Bublina

V případě Bubliny jde o film, který paradoxně je i není v centru pozornosti, což se odhalilo už v předvečer premiéry, kdy jej největší americká kina odmítla nasadit. Dílo tak v otázce šíření zůstalo odkázáno na možnosti Marka Cubana, svého producenta a vlastníka internetové sítě Broadcast.com, digitálního televizního kanálu a několika kinosálů pod hlavičkou Landmark. Bublina byla po­prvé uvedena 27. ledna letošního roku, premiéry se v Parkesburgu (Ohio), místě natáčení, zúčastnil Soderbergh osobně, ovšem obvyklou exkluzivitu podobné akce rušil fakt, že titul téhož data odvysílala televize a už čtyři dny poté putoval na DVD. Současná praxe přitom velí ponechat mezi nasazením do kin a následně do videodistribuce alespoň čtyřměsíční pauzu; vytvořením dvojí události se nejsilnější holly­woodská studia snaží maximalizovat zisky. Nemohou však ignorovat stále silnější tíhnutí diváků k domácí zábavě – zatímco DVD trh setrvačně narůstá, výnosy z projekcí klesají a také se příznačně zkracuje ona přechodná doba mezi oběma „premiérami“, před deseti lety je dělila ještě půlroční lhůta. Hovoříme ale o specifickém americkém trhu a pravidlech blockbusteru, neboť výdělky z evropských a amerických kin tvoří nemalou část návratnosti nákladů na vznik velkorozpočtových trháků.

Vizionářské gesto

Bublina, natočená za zhruba sedmdesát tisíc dolarů v neatraktivních exteriérech amerického středozápadu, bez přítomnosti osvědčených hvězd a dokonce i profesionálních herců vůbec nezapadá do schémat, která chce bourat. Skoro to vypadá, jako by režisér testoval sílu svého jména, zda dokáže přitáhnout pozornost i k jinak nenápadnému filmu. Soderbergh dnes ztělesňuje indie autoritu i komerční jistotu a dokonale balancuje mezi zdánlivě neslučitelnými pozicemi. Na jedné straně s železnou pravidelností přichází s žánrovými snímky, které snadno předčí hollywoodský průměr ve všech kategoriích (Erin Brockovich jako nevšední herecká příležitost pro Julii Robertsovou i nezvykle pojaté eko-melodrama, Dannyho parťáci pro svou řemeslnou lehkost) a rychle přerostou v divácké hity. Druhou stranu Soderberghovy tvorby možná necharakterizuje taková instinktivní neomylnost, je ale cennější pro tvůrčí vření, vyvážené producentsky střízlivými kompromisy (produkční společnost Section eight films, vedená spolu s Georgem Clooneym), a v neposlední řadě také profilování vizuálního stylu pod pseudonymem Peter Andrews, jímž se za­štiťuje v pozici kameramana. Někdy se mu podaří vnést do mezinárodního měřítka termín jako americký nezávislý film (Zlatá palma v Cannes za hraný debut Sex, lži a video v roce 1989), jindy uspěje se snímkem Traffic, jenž se veze na inspirační vlně vyvolané Andersonovou Magnolií, ovšem rozkvetlou do podoby politicko-sociálního apelu, s obrazem kombinujícím roztřesenost digitální kamery a tónování jednotlivých příběhů do signifikantních barev. Co si v tomto kontextu počít s Bublinou, jejíž filmové kvality zatím válcuje faktografická smršť? Zdá se, že poslední Soderberghův počin získává na síle coby gesto, jehož prostřednictvím studii hýčkaný režisér upozorňuje na existenci jiných distribučních modů (zejména pak pirátství), daleko pružnějších a výnosnějších než současný systém. Není to gesto ani tak radikální – větší poprask by způsobili takto šíření Dannyho parťáci – jako spíš vizio­nářské. Předznamenává vývoj na několik let dopředu a dává tušit, že změny, kterými prochází hudební průmysl (opět otázky uvolňování díla na trh – bude ještě potřeba hudební nosič? Jak systémově legalizovat, a tedy zpoplatnit stahování hudby z internetu?), budou zanedlouho dotírat i na kinematografii. Na bilancování a hodnocení Soderberghova vykročení k novým formám distribuce ještě nechme uplynout nějaký čas a upřeme pozornost tam, kde se jí stále nedostává, k filmu samotnému.

Viděno střízlivýma očima

Bublina je první z plánované šestice snímků, které kromě netradičního uvedení a nízkých nákladů spojí i americké téma. Příběhy se budou odehrávat v typických koutech Spojených států a mají postihnout každodenní existenci mimo dobře známá fotogenická centra. Soderberghův snímek tak dává nahlédnout do Parkersburgu, maloměsta na hranici Ohia a Západní Virginie, přičemž nejde jen o šedivou nevzhlednost místa, osázeného papundeklovými vilami a sevřené­ho průmyslovou zónou, ale také o ubíjející stereotyp jeho obyvatel. Na ploše střídmých devadesáti minut sledujeme vývoj a drastický zánik zvláštního milostného trojúhelníku, nikdy nepojmenovaného, a přece latentně přítomného. Postarší dělnice z továrny na panenky Marta (Debbie Doebereinerová, neherečka a v reálu pokladní v KFC) dělí své dny mezi práci, kostel a péči o nemocného otce, nejvíc ji však těší setrvávat v blízkosti podstatně mladšího spolupracovníka Kyla (Dustin Ashley). Snad v něm vidí syna, možná nejlepšího přítele, ale nejspíš půjde o obyčejnou fyzickou touhu, maskovanou dárky a ochotou být kdykoliv nápomocná. Křehký status quo, v němž ani jedna strana neřekne „já vím, že ty víš“, naruší až příchod svobodné matky Rose (Misty Wilkinsová) do pracovního kolektivu. Její záměry s Kylem nejsou nevinné a už vůbec ne nezištné, a když se Marta stane náhodným svědkem ženiny hádky s bývalým manželem, tragicky vyplave na povrch skrývaná náklonnost i frustrace z celoživotního postávání na okraji zájmu ostatních.

Navzdory absenci pevného scénáře (autorka námětu Coleman Houghová protagonistům pouze rámcově nastínila vývoj jednotlivých situací a dialogy ponechala jejich improvizaci) a riskantnímu obsazení neherců má Soderbergh děj pevně pod kontrolou; vypráví čistě, bez narativních kliček a podstatné nechává vyznít jemnými náznaky. Lakonický příběh halí podobně asketická forma, počínaje soundtrackem, který v případě Bubliny tvoří několik jednoduchých kytarových melodií v podání Roberta Pollarda, frontmana skupiny Guided by Voices. Hlavně obraz však postrádá onu soderberghovskou, vlastně andrewsovskou patinu: namísto roztěkané ruční kamery, dynamického střihu a výrazné stylizace tónovaných záběrů sledujeme cosi jako úspornou a zároveň velmi funkční videoestetiku. Výjevy jsou statické, zafixovaná kamera se jen občas rozhoupe k panoramatickému obhlížení okolí a o stylizaci (až na pár výjimek) nemůže být řeč. Proč ale přikrášlovat to, co autora zajímá nejvíc, což tentokrát není forma ani děj, ale proces nebo spíš rutina? Spoustu času na plátně zaberou pohledy na nudnou každodenní dřinu a prosakuje z nich režisérova snaha o zachycení manuál­ní práce v její fotogeničnosti i bizaritě. Dlouhé záběry však nejsou samoúčelné, neboť mechaničnost pracovních postupů strukturuje i životy samotných postav. Dny, týdny a roky letí podle šablony, vyrýsované církví, rodinou a zaměstnáním, a události, které přeruší tento narkotizující stereotyp, mohou mít fatální důsledky. Podobně působí i plakát k filmu, na němž hlavičky z výrobny panenek, všechny se stejně prázdným výrazem, asociují existenční vakuum hlavních hrdinů. Lidé, za které jejich touhy artikuluje vyšší moc a jimž se přání plní nebo naděje bortí dílem náhody, ale zřídkakdy vlastní vůlí.

V Bublině Soderbergh vykreslil realistický, možná až naturalisticky upřímný portrét dělnické třídy amerického středozápadu. Řadí se tak po bok letošních oscarových snímků, které navzdory tematické, žánrové i formální odlišnosti ve vzácné shodě variují deziluzi z amerického snu. Jenže Bublina, na rozdíl od výše zmíněných, neponechává žádný prostor divákově empatii. Popis prázdnoty ztvárněný lidmi, kteří s ní v reálu sami zápasí a jimž bylo dovoleno postavy prodchnout vlastními zkušenostmi, mi v kontextu zápletky přijde jako diskutabilní tvůrčí metoda. Netuším, jestli plastičnost figur limituje autorský záměr, jenž počítá s diváckým odstupem, anebo zda Soderbergh jen narazil na hranice neškoleného hereckého projevu. Zejména snaha o zlidštění Marty (například péče o otce) se míjí účinkem; finální záběr, pokud hrdinku rovnou nestaví vedle hitchcockovsky rozdvojených vraždících šílenců, nenabízí nic víc než další pustinu – tvář bez výrazu, oči bez emoce. Bublinu lze obdivovat, protože navzdory produkčním podmínkám vzniklo soudržné, kvalitní dílo. Lze si jí vážit pro snahu hledat neprozkoumané cesty distribuce. Ale nelze soucítit s jejími hrdiny a těžko milovat i film samotný.

Autorka studuje obor filmová věda na FF UK.