Zrezivělá kronika

Na novinářské projekci svého čerstvě dokončeného dokumentu Soukromý vesmír Helena Třeštíková před plénem vyslovila obavu z ne­­uspořádanosti a nepřehlednosti filmu, nejistotu, zda budou dvě hlavní konceptuální linie odlišitelné, a tím i dostatečně snadno čitelné. První materiál totiž pořídila již roku 1974, kdy po dobu několika měsíců natáčela rodinu Kettnerových před narozením prvního potomka Honzy i po něm. Z pořízeného záznamu sestříhala krátkometrážní Zázrak, koncentrovanou studii proměny ženy s příchodem mateřství. Podobně jako v případě Manželských etud (2005), Marcely (2006), Reného (2008) či Katky (2009) se Třeštíková i za rodiči Petrem a Janou s dětmi Honzou a později i Annou a Evou nadále s kamerou vracela. Soukromý vesmír se tak stal jejím prozatím nejdéle připravovaným časosběrným dokumentem.

Nejistota režisérky se ukázala jako neopodstatněná, neboť Soukromý vesmír srozumitelný je. Zůstává ale jiná otázka, kterou jsem si kladl ohledně každého jejího návratu k již jednou uzavřeným projektům. Dokázala Třeš­tíková pokračování opodstatnit? Vyztužila jej pevnou kostrou, nalezla další náměty? V případě Soukromého vesmíru vyvstává naléhavost takového tázání hned ze dvou důvodů. Za prvé, film rodinu zaznamenává v ne­obyčejně rozsáhlém časovém úseku. Hrozí rozvolnění a následné roztříštění dokumentu na nic neříkající střípky. Za druhé, původní Zázrak je tematicky velmi sevřený. Úvahu o bezprostředních změnách spojených s mateřstvím lze jen obtížně dále rozvíjet. Třeštíková evidentně z této situace nehledala východisko. Nechala se svést tím, že v případě dokumentu má už neutříděný záznam ceněnou auru autenticity. A tak Soukromý vesmír samovolně sklouzává k prostému záznamu malých dějin, zatímco současně křičí: „Utřiď a uspořádej mě, dej mi myšlenku!“

Karel Gott jako mytická konstanta

Zřejmě i s vědomím výše zmíněného režisérka výrazně modifikuje svůj tradiční tvůrčí postup. Dramaticky nepotentní osudy Kettnerových obkládá balastem v podobě archivních materiá­lů ilustrujících velké dějiny. Balastem tu rozumíme nepotřebnou zátěž, která ovšem zajišťuje stabilitu lodi na vodě. Stejně tak kombinace dvou metod, časosběru a found footage, sceluje fragmenty a zabraňuje převrácení a potopení celého filmu. Diskutabilní zůstává výběr materiálu z televizních archivů. Sice trefně poukazuje na průběžné přepisování historie mediálními obrazy, konkrétní volbou záběrů ovšem konstruuje stereotypní nostalgický pohled na kolorit minulosti – projevy prezidentů jako zástupce lineárního plynutí let, rozmach kosmonautiky jako pokrok, s časem stálá přítomnost Karla Gotta jako mytická konstanta.

Časově je Soukromý vesmír organizován podle rodinných deníků Petra Kettnera, který je také ve filmu předčítá. Jeho poznámky propůjčují snímku autoritu vypravěče, obohacují jej o humor a nadhled. Touto volbou ovšem současně přebírají úlohu komentátora pořízených záběrů a stávají se ústředním filmovaným materiálem. Snímek přestává být uměleckým ztvárněním skutečného života rodiny, ale stává se filmovou obdobou rodinné kroniky.

Dokumentarista by se ovšem neměl spokojit s úlohou kronikáře. Od filmu jako celku očekávám přesah za hranice pouhého přepisu událostí, žádám poskytnutí specifického úhlu pohledu. Třeštíková naopak (ve všech svých filmech) důsledně zakrývá fakt, že tvůrčím způsobem zasahuje do natáčení a organizace filmového záznamu. Drží si dostatečný odstup, pouze „je v kontaktu“. S vědomím toho, že dokumentaristická etika netkví v nutnosti přidat se k jednomu prezentovanému táboru, zůstává vždy nestranná. Sice tím zachovává úctu k zpracovávané látce a nepodkopává důvěru diváků, oslabuje však výkladovou složku, výsledný tvar postrádá vlastní, nepřevzatý komentář.

V některých případech vzniknou filmy poutavé (např. Katka), nyní se to však kvůli malé nosnosti materiálu nestalo. Když se snímek pokouší malé dějiny zobecnit, artikuluje, bohužel jen vágně, dva závěry. Za prvé, rodičovství bylo za socialismu snazší (Jana říká: „Jsem ráda, že jsem zažila tu dobu, byl klid, byla jsem skoro deset let doma s dětmi. Nevadilo mi to. Dneska by to asi bylo jinak.“), a za druhé, nepovedená výchova může vést k tomu, že potomek se rodičům odcizí. Ani zde režisérka nenabízí názor, často ani nepokládá otázku, čímž se úplně vzdává vlastního hlasu. Nezbylo nic víc než ponoukání voyeurského oka: „Nech se unést, neohroženě se dívej.“ A přestože můžeme volným spočinutím v inferioritě obyčejné rodinné historie místy nalézt sami sebe, nezbavíme se palčivého dojmu, že nafilmovaný materiál za těch 37 let notně zrezivěl a stroj se zadřel.

Autor studuje katedru filmových studií na FF UK.