Na podzim začnou poslanci projednávat nový zákon o národním parku na Šumavě. Po letech diskusí tedy nadešla doba rozhodnutí, jak chceme s horskou přírodou nakládat. Zásadní otázkou je, proč by vedení parku mělo zachovat určitý poměr bezzásahových zón.
Šumavský národní park, který každoročně navštíví asi dva miliony turistů, bezesporu patří mezi perly české krajiny. Jsou tu slatě, zbytky smrkových a bukových pralesů, divoké řeky, ledovcová jezera i horské louky. První oficiální návrh na jeho zřízení podal na Sněmu království Českého v září 1911 dr. Luboš Jeřábek, dle něhož bylo „nemyslitelným, aby království České, přírodními krásami (…) tak oplývající, neučinilo ničeho pro udržení a zachování přírodních svých krás“. Tehdejší rakousko-uherští poslanci poukazovali také na ekonomické přínosy: „Nepatrný poměrně náklad na zřízení a upravení národního parku vrchovatě nahrazen bude zvýšenou návštěvou cizinců i výletníků z naší říše, přinášejících s sebou všeoživující proud zlata, které stává se nepodcenitelnou složkou v peněžním obratu země celé.“ Trvalo nicméně ještě osmdesát let, než se to podařilo.
Soužití a ochrana
Českou krajinu po tisíciletí utvářelo soužití přírody a lidí. Pouze tak mohly vzniknout louky a stráně, rybníky, zámecké i městské parky nebo stromořadí. Také nemalá část naší fauny a flóry je součástí české krajiny díky staletí lidského hospodaření. Nebýt jej, z velké části by u nás vymizeli třeba skřivan, strnad, křepelka, sysel, koukol, vstavač nebo chrpa. Proto také velká část české ochrany přírody spočívá v péči o kulturní krajinu. Orchidejové louky v Bílých Karpatech nebo rybníky na Třeboňsku patří mezi biosférické rezervace UNESCO, ale bez lidské práce by zanikly. Proto se také v mnoha našich přírodních rezervacích běžně kosí, vyhání zvěř na pastvu nebo se pečuje o stav zdejších stromů. To platí rovněž v národních parcích, včetně Šumavy, kterou člověk proměňoval po staletí. Bez luk, pastvin a horských vesnic by hory vypadaly úplně jinak, než jak je známe.
Vybrané části národních parků nicméně slouží ještě jinému, neméně důležitému účelu: mají v krajině vytvořit několik ostrůvků divoké přírody, kde se lidské zásahy omezí na stezky pro turisty, vyhlídkové věže či přístřešky pro výletníky. Návštěvníci tu mohou poznávat, jak by česká krajina vypadala, kdyby ji nepřetvářel člověk. Jsou zde starodávné stromy, padlé kmeny a samovolně vyrůstající stromky. K životu pralesa však po tisíciletí – a právě tento časový horizont je důležitý – patří také větrné polomy, laviny či usychání stromů vlivem kůrovce. Přistupovat podobným způsobem k národním parkům je v ostatních evropských zemích (v Německu, Rakousku, Francii, Itálii, Polsku i jinde) samozřejmostí, koneckonců se takto přistupuje i k ostatním českým národním parkům v Krkonoších, Podyjí i Českém Švýcarsku. Rovněž národní park na Šumavě vyčlenil část svého území pro divokou přírodu. To platilo po celou dobu od jeho vzniku, s jedinou výjimkou čtyřletého období, kdy ministerstvo životního prostředí řídil Miloš Kužvart. Doporučují to také odborníci: expertní stanovisko, které doporučuje ministru životního prostředí, aby odmítl kontroverzní kácení v jádrových částech parku, vydalo například české Centrum pro výzkum biodiverzity, jež tvoří 115 vědců, pět ústavů Akademie věd a tři univerzity.
Příroda je nepřítel
Národní park má otevřít přírodu lidem. Ponecháním jeho vybraných částí divočině se samozřejmě zamezí těžbě dřeva nebo regulaci řek, to ale rozhodně neznamená, že by sem nemohli turisté. V místech, kde hnízdí vzácní ptáci a roste velmi křehká vegetace, se samozřejmě musíme dohodnout na určitých pravidlech, abychom přírodu nepoškodili. Ale to na věci nic nemění: turisté jsou vítáni. Divoká příroda poskytuje návštěvníkům neopakovatelné zážitky a většinu výletníků další vývoj pralesovité džungle zajímá. Tuto zdánlivě samozřejmou koncepci však dosavadní ředitel národního parku Jan Stráský rozhodně nesdílel. Muž, kterého stát pověřil správou Boubínského pralesa a péčí o domov vymírajících rysů a tetřevů, svůj názor shrnul proslulým výrokem: „Příroda je nepřítel, a proto se proti ní musí bojovat!“ Poslanci se teď musí rozhodnout, jestli s jeho filosofií souhlasí.
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA.