Skeptickému čtenáři od skeptického ekologa

Autor sám se představuje v knize Skeptický ekolog takto: Jako dánský statistik býval členem Greenpeace. V devadesátých letech ze zájmu ověřoval správnost ekologických argumentů. Narazil na nesrovnalosti, a tak o nich napsal publikaci, kde údaje vědců a zelených organizací srovnává s oficiálními statistikami (s poznámkovým aparátem o 3000 položkách). Polemizuje přitom s konceptem, pro který zavedl termín Litanie: tedy tezí, podle níž se svět ve všech ohledech mění k horšímu a řítí do katastrofy. Tato teze, říká autor, ovládá současný environmentální diskurs.

První drobné chyby může kritický čtenář nalézt už v autorově sebeprezentaci. Lomborg nikdy nebyl členem, dobrovolníkem ani pracovníkem Greenpeace (údajně však organizaci v minulosti poslal finanční příspěvek). Velkou většinu knihy pak netvoří statistická analýza, nýbrž polemiky o interpretacích a filosofická diskuse.

Avšak základní problém tkví v Lomborgově konceptu Litanie. Je totiž pouze efektní karikaturou, do které se pak autorovi snadno střílí. Ve skutečnosti ale to, co autor prezentuje, neříká žádná větší ekologická organizace a mnoho tvrzení nereprezentuje ani běžné argumentace používané v akademických debatách.

Během posledních zhruba 35 let se řada ekologických problémů, kterým planeta čelí, výrazně zmenšila. Ubylo lokálního znečištění ovzduší i vody v průmyslových zemích, podařilo se zabránit většímu poškození ozónové vrstvy. Mnoho dalších negativních jevů a trendů se ale ještě nepodařilo vyřešit: klesá biologická rozmanitost, přibývá skleníkových plynů v atmosféře, velmi vážné je místní znečištění v rozvojovém světě. Tohle je obrázek, který nalezne čtenář, když prolistuje publikace vlivných zelených organizací nebo nějaký odborný časopis. Svět v nich není prezentován černobíle.

Jenomže to se Lomborgovi moc nehodí. A tak raději příliš nevysvětluje, komu vlastně oponuje. Prý „zřejmě nejkoncentrovanější vyjádření Litanie“ nachází v publicistické knize dvou autorů sci-fi (pozn. 12, s. 413). Soudě podle frekvence polemik, relativně největší vztek má na několik špiček současné biologie: profesory Wilsona, Pimma, Pimentela a Ehrlicha či doktory Lovejoye a Myerse. S velkými globálními ekologickými organizacemi (Světový fond pro ochranu přírody – WWF, Greenpeace, Přátelé Země) se pře všehovšudy jen na devatenácti místech mnohasetstránkového textu. K tomu kritizuje dva americké think-tanky, pár citací z novin nebo z různých odborných časopisů – a to je všechno. To je sotva reprezentativní demonstrace současného environmentálního diskursu. V řadě témat Lomborg vyvrací údajné legendy, aniž by uvedl jediného autora, který kritizované názory zastává.

Lomborg nejenže vykonstruoval Litanii coby obraz přístupu nekritických ekologů, ale investuje také desítky stran textu do sporů s celkem fiktivními postoji. Celá kapitola dvanáctá vyvrací strach z nedostatku nerostných surovin. Jistě, začátkem sedmdesátých let se vědci, ekonomové, byznys, politici, zelené organizace, novináři a další opravdu obávali tenčících se zásob minerálů. Diskusi tehdy ovlivnila kniha Meze růstu z roku 1972 a první ropná krize. Ale záhy se začalo ukazovat, že věci nebudou tak horké, jak se zprvu zdálo. Debata o rychle vyčerpaných zásobách skončila zhruba před čtvrtstoletím. Lomborg má bezesporu právo dávný argument opět vytáhnout z koše a efektně jej znovu rozdrtit. Ale k čemu je to dobré? Deklarovanému cíli knihy, totiž revizi současného ekologického diskursu, tak moc nepomůže.

Prakticky totéž platí pro kapitoly o globálním nedostatku potravin či energetických zdrojů nebo o přelidnění. V některých pasážích získává toto dobývání se do otevřených dveří absurdní rozměry. Kapitola o nerostných zdrojích začíná půlstránkovým vysvětlením, že vyčerpání světových zásob vápence – suroviny pro výrobu cementu – nehrozí. Rád bych viděl jeden jediný článek, ve kterém se někdy někdo obával globálního nedostatku vápence: horniny, jež tvoří geologický základ celých států. Kompletní kapitola je věnována vysvětlení, že světu nedochází místo ke skládkování. Podle Lomborgova výpočtu by americká produkce odpadků v tomto století dohromady zasypala jen čtvrtinu okresu Woodward v Oklahomě. Výborně. Ale problém se skládkami přece netkví v nedostatku fyzického prostoru pro jejich umísťování, nýbrž ve snížené kvalitě života (a někdy zdraví) v sousedních obcích.

Jednostrannosti, kterou Bjørn Lomborg kritizuje, se sám dopouští především svým neodůvodněným optimismem: „úděl lidstva se v každém významném měřitelném ohledu ohromně zlepšil“ (s. 398). Výčet pozitivních ekologických trendů opravdu zaslouží pozornost. Problematické však je, pokud autor a priori prohlašuje tento progres za vedlejší produkt prosperity. S rolí, kterou v poklesu znečištění sehrály zelené zákony a další cílená opatření, se vypořádal stručně: jedním odstavečkem je odbyl jako bezvýznamné. Evoluční zákony makroekonomie jsou podle něj důležitější. Ani emisí oxidu uhličitého se nemusíme obávat, neboť prý klesnou díky boomu obnovitelných zdrojů energie (s. 360). Nevšimne si ale, že čistou energetiku rozhýbala legislativa motivovaná snahou o dosažení snižování emisí.

K dalším problémů knihy patří některé konkrétní argumenty. Lomborgovy závěry se často nápadně liší od běžného odborného konsensu. Nakonec, proč ne. Lomborg se zabývá statistikou, a než začal pracovat na Skeptickém ekologovi, zkoumal teorii her. Aby napsal zasvěcenou knihu, musel se důkladně zorientovat v desítkách rozličných oblastí: v tempu odlesňování, nákladech snižování emisí oxidu uhličitého, toxikologii pesticidů, rezervách surovin, smogu v Británii, počtu druhů organismů na Zemi, geochemii kyselých dešťů či v cenách pšenice na komoditních burzách. Každá z nich představuje obsáhlý obor sám o sobě, se svými specialisty, vlastní literaturou a rozsáhlou interní debatou. To není v lidských silách obsáhnout. Navíc publikace Skeptický ekolog vznikla během jednoho roku. Proto v ní kritici napočítali stovky chyb, omylů a nedorozumění. Hodně je to vidět třeba v kapitolách o chemických látkách nebo stavu lesů.

Jak jsem již poukázal výše, Lomborg se mnohdy dopouští právě takových přístupů, které jinde sám kritizuje. Často se a priori staví na jednu stranu odborné debaty, a pak tendenčně vybírá údaje, jež ji podporují; přehání a generalizuje. Ilustrativním příkladem je celá část o ekonomice snižování uhlíkových emisí. Lomborg pečlivě sčítá náklady (na kolik přijdou efektivnější technologie), ale nezahrnuje zisky (třeba úspory v účtech za energii). Kjótský protokol podle něj jednou povede jen k zanedbatelné redukci znečištění (a tudíž k ničemu není – s. 343), jinde zase radikálně zasáhne do objemu emisí (takže bude drahý – s. 349).

Snad ještě pozoruhodnější než kniha samotná je debata, kterou vydání anglické verze v roce 2001 vyvolalo. První reakcí bylo nadšení globálních médií. Kontroverzní kniha, jež neortodoxně zpochybňuje konvenční postoje a vyvrací je oficiálními statistikami: to je pros­tě skvělá story. Economist si od Lomborga vyžádal obsáhlý esej a Guardian dokonce třídílný seriál, velmi pozitivní ohlasy přinesly New York Times, Daily Telegraph, londýnské Times, Independent či Observer. Poté následovala reakce druhá: smršť silně kritických recenzí v odborném tisku. Vědci různých oborů se na Lomborga rozčileně sesypali především kvůli omylům a manipulacím. Některé recenze – pověstná je hlavně ta od Pimma a Love­joye v přírodovědeckém časopise Nature – obsahovaly pořádnou dávku jedu.

Velké ekologické organizace polarizovanou debatu vesměs prostě ignorovaly. Zadáte-li heslo „Lomborg“ do vyhledávačů na webech Přátel Země, WWF či Greenpeace, nevypadne jediný odkaz. Když jsem pátral po nějakých reakcích, našel jsem jich asi pět.

Navzdory této skutečnosti i zmíněným chybám je ale Skeptický ekolog velmi užitečná kniha. Lomborg nashromáždil mimořádné množství materiálu s pozoruhodně širokým tematickým záběrem a zcela nekonvenčně jej interpretuje. Některé dílčí kapitoly jsou proto – pokud se dokážete povznést nad chyby a tendenční práci s daty – dost komplexní zpětnou vazbou pro specialisty z jednotlivých oborů. Apriorní jednostrannost může vadit, ale neortodoxní pohled čtenáři odkrývá vlastní předsudky či dogmata. Laik (či expert při čtení kapitoly o jiném oboru) sice asi narazí na nepříjemný problém: často neví, zda to, co mu právě Lomborg sděluje, je fakt, nebo další omyl či manipulace. Pro méně zasvěcené to zkrátka není snadná četba. Ostatně Skeptický ekolog také vznikl pro vědecké nakladatelství, zaměřené na odborné publikum, nikoli jako publikace v edici populárních encyklopedií.

Autor působí v Hnutí DUHA.