Trefa v Sudkově ateliéru

…publika povědomí, natož jasně definovanou představu o tom, za čím přesně do tohoto půvabného prostoru chodit – na rozdíl od pražské Galerie Josefa Sudka, jež sídlí v někdejším umělcově bytě v Úvozu, který je prodloužením Nerudovy ulice. Sudkovu galerii spravuje Uměleckoprůmyslové museum, kurátorský dohled nad ní drží Jan Mlčoch a těžiště programu je zřejmé: ukázkami zpřístupňovat bohaté fotografické depozitáře „Umprumu“. Sudkův ateliér z času na čas určitým „detailem“ připomene dílo tvůrce, po němž je pojmenován, jindy využije dědictví dalších avantgardistů (série výstav Jaroslava Rösslera), ale většina expozic působí dojmem, že tu chtějí být představována díla časově aktuální, umělecky nezaručená, hledající, vesměs z konceptuální linie české fotografie či od fotografů, kteří v této zemi studují či pracují. Do toho občas vstoupí nějaké takzvaně velké jméno – kupříkladu Bohdan Holomíček, Jan Svoboda nebo Antonín Kratochvíl, který zde vloni na jaře předvedl povážlivě slabý výkon ukázkou z cyklu USSA, v němž chtěl vyjádřit pocit špiclování, který podle něho nastal v bushovské Americe.

Letos v červnu rozpaky z Ateliéru Josefa Sudka doputovaly k dosavadnímu vrcholu: amatérsky odbytou expozicí Evy Da Silvy Melo (1977) Kouzelná zahrádka. Fotografka i příslušní lidé z PPF mi posléze v reakci na mou glosu napsali, že se ohledně koncepce výstavy nepohodli, a proto prý ta nehotovost červnové akce. Ovšem co je divákům do toho?! Ve srovnání s tímhle propadákem působí následující, prázdninová expozice černohorského autora Duška Miljaniće (1975), nazvaná Území trestných hodů, jako balzám a srozumitelná, uchopitelná řeč.

„Atypické basketbalové hřiště na miniaturním oploceném ostrůvku v moři, s košem patinovaným mořskou solí, natolik zaujalo autora, že začal důkladně sledovat a hledat další koše ve svém nejbližším okolí,“ přibližuje genezi Území trestných hodů kurátorka výstavy Vjera Borozanová. „Po stopách košů se autor – a my s ním – ocitáme v paralelním světě. Duško Miljanić nejprve začal detailně zkoumat samotný motiv koše, jeho konstrukci, opotřebování, deformace, geometrii, desky, stojany, síťky, obroučky… Poté pokračoval komplexnější analýzou včetně průzkumu okolí a umístění košů v krajině. Srovnával koše severské – horské s těmi na jihu – plážovými.“

Tento výklad by mohl vyvolat ve čtenáři dojem, že se v Ateliéru Josefa Sudka prezentuje jakýsi metodik s fotoaparátem. Vůbec ne: technicky i obrazově zvládnuté černobílé snímky nevelkého formátu, pořízené v posledních zhruba čtyřech letech, zobrazují vesměs milionkrát použité, někdy již úplně odepsané basketbalové koše situované v různých, ale v okamžiku expozice vždy vylidněných sceneriích autorovy vlasti. Jde o fotky účelně služebné: jejich smyslem je zdokumentovat podivuhodně hustý výskyt této sportovní pomůcky v černohorském krajinném kontextu. Byť je bizarnost umístění koše v nejednom případě zjevná i vtipná, Miljanić nekritizuje, nevysmívá se, pouze nachází a ukazuje – bez okázalosti či „vychytanosti“. Bílé pásy lepenky na podlaze ateliéru simulují čáry na basketbalovém place; na tyhle lajny fotograf umístil popisky. V zadní místnůstce, kam se vždy vejde jen několik málo exponátů, si lze na stěnu samoobslužně spustit diaprojekci se záběry, na nichž se koše a hřiště pro změnu nacházejí v permanenci, používány dětmi a mládeží.

Území trestných hodů je vystavěno na jednoduché metodě, ale na dobré formulaci tématu a na realizační soustavnosti. Když neschází nápad, hned je všechno veselejší.

Autor je redaktorem MF Dnes.