Skrytá identita

Ve své novince, která je remakem hongkongského hitu z roku 2002 nazvaného Infernal Affairs, před námi režisér rozehrává osudy dvou absolventů policejní akademie, Billyho Costigana (režisérem bezmála „adoptovaný“ Leonardo DiCaprio) a Colina Sullivana (v solidním podání Matta Damona), z nichž každý se postaví na jednu stranu zákona. Zpočátku nám jejich uhlazená podoba může splývat, vždyť unifikace je také jedním ze záměrů policejní akademie. Hra na realitu je komplikovaná a obě postavy svou identitu dočasně ztrácejí, zastírají nebo dokonce zdvojují, což v případě Costigana vede k naru­šenému vnímání sebe sama a k boji o holý život. Rozdíl mezi pravdou a lží (stejně jako mezi policií a mafií) přestává být zřetelný. K pocitu zaměnitelnosti obou postav ještě přispívá fakt, že se oba dělí o jedinou ženu. Autor před nás tedy staví zdánlivě jednoduchou otázku, vyvolanou ovšem mimořádně komplikovanými okolnostmi – komu lze vlastně v této hře věřit?

Skrytá dekadence

Přestože Scorsese ve svých filmech často operuje s „velkými“, vyhraněnými pojmy (život, smrt, láska, zrada, trest, dobro, zlo, pomíjivost), zůstává zároveň mistrem paradoxu a nadsázky. Usiluje o autentičnost, kterou hned vzápětí paroduje. Zajímají ho divné věci a divní lidé, a při tom všem ještě věří v Boha. Neustále se pohybuje někde mezi dobře odpozorovanou realitou, lehkým cynismem a parodií. Baví se detaily, nejvíce ho přitahuje vykreslování prostředí mafie se vším jejím nevkusem, násilím, nadhledem, levnými kráskami a tygřími kravatami. Těžištěm tohoto uměle vytvořeného světa je Jack Nicholson jako vysloužilý mafián Frank Costello, který se v této excentrické realitě pohybuje hlavně proto, že už si jinou ani nedovede představit. Neumí skončit se svými kšeftíky, protože by tím popřel sám sebe. Je unavený a už ho to celé ani moc nebaví, ale pořád (si) hraje dál, i když s jistou předtuchou blízké smrti (podobná únava, ovšem smíchaná s nezbytným vědomím své vlastní ceny, je cítit i z jeho parťáka Francouze).

Přesvědčivě je ve Skryté identitě zachycen svět žen a předmětů, jimiž se Costello obklopuje (například akty na stěnách, jež jsou něco mezi kýčem, pornografií a uměním). Zdánlivě nenápadná scéna v opeře, kde je se svou dlouholetou, už poněkud unavenou milenkou, jež supluje manželku a má dovoleno občas ho poslat „do hajzlu“, není jen vybroušeně vtipná, ale zároveň během několika vteřin definuje Costellovu zálibu v lacině exkluzivních věcech. Milenka rozněžněle popotahuje nad dojemným libretem opery a my se můžeme pouze domnívat, zdali je opravdu dojatá, anebo jen plní svou reprezentativní roli, když už ji „ten její (pracháč)“ vyvedl na něco tak lesklého jako operu. Scéna plná skryté dekadence.

Costella ovšem charakterizuje i jisté uvolnění, v němž se stírají hranice. Důležité je mít všechno; teď hned a nejlépe i s problémy, protože pro něho neexistuje nic horšího než nuda, a ta stoupá přímo úměrně s tím, co všechno si už v životě dopřál. Costello chce od života všechno a právě v tom je jeho síla, o to intenzivněji provokuje druhou stranu k akci. Nakonec zemře jen proto, že už je znuděný světem, který si kolem sebe tak pečlivě vytvořil.

Udržet věci v rovnováze

Značně nejistá je ve své identitě také psychiatrička a milenka obou hlavních hrdinů Mado­lyn (Vera Farmigaová). Podobně jako většina Scorseseho ženských postav hledá nejen samu sebe, ale především to, jak se vymezit vůči okolnímu světu. Nakolik podléhat společenské roli dokonalé partnerky, vyčtené z ženských časopisů, která je ale v rozporu s vnitřní reflexí prožívaného vztahu? Některá její gesta ve „vážném vztahu“ s Colinem Sullivanem přímo bijí do očí svou křečovitostí. Madolyn se tváří tak, jak se domnívá, že se to od ní v dané chvíli očekává. Situaci jí komplikuje také to, že vystudovala psychologii a ještě stále věří tomu, že lidská gesta odpovídají vnitřním motivacím. Umí pohotově klást dobré otázky, podvědomě ji to však táhne k těm špatným. Navíc jí samotné moc nesedí nálepka křehké policejní intelektuálky, ale není schopná vymodelovat si jinou. Tuto bariéru prolomí až v samotném závěru filmu, kdy si jde snad poprvé v životě za svým. Chce svou profesí „pomáhat lidem“, ale ty problematické si ráda drží od těla. Madolyn chce mít své jisté a je ochotná kvůli tomu i lhát; potřebuje za každých okolností „udržet věci v rovnováze“. Tím ale sama sebe zrazuje.

Rytmus smrti

Scorsese má rád dobré herce a nebojí se použít známé tváře v nových rolích. Už v minulosti mu to vycházelo a Skrytá identita není výjimkou. Nepřestávají ho fascinovat špinavé ulice a mechanismy podsvětí. Téma důvěry a zrady v tomto filmu prosakuje i do jeho oblíbeného motivu otce a syna (i v tom nebiologickém, ale o to vypjatějším smyslu slova). Převzatý scénář se v rukou Williama Monahana vyznačuje smyslem pro detail a jemnými nuancemi v pronikání do lidské psychologie i mezilidských vztahů, to vše na pozadí žánru drsné gangsterky. Jednotlivé postavy, přestože jsou zasazeny do základní černobílé definice, dokážou fungovat v široké škále odstínů. Skrytá identita nabízí i výjimečně zdařilý rytmus vyprávění: Scorseseho dlouholetá dvorní střihačka Thelma Schoon­makerová uděluje mnohým řemeslníkům a rutinérům lekci v citu pro kontinuitu obrazů a plynulé tempo vyprávění. Pomalé, rafinovaně komponované jízdy kamery v nás zase vyvolávají pocit, jako bychom někde uvnitř důvěrně rozkrývali pozorovanou realitu. Ostatně, záleží jen na nás, v jaké rovině chceme o příběhu i jeho formě přemýšlet…

Autor vykresluje policejní prostředí jako uzavřený bizarní svět, fungující na podobných principech jako mafie. Utahuje si ze strašlivého policejního humoru, skrytého kariérismu, pompéznosti za odměnu i z nezbytného slůvka „fuck“, které zní ve filmu nepřetržitě ze všech stran. A také z mobilů ve vedlejší roli. Režisér si však nehraje jenom s detaily, nýbrž i s významy. Billyho Costigana, kterému celkem přirozeně v průběhu filmu začneme fandit, nechá zastřelit, a to právě na konci jeho cesty za ztracenou identitou. Je to efektní a nečekaná smrt (navíc jen jedna z celé série následujících), která paradoxně přichází od někoho, kdo byl v příběhu na pozadí; právě o ni se však celou dobu hrálo. Ostatně tento motiv byl naznačen již na začátku filmu tím, že Costigan pracuje v naprostém utajení a hrozí mu, že jeho pravá identita (v podobě policejních záznamů) bude vymazána z databáze. Nebezpečí tedy hrozí odevšad, což je fakt, který jen prohlubuje jeho skutečnou ztrátu sebe samého. Kruh otázek se tím uzavírá: na koho se spolehnout? Za jakých okolností máme právo zradit ty, kteří nám důvěřují?

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.