„To my ale nejsme,“ řekne paní Velková, když vysvětluji, že hledám lidi, kteří se snaží žít ve městě ekologicky, a trochu mě tím vyleká. Během rozhovoru s Ondřejem Velkem v jejich domě v Hlubočepích se pak ukazuje, jaké obtíže řeší rodina, která se rozhodne žít vůči přírodě šetrně.
Jste profesionálním ekologem a často hovoříte o udržitelné spotřebě, co pro vás konkrétně znamená?
Je těžké se vymknout konzumnímu stylu života. Zajímám se o udržitelnou spotřebu, z mnoha důvodů se pro mě stala soukromým tématem. Pokud se nasčítá deset milionů privátních spotřeb, pak se tempo stává neudržitelné.
Jak je to možné zastavit?
Nejdůležitější je sebereflexe. Všechno sociální inženýrství nebo jiné robustní nástroje budou jen vytvářet zbytečné napětí ve společnosti. Je nutné přesvědčit každého, že sebereflexe v přístupu k přírodním zdrojům je nutná. Jsme zamčeni v šíleném výrobním a růstovém paradigmatu a z toho se nám obtížně vystupuje. Růst ale může být i kvalitativní, a ne jen kvantitativní.
Co si pod ním mohu představit?
Myslím tím třeba kvalitu času či určitých sociálních vazeb, což sice zní hrozně teoreticky, ale je to velmi praktické. Když se přeneseme sem do Hlubočep, tak zde je určitá jednoduchá infrastruktura. V neděli nám pomáhal soused, který je klempíř a bydlí za rohem. Ob dva baráky dolů je zase někdo, kdo má svářečku, a ještě před rokem měl slepice, než mu je sežrala kuna, a my jsme od něj měli domácí vejce. V rozumném sociálním kruhu se dá usilovat o sebeuskrovňovací strategie a nepůsobí to jako ztráta životní úrovně.
Co je pro vás udržitelná spotřeba?
Je to pojem, který navazuje na myšlenky už padesát let staré. Udržitelná spotřeba je mix mezi tím, co by bylo optimální a co je reálné. Obnovitelné zdroje energie nikdy nebudou schopné se zapínat jako jaderná elektrárna, u obnovitelných zdrojů potůček teče, ale jeho průtok nemůžu zvýšit pětkrát nebo pustit nový potok. Udržitelná spotřeba se skládá ze čtyř typů spotřeb.
Jaké to jsou?
Za prvé efektivní spotřeba, která se dá uplatnit například v továrnách. Jde o to přemýšlet, jak z méně surovin vyrobit více. Pak následuje státem ovlivňovaná spotřeba – říká se jí změněná spotřeba. Stát nabízí například městskou hromadnou dopravu nebo vytvoří ekologickou daňovou reformu, která ovlivňuje vstupní (bazální) rozhodování všech zúčastněných na trhu. Sám spotřebovává kolem 15 procent HDP a může dávat ekonomice velmi důležité signály. Například ve Švédsku je stát natolik osvícený, že řekne: nakoupím deset milionů zářivek pro své vládní budovy, když budou mít tyto a tyto parametry. Tím vznikne obrovský inovační tlak na dodavatele. V Itálii je zákon, který říká, že ve školkách a ve školách musí být biopotraviny. Je to jeden z nástrojů, jak se dá vytvořit pobídková atmosféra. V Kanadě měli zákon, kdy se rozdrcené pneumatiky povinně dávaly do živičných směsí, tím pádem tam se tam nikde neválely staré pneumatiky. Stát sice nesmí zasahovat příliš do tržního prostředí, ale může ho účinně ovlivňovat.
Existují podobné příklady v Česku?
U některých spotřebičů, například u lednic, je zaveden recyklační poplatek, který činí několik desítek korun. Při nákupu to v ceně již nehraje velkou roli. Vybrané peníze jsou ale ukládány do fondu, ze kterého pak někdo dostane prostředky, aby s vyhozeným výrobkem nakládal. Nepodařilo se zde prosadit příplatek na akubaterie, protože ekonomičtí liberálové řekli, že se olovo z použitých baterií dá prodat. Problém je, že cena olova kolísá, někdy ho nechtějí vykupovat, a když spotřebitel neví, jestli mu ho někdo vykoupí, tak je raději hodí do příkopu. Zde se ukazuje, jak to vypadá, když stát nemá jasnou vizi.
A další typy spotřeby?
Je to odpovědná spotřeba, kdy například kupuji dražší sýr od dodavatele, který zaručuje sociální standardy. Příkladem je fair trade obchod. Je určitý typ spotřebitelů, který na podobné věci nikdy nebude reagovat. Můžete na ně apelovat snad jen tím, že je to zrovna módní. Ze snobismu pak budou kupovat výrobky, které jsou spojeny s vyšším sociálním standardem. Ale fungovat to bude jedině tehdy, když se takto budou chovat i firmy a nebudou své výrobky vyrábět v koncentráku v Číně, kde je značka na výrobku jenom pozlátko. Čtvrtému typu se říká přiměřená spotřeba a předchozí tři míchá a integruje na úrovni země nebo regionu. Ta se měří ekostopou nebo statistickými nástroji, jako je kvalita života, která nepřetíží systém.
Vy jste se pokusil při nedávné přestavbě svého domu některé myšlenky udržitelné spotřeby realizovat, jak to dopadlo?
Naskytla se mi možnost udělat tu masivní změny, vybudovat takzvaný pasivní dům, který nespotřebovává skoro žádnou energii. Investičně to nemusí být o moc náročnější, ale znamená to dbát na detail a od začátku to takto chtít. A zde jsme se rozešli v názorech uvnitř rodiny. Co se týče energetiky domu, nedosáhli jsme nakonec absolutního úspěchu. Nepodařilo se mi rodinu přesvědčit, abychom používali takzvanou odpadní energii, která se dá zpětně znovu využít v domě. Systém byl zavržen, protože k němu byla ideologická nedůvěra. Panovala obava, že by to znamenalo například nemožnost větrat. Byl to střet ekologa s architektkou, tedy mou ženou. Teď máme lepší izolace, než chce norma, ale ta norma je měkká. Máme lepší okna, ale to je asi tak vše.
Co bylo jádrem vašeho sporu?
Žena si myslí, že ekologický život je především skromný život, a staví ho do protikladu k technologii. To je problém mezi městskou ekologií a ekologií vigvamu, protože městská ekologie potřebuje technologii. Dům může mít podle mě velice moderní prvky a přitom umožňovat jednoduchý životní styl. Mám fotobuňkou spínané osvětlení v místnosti, kam mohu vstoupit, i když mám plné ruce, a rozsvítí se, ale nemůže se svítit, když tam nikdo není. Dům může být inteligentní, ale technika nemusí dominovat, terorizovat obyvatele.
Jaké jste měli další sny?
Je zde jílové podloží a nabízela se možnost uplácat si cihly z jílu a hned je použít. To jsme nezvládli, protože nás tlačil čas. Jinak se nám celkem dařilo maximálně využít materiál z místa. Skála je například součástí domu. Materiály jsou přírodní, spoustu věcí jsme si udělali sami. Využili jsme zbytky a snažili jsme se nic nevyhazovat.
Co se naopak nepodařilo?
Nedohodli jsme se také o takzvaném kompostovaném záchodu, který je alternativou k vodnímu. Existovala zde totiž špatná zkušenost s jedním architektem, který navrhl tento typ záchodu v jiném domě, ten se bohužel špatně se postavil, nefungoval a páchl, a navíc ne příliš dobře kompostoval. Takže jsem ani nemohl říci, že se na něj pojedeme podívat, protože nebylo kam, v Čechách je jich málo. Dále jsme uvažovali o chytání dešťové vody, která je dobrá na praní a na splachování, ale znamená to, že se pro ni musí vytvořit rozvody a mít je někdy i dvojité. Trubky jsou levné, ale musí se položit včas a to jsme neudělali. Takže splachujeme pitnou vodou a tu dešťovou máme jenom na zalévání zahrady.
Jak jste vyřešili topení?
Skončili jsme u nepříliš vydařené varianty kotelny na dřevo, podporované solárními panely na teplou vodu. Problém byl, že jsme si nevytvořili dobrou zásobu dřeva. V Praze to znamená mít speciální dodavatele a nějaké skladovací prostory na sušení dřeva, což my nemáme. Dům má přese všechna stavební opatření nějaké tepelné ztráty, kotel jsme nechali navrhnout s malým příkonem a v době největších mrazů nám to nebyl schopný vytopit. Dnes jsme změnili strategii, byl sem zaveden šestnáctihodinový proud a kvůli čistému svědomí kupujeme ten dražší z obnovitelných zdrojů. Na začátku to byl dobrý nápad, a pak přišel krok zpět. Komfort a jistota, že tu nebude zima, byly důležitější než topení dřevem.
Solární panely na domě vám fungují?
Stavěl jsem je poprvé, takže jsou bohužel pro tuto rodinu malé. Jenom v letní špičce nabijí kotel tak, aby koupání bylo komfortní.
A co odpad?
Třídíme tak, abychom skoro žádný neměli. Pokud například zbudou nějaké železné věci, dávám je před dveře, a když si je nikdo nevezme, tak je odnesu do sběru sám. Metabolismus domu se snažíme respektovat, nemáme tu vzduchotechniku, digestoř. Pak je tu ještě metabolismus toho, co do domu doneseme, tedy potraviny. Preferujeme potraviny, které jsou lokální nebo které si sami pěstujeme. Máme kompost a snažíme se skoro o absolutní recyklaci. Všechny kovy, sklo, plasty, papír, biologický odpad jdou do separovaného sběru.
Ještě něco se povedlo?
Mobilita, snažíme se nepoužívat moc auto, využívat městskou hromadnou dopravu, kolo. Dříve jsem dost často jezdil do zahraničí a vždy jsem se snažil i za cenu ztráty času volit vlak.
Myslíte si, že se takto bude chovat čím dál více lidí?
Jsem optimista. Mám výhodu, že v této branži dělám. Kdybych dělal sociální nebo kulturní témata, tak se tím asi nebudu tolik zaměstnávat. Ale myslím si, že všichni chápeme, jak to ve světě chodí. My jsme hrozně ovlivňováni lineární ekonomikou. Někde vycucnou ropu, nám ji sem dovedou neviditelnými rourami, já tu sedím a ohřívám se na konci trubky. Lidé ale chápou, že to není udržitelné dlouhodobě. A ať jsou zásoby jakékoli, tak jednou dojdou. Je třeba, aby v trubkách tekl například řepkový olej a pěstoval se vedle na poli. To se lidem dá prodat s tím, že jsou tyto věci eticky správné. Všechny společnosti, které tu byly, zde našly vždycky nějakou sebeomezovací zpětnou vazbu nebo to měly zakódované do nějakých rituálů, jako je půst nebo sezonní kuchyně. Šlo prostě o to, abychom vyhověli přírodě a zároveň si zachovali pohodlí v určité jistotě, že zítra nebudeme mít hlad.
Ondřej Velek po studiu VŠCHT (technologie vody a prostředí) pracoval 15 let jako vědecký úředník ve Státním zdravotnickém ústavu, následně 6 let koordinoval program „Právo na informace“ v Nadaci Partnerství a působil při přípravě integrovaného registru znečišťování IRZ/PRTR. Je členem dvou pracovních skupin Rady vlády pro udržitelný rozvoj a členem Strany zelených.