas, 2009) Yorgose Lathimose, Polytechniku (Polytechnique, 2009) Denise Villeneuva či Život na ranči (La vie au ranch, 2009) Sophie Letourneurové. Dříve patrná snaha zpestřit festivalový filmový program, a rozšířit tak publikum i o starší filmové fanoušky byla nicméně tento rok opuštěna a nahrazena opět konformním přístupem k dramaturgii jednotlivých sekcí.
Lesk a bída klenotu
Umělecký ředitel Petr Koliha na konci minulého ročníku sliboval změny nejen v programové náplni festivalu, aby „zlínský klenot“, jak jej nazývá, mohl růst a zvyšovat svou kvalitu i na počátku druhé padesátky. Ke změnám skutečně došlo – byla zrušena soutěž filmů zemí Visegrádu a celkově upravena dramaturgie výše zmíněných sekcí, v důsledku to ale festival spíše poškodilo. Je dobře, že ustalo velkorysé uvádění přehnaného počtu snímků. V minulém roce to bylo ještě téměř 450 filmů, tedy podobně jako na německém Berlinale. Počet uvedených titulů ale i tak zůstává přemrštěný. Diváci tak mají za osm dní festivalu možnost vidět jen zlomek programu. Většina filmů není vůbec reprízována a kvůli častému překrývání projekcí nemá divák sebemenší šanci udělat si reprezentativní obrázek o kterékoli části programu.
Další bolest zlínského festivalu i v minulosti spočívala v mediálním přehlížení zahraničních tvůrců. V letošním roce lze zmínit naprostou ignoranci Györgye Pálfiho a nepochopitelné upřednostňování Jaroslava Sedláčka, jakkoli oba zasedli ve stejné porotě pro soutěž Evropských debutů. Festival se sice pokusil o rozhovory s aspoň některými tvůrci, ale výsledek je jen otřesným příkladem naprosté nesoudnosti a neprofesionality dramaturgů, kteří nejsou schopni položit ani jednu kloudnou otázku (některá interview jsou k dohledání na YouTube). Necitlivost festivalu vůči filmovým divákům pak tradičně vrcholila během závěrečného galavečera přenášeného živě Českou televizí, který byl unylou přehlídkou české pop-music, v žádném případě však oslavou filmu.
Rozpaky, chaos a zmatky
Možná největší rozpaky ovšem vzbudila sekce tradičně věnovaná národní kinematografii. V letošním roce představila třicítku italských snímků, z nichž ale jen minimum bylo určeno pro mládež či snad pro děti. Je to zvláštní i proto, že právě vyváženost programu zlínský festival v minulosti vždy pečlivě reflektoval, ať se již jednalo o španělskou, britskou či naposledy československou kinematografii, kdy byla dramaturgie schopna najít střízlivý kompromis mezi tím, co v historii kinematografie „stálo za to“ a co zároveň splňuje náplň festivalu. Příznak neprofesionality pak celé sekci dodala absence anglických titulků, které by měly být na festivalu honosícím se titulem „mezinárodní“ a přivážejícím hosty ze zahraničí samozřejmostí. V jistém kontrapunktu ke Dnům italské kinematografie stojí sekce Noční horizonty, která oproti předchozím ročníkům ubrala na provokativnosti a experimentálnosti témat i zpracování a vsadila na snímky, které připomínají produkci České televize na nedělní podvečer.
Ačkoliv jistý chaos a zmatky patří k atmosféře každého festivalu, hraje v tomto ohledu zlínské filmobraní prim tím, že není schopno poučit se z chyb, které jsou každoročně kritizovány – nikoli sice v oficiálních (zčásti placených) novinových textech, ale na sociálních sítích (často zřízených samotným festivalem), odkud kritické poznámky nespokojených účastníků mizí, aniž by byly zodpovězeny.
Zlínský festival má sice obrovský prostor v médiích a honosí se magickou formulkou nejstaršího a největšího festivalu pro děti a mládež na světě, jenže zlínské ulice v době jeho konání zejí prázdnotou. Nadšení uměleckého ředitele Petra Kolihy na závěrečné tiskové konferenci neznalo mezí, ale filmový divák, uvyklý v posledních letech zajímavé nabídce, vidí budoucnost festivalu poněkud odlišně. Ve Zlíně, zdá se, již nejde primárně o zahraniční filmy pro děti a mládež.
Autor je student a filmový fanoušek.