Féerie pro jindy

Célinova dvoudílná Féérie pour une autre fois (Féerie pro jindy, ve Francii vydaná 1952 a 1954) vznikala na podkladě zážitků z roku 1944, kdy byl autor nucen utéct z Francie (v nastalém revanši mu hrozila smrt a byl mu vyrabován byt na Montmartru), a dále okolnostmi Célinova věznění v kodaňské věznici Vestre Faengsel. Po příchodu do Dánska Céline přerušil práci na londýnském cyklu čerpajícím z let 1915–16 Klaun’s band (Guignol’s Band, první díl vyšel ještě v roce 1944 v Paříži, druhý až posmrtně 1964 a jeho verze „poslední ruky“ – Célinem značně modifikovaná – byla rekonstruována až roku 1988; česky 2001 a 2002) a věnoval se právě Féerii. V ní chtěl svůj styl dovést k novým rovinám: využívá zde nejen „emoce mluvené řeči v psaném jazyce“, ale tuto emoci, jakoby mimochodem, a přitom cíleně, hledá i ve „zvuku mluvené řeči“. Féerie neměly ve Francii úspěch a Céline se vrátil tematicky k době „mezi Montmartrem a Dánskem“, ke svému útěku rozpadajícím se Německem: když „německou trilogii“ dopsal, ráno 1. července 1961 zemřel. (Česky německá trilogie jako Od zámku k zámku, 1996; Sever, 1997; Skočná, 1998).

–ak–

Zvířatům

Nemocným

Vězňům

Děs reálií!

Všechna místa, jména, osoby, situace v tomhle románu jsem si vymyslel! Dočista vymyslel! Nic nesouvisí s žádnou skutečností! Je to čirá „Féerie“... a navíc!... pro jindy!

Přišla Clémence Arlonová. Je asi tak stará jako já, zhruba... Povedená návštěva! Zrovna teď... Zas tak povedené to není... Přišla, i když jsou nálety, nejezdí metro, zatarasili ulice... z takové dálky!... z Vanves... Clémence za mnou skoro nechodí... její muž taky ne, Marcel... není tu sama, je s ní její syn, Pierre... Clémence sedí před mým psacím stolem, syn postává, zády opřený o zeď. Radši se na mě dívá úkosem. Návštěva je to rozpačitá... I Clémence se na mě dívá úkosem, sedí jak trní... ošívají se oba dva, něco jim přelítlo přes nos... lidem vůbec něco přelítlo přes nos, těm, co je potkávám, známým, poslední dobou... Budou to tři čtyři měsíce, co jim něco přelítlo přes nos, nikdo se mi už nepodívá zpříma do tváře... to holt dělají ty události. Lidští tvorové se skoro všichni chovají ve stejný čas stejně... mají stejné tiky... Jak káčata kolem kachny, v Daumesnilu, v Buloňském lesíku, naráz všichni stejně, vpravo hleď!... vlevo hleď! ať je jich deset! dvanáct... patnáct!... všichni stejně! vpravo hleď! v mžiku! Clémence Arlonová se na mě dívá úkosem... je taková doba... Mohla by mít deset... dvanáct... patnáct synů... a všichni by zahlíželi stejně! Jsem samosebou známý zaprodaný zrádce proradná, kterýho zamordujou, zítra... pozítří... do týdne... Od takovýho zrádce nemůžou úkosem odtrhnout oči... Tenhle Pierre je celá matka, tělem i duší, zaručeně... jenže ona měla hezčí rysy, jemnější, pravidelnější... Vyznávám Athény, jsem zatížený na tělo... S duševnem Božemůj se nějak srovnám... Oni se starají o duši, a z téhle jejich morálky mě chtějí zabít... ne zrovna Clémence! její syn! všichni!... pod touhle záminkou nebo jinou, v tuhle chvíli kvůli válce, Skopčákům, panu de Brinon¹... mučedníkům černého trhu! obraně pevnosti Montrouge²! Vždycky si něco najdou...

Říkal jsem, že Clémence byla opravdu pěkná... svého času... za našeho mládí!... Kouknu ještě na kluka... páchne falší... jsou to stejné instinkty jako u matky. Nechtěl si sednout opřel se zády o zeď není mu tady dobře... Klátí se... s rukou v kapse... Doma o mně mluvili, u stolu, s přáteli, se sousedy... I tady je to stejný, stejný sviňárny a zhůvěřilosti ve stejnou dobu všichni naráz... Už měsíce všude omílaj dokola, proč a nač bude dobrý mě zabít, moc vtipný! vlastenecký!... jen se nemůžou shodnout, jestli mi vypíchnou oči nebo mě rozčtvrtěj nebo zahrabou do země... Tohle se přetřásá v rodinách, lóžích i na chodbách v metru (při náletech)... No a samozřejmě Arlonovi, když mě znají přes třicet let, můžou povídat o mých slabostech, obyčejích, hnusárnách! Pořád jsou v permanenci! tam ve Vanves, hotová Univer­zita mých neřestí! pitvořin, neuvěřitelných zhýralostí... však taky jediná z mých nevycválaností vydá na tisíc! deset tisíc provazů! Přátelé, to jsou živoucí „policejní knížky“... pěkně zatepla, za zvířecího teplíčka...

Kluk, ten poťouchlík, studuje Práva... Možná bude jednou soudce u soudního dvora. Poprvé si prohlíží oběšence takhle zblízka... nastávajícího oběšence... tedy oběšence?... vlastně ani nevím... Rozhlasové stanice si protiřečí... jednou pověsit! pak zas zakuchnout!... rozčtvrtit?... Trest se každopádně blíží... Otázka hodin... Z Brazzaville³, Bernu nebo Tobolska, ze všech oken v okolí to bučí, mektá, kráká... Chrabří hoši z Londýna do mikrofonu navrhujou „narazit na kůl“!... New York spustil strašné halali! Netvor z Montmartru bude rozsekán!

Kvůli tomu oba přišli... Clémence a její syn... Je to na spadnutí... Rozhlas moc neposlouchám, ale pacienti mi povědí... Ve Vanves si dopřávají „Smrtonosné vlny“ celý den! Ne­ohroženě! Okna dokořán! jen to pusť! „Skopčáci prohráli! Sepisujte si seznamy!“ Kdepak, ve Vanves jsou charaktery... a co teprv v Bezonsu! pacouši mý praxe!... a tady na Vršku, to vám povím! přímo u mě v domě!... k tomu se dostaneme... takže přišli kvůli spadnutí... odkráglování starýho kamaráda... Clémence a její syn...

(...)

Á, drahá Clémence! Á, drahý Marcel! Á, chlapeček milená!... Těch vzpomínek!... Jestlipak mi budou chodit na hrob? Táhne mi hlavou... Že by?... to není tak jistý... Předně a za­prvý! nebudu mít hrob!... rozčtvrtí mě, hodí psům... Psi jsou v těchhle dobách vyhládlí... nejenom nájemníci! Je to ve všech slibech na vlnách! Netvor zakuchnut v hodině H! ani nestačil vzdechnout!

Zkrátka Clémence a její kluk mají jen trochu náskok... Chtějí u toho být dřív než ostatní, dřív než ty davy... Na co by mě potom znali, na co by se se mnou stýkali od čtrnáctýho? Kluk pokradmu koutkem oka vizitýruje knihy, tedy to, čemu říkám police... U Clémence bude všude pořádek! Tam se žádný knížky nepovalujou! Kdepak! Já je nikdy neuklízím! Přišli jako „dědicové předem“... Ó, u Clémence bude vysmýčeno! v „pokojíčku“... Hromfagot, začíná mě to dožírat! Jsem přece jen dobračisko! Kluk! Provaz! Brazzaville! Gilotina! Dědictví! Zpropadená vlezlost! dívám se na Clémence, nespouštím z ní oči... Už ani zbla krásy... je odulá, vrásčitá, bledá... Však jí to povím: Ženská zlověstná, jsi už jen tlustá neduživá machna! Koukej se klidit! Ty i ten tvůj kluk! Hybaj!

Surově se na ně musí! Přišli se podívat na nastávajícího nebožtíka, zítřejšího oběšence, ona, která má sama smrt na jazyku!... z prosakování, krabatění, hnilobnýho kysnutí klimakteria! Tý žluči! Ženské uvadají voskovitě, žluknou, měknou, roztékaj se, bobtnaj, mokvaj pod sebe! Jedudiblice, lumpačky, výtoky, fibromy, odulosti, modlení... Je to hrůza, takový dohořívající svíce i dohořívající paní... Mše skončila... Jděte! Jděte! Není se nad čím usmívat!...

(...)

Nic mě tak neomámí jako těžké pohromy, ranami osudu se zpíjím, nevyhledávám je, kdepak, ale přicházejí ke mně jako spolu­stolovníci, kteří mají jakási práva... Vyprávěl jsem vám teda o Rueili⁴, jak šlo tenkrát všechno ke dnu! Á, podnik! Dva exekutoři ze Chatou za zadkem! Volám na pomoc své neohrožené přátele... Chci říct Arlona, Clémence, kluka... Na zámkách už mám vosk! zítra se všechno prodá! Už pelášej! Pro přátelství všechno! Přispěchaj... jak sebou umějí hodit! přitáhnou si dokonce i tetičku z Nantes, co ji maj dva dny na bytě! odlifrujou všechny mý saky paky! za jednu noc! jak vandráci! z Rueile až k nim! kouzelné! na hřbetě, pak na ručním vozíku, otáčeli to sem a tam, tři náklaďáky toho byly! Kromě Knihovny a nejmíň dvanácti beden s láhvemi pět skříní s léky, sterilizátor, dvě další dezinfekční skříňky, čtyřiadvacet kompletních postelí, kuchyň se vším všudy...

Byl jsem z toho štajf... Za rozbřesku mi zbylo jen padesát čísel Revue des deux Mondes...
myslím svázaných, ve vynikajícím stavu, motorka se sajdkárou, tenzometr „Panchon“ a šest injekčních stříkaček... Aby se neřeklo, že jsem tu nic nenechal... hodnota nejmíň dvou kvitancí. Á, aby si jednou mohli fláknout! ale trochu mě s tím smiřovalo, že Marcel, jeho žena, kluk a tetka zachránili pěknou fůru! ne pro mě! pro sebe! Osobně nemám rád relikvie... vždycky mám pocit, že  se na ně lepí smůla... chtěl jsem začít od píky, vrhnout se do života zas jiným směrem... už ne v zanícení!... S mohutnou vervou! kdepak! Už žádný tyhle složitosti, nějaký ideály! dalekosáhlý plány!... Jídelna, salon, dvacet pokojů, buržoazní styl, berňák!... hrome! Jen svůj stetoskop, pero, stůl ze světlého dřeva... žádný náklady!... žádný dekorum!

Jděte se vycpat! Povídali! Padá vám to na hlavu! život vám to spočítal! Bez pardonu! Řítíte se po tom svým tobogánu, plachtíte, drapáte, sjíždíte! ještě níž! Ňoumové, trosky, fízlové! Osud je to nejhorší nakvadrát, kdo maže...

Spadnout níž než do separace, to už dá práci! A k tomu ještě ve vyhnanství!... Rozmazlenec je to! Kolik že mi ten tobogán vzal? Padesát let usilovný práce, příšernýho nadlidskýho úsilí... Nezahráli to špatně! Jsem troska, všude mě tak nenáviděj, pitomej chromajzl, div že ze sebe ještě něco vymektám... Chudák moje žena na huntě hned vedle, moje tanečnice, právě ji operovali⁵... Středověk měl něco do sebe... stačilo trochu žalozpěvu a vyžili jste... dneska musíte sepsat tlustý bichle... znáte v Réaumurově dvůr Zázraků⁶? Dneska: kino! Kdepak nějaký milodary! Před érou různýho Osvobozování vás takovej kníže dostal z kobky jedním slovem! takový Vánoce⁷! A teď! jen se koukněte! Á, je to všechno na palici! Král Olof by mě z týhle morny jedním slovem vytáhnout nesvedl! Dav by ho pěkně spráskal, kdyby si začal sebemíň vyskakovat. „Pusťte toho muže na svobodu!“ a je po něm.

Vlastně vám to píšu odevšad! z Montmartru u mě doma! ze žaláře mýho baltavskýho vězení a taky od břehu moře z naší chatrče⁸! Zmatení míst, časů! Hovnajs! Tohle je féerie, rozumíte... Féerie, tak je to... budoucnost! Minulost! Klam! Pravda! Dřina! O jednom přece jen přemýšlím, že ten poslední čokl, co se tamhle fláká ve strouze, Pyram⁹, má míň důvodů ke strachu než našinec!... štvanej hůř než pes! Pyrama nepronásleduje jeho jméno! Pyram je snesitelný jméno!... Pyram, to není žádný neštěstí.

Moje hanebný jméno ale není všechno! Ještě je tu nemoc! a závist! a špehové tak trochu odevšad... Uvidíte kapitolu od kapitoly... co lstí jsem odhalil! co jsem se nacestoval! Nacestovali!... Lili a Odysseus¹⁰... Nebýt tý špetky pikantního karambolu, mohl bych vám tak akorát podat svou urnu... bez legrace byste mě nikdy nečetli! Á, ale kupujte si mě jen podloudně! Za bílýho dne všechno už předem obstaví! (rozhodnutí z 23. února¹¹) a sto tisíc dluhů ještě dorazí! a další rozsudky a odvolání a Velesoud atd.! k tomu vězení! Hanba! Zbavení hodnosti! Všechno!... Tobogán je síla, a jakmile vás jednou vtáhne do propasti, při každým obratu na obzorech schytáte nápor ran rovnou do ksichtu, a jak klesáte níž a níž, zůstávaj z vás jen pomyje a slzy.

Vemte si to! v odstředivce nenávistí!

Co takhle odevzdání, poslední vzdech... Jistě! ovšemže! Vykrknete duši a Pozdravpámbu! Leť, holubičko!

Jenže bolesti vám nedaj, špikujou vás, rozohňujou! každou vývrtkou! Div nezešílíte! A přijde spása! Nenávist! není to žádná sláva... není to morální... Hovnajs! Ó, ale řekněte! co je komu po mým noření! tepání! Vrátíme se k faktům! Vyprávěl jsem vám tedy, že po Reuili, porážce, vandrování, méblování atd. jsem v tom lavíroval od zdi ke zdi, zkoušel všechno možný, pustil svou Vědu po větru, duch!... Zastupující doktor, obětavá služba... ve městě, na venkově, v polích, nachodil jsem se po spoustě pěšin, slezl spousty pater, celej žhavej do umění uzdravovat, obvazovat, konejšit, rodit, předepisovat, taky šmajchlovat... Hr na bolest! na mikroby! na únavu! na smrt! přinejmenším na pětadvacet forem zoufalství!... Á, sumírování, svízele! himl! hergot! Kristepane! Nic z toho, jen trable! Peří ze mě lítá!...

Časy, který jste zažili, vás neopustí... ani růže... však vidíte, hulákaj kolem mě, určitě... a strážní psi a mučedníci kriminálů... a tři odsouzení na smrt, „14“... „16“... a „32“... Šumafuk!... housle a vzlyky mě pronásledujou a údery do klavíru... Ó, nestýská se mi hned tak po všem!... Tundry pro mě nejsou! ani galeje! fagot!... Klidně ať sklidím fidlátka, stejně začne hůř než upířina... nedaj si pokoj, dokud mě nevysajou z krve... půjdu čekat do Saint-Malo!... Už mě nechtějí na avenue Gaveneau? ani v ulici Contrescarpe¹²? Pro tak málo se nebudu mrzet!... Já mám svoje poslání! svoje umění! své uměny!... Průdušky léčím jak nikdo!... a ischiasy! ty bolí!... na Smaragdovém pobřeží si mě budou považovat! Hlavně když budu mít svou vilu!... Ó, nespustím Kasino¹³ z očí!... všechno, co půjde dovnitř, ven... moji pacienti!... přízraky s kostma... bez kostí... nebo živí!... za niněr! louten! sov! všichni!... vila, tak to jsem někdo!... Přízraky maj rádi dekorum! Příklad: Opera! nejdou jen po ruinách!... slyšel jsem „rapy“, jak vám říkám... obrovský rachotící korby! večer předtím, než mě zatkli... jak se můj Osud pro­padal v peklo... nezažili jste jejich choutky... Přízraky nemaj rádi pičpinový dřevo!... masiv, vysokej styl, to je něco pro ně!...

Já jsem na styl! jak dělanej! u Kasina si přijdu na svý! mamut a chobotnice, snůška menhirů!... Žula, všemožný břidlice, cihly!... zvolali byste: „hrůza!“ tak to pr! přijde bouře, všechno smete! uplynulé roky, vášně, růže... střechy, hřebeny, všechno se chvěje! zpívá!... okenní tabulky pod smyčcem! okapy, hoboje! pěna zurčí v uragánu!... V proudech se valí bretonské dudy... kytary... lorňony!... Botrel¹⁴!... palačinky... Paimpolanky... Fragson¹⁵... ohlašuje se dostavník z Jersey... vystupuje... zlehka na obzoru... otírá se o bóji, „ozvučnou“... přiráží k vlně... narůstá, rýsuje se na Cézembru...

(...)

Zpívám dál! Zpívám dál! Hromfagot! Rázem běsní!... Celý mý tělo scupujou na hromadu!... mou osobnost básníka!... seštosujou si ji na trakař!... sflikujou!... Maj svý pracovní nástroje, lopaty! krumpáče! košťata! Jsou pekelný, tak je to!... Dřou šúrujou pod přepážkou, pod kýblem, po zákoutích... Ještě mi obracej kusy masa! Přilepujou mě zpátky všechno zas shlukujou!... Znovu mě scukujou! zplošťujou! a flink ho! na trakař!... Jedeme!...

(...)

Rozšmelcujou mi můj text! Znovu vysmejčej mou celu!... ještě kousíček masa!... Všechno zas seštupujou! znovu mě slouhujou! Kosti! vlákna! a trakař! vyrazíme! Kodrcáme kupředu! Ta urputnost! Dlažba Boha jeho ještě hrubší! Zhrubla! nárazy ještě mohutnější! patníky! a patníky! ze severu, kde jsem, do Gennevilliers¹⁶! považte! Drncání! a nic než dlažba! Drkotání! André! François! Kanál! Rudolf!... a malý Lev! a Nartovic kluk¹⁷!

„To už jste vykládal!“

(...)

...dvanáct tisíc kilometrů jak zloději! taková hanba! taková hanba! ovšemže sirény houkaj!... a psi, a poplach v přístavu! a policie všude píská! a hasiči se ženou městem, Baltavií, se svými žebříky, velkými, malými! „Chyťte ty zuřivce! na Marodku! na Marodku!“ a dogy, tucet smeček, pročesávaj kraj! všechny hřbitovy! Ó! zdržuju vás!... Zevluju!... a Čas tady?... Čas mě dohání... Neštěstím člověk zestárne, pohromy ho ubíjej... Nechci umřít bez vily!... na duchu mnou otřásli, aby ne, ale můj smysl pro řád věcí je neotřesitelný...

(...)

Sníh jako by vám zalezl do ledví, jen se třesete, praštíte! Vítr, mráz... V Tuileriích by to byly milé vzlety, „sněhulák“ vytáčí piruety! ale tady mezi mřížema, na třikrát třech metrech vás to jen otráví! celá ta baltavská zima jako jed! předně! zkraje! zaprvý! Je to truchlej černej pažravej obr! Všechno pozře! Kytky, ptáčky, léto, podzim! všechno! jaro!... Hnusnej lumpenšmírák uřvaná! provinční! jak povídám! fušér špatná! povídám! a zrovna! provinční! Dával mi pěkně zabrat! Profundis!

Kdo tu ječící obludu zardousí? toho vyjícího netvora! zakuklence drsnýho drvoštěpa duší, baltavskou zimu!

Drapnutej, odpálkovanej! (mluvím o výběhu) policajt se chláme!... deset minut! zapíská! odsmáto! Strážní přiklušou, všechno nastoupit! na bobku, sesutý, chytáme se! drápeme! a šup! ke zdi! Pazhřivci vyrazej!... na štreku, celou štreku! a hrrrc!... vrata zaskřípou! hrrrc! jste doma! hačí! hodnej, cukříček... Ó, vidíte, žádný krutosti, nelidský zacházení! kecy! to zima vítr páchá násilnosti! přírodní barbarský podnebí! nežaluju na mříže! Stěžuju si na pelagru, na hučení, závratě a na svůj neurom v pravé paži... Takříkajíc hlavně na čtrnáctý! Proto jsem se vzbouřil! proto mě popadl hněv! ve Jménu Božím! aby to nezačalo znovu! Chtěl jsem zabránit Jatkám! Á, hovnajs, to jsem to schytal! Jatky mi ukázaly, jakým dřevem se pod nimi zatápí! Jak se cepujou evangelisti! moje malé podvratné pero! Ó la! lá! čárymáryfuk! moje síra! provaz! poleno! smola! a ještě není konec!

Vybrala, přeložila a poznámkami doplnila Anna Kareninová.

^1/ Fernand de Brinon (1885–1945), žurnalista, později kolaborantský diplomat; za okupace byl v Paříži velvyslancem vichistické vlády a později státním sekretářem (jeho žena, původem Židovka, byla díky němu osvobozena od povinnosti nosit žlutou hvězdu); Céline se u něj během války přimlouval prostřednictvím své sekretářky především za své pacienty z Bezonsu a v roce 1943 žádal milost pro jistého mladého Bretonce odsouzeného Němci; Brinon byl Nejvyšším soudem odsouzen k smrti a popraven 15. dubna 1947.

^2/ Montrouge: pevnost zničená za obléhání Paříže Prusy (1870–71); Francouzi ji velmi hrdinně bránili; pak byla znovu postavena a v letech 1944–45 zde byli popravováni nejproslulejší kolaboranti odsouzení k smrti (Pierre Laval, Robert Brasillach, i Brinon).

^3/ Radio Brazzaville bylo za druhé světové války jedním z nejdůležitějších vysílačů svobodné Francie: francouzská kolonie Kongo se přidala ke generálu de Gaullovi v srpnu 1940.

^4/Jde o likvidaci Célinovy lékařské praxe, ale nebylo to v Rueili, nýbrž v Saint-Germain-en-Laye: na podzim 1939 si Céline otevřel ordinaci v ulici Bellevue 15 v Saint-Germain-en-Laye, ale po pár týdnech ji zavřel a nastoupil jako lékař na loď Chella.

^5/ Lucette Destouchesová musela skutečně v Dánsku podstoupit ženskou operaci 19. května 1950.

^6/ Poslední dvůr Zázraků v Réaumurově ulici na ostrůvku tvořeném ulicemi du Nil, Damiette a des Forges byl zničen v roce 1667; na jeho místě byl v roce 1924 postaven dům, kde sídlila redakce deníku L’Intran (později zde byla redakce večerníku France Soir a poté komerční společnosti); ředitel redakce Intranu v roce 1930 v domě otevřel i biograf s názvem Les Miracles (Zázraky).

^7/ V roce 1933 Céline podepsal Barbussovu petici ve prospěch Dimitrova a dalších dvou Bulharů, kteří byli s Dimitrovem souzeni, a v dopise dodává: „ledaže by se Hitler před Vánoci dal na politické milosti...“.

^8/ První verzi Féerie pro jindy psal Céline v dánském vězení, druhou v bytě v Kodani a třetí v malém venkovském domku na břehu Baltského moře, který mu dal k dispozici jeho advokát Mikkelsen; Montmartre je samozřejmě míněn jako „výchozí bod“.

^9/ Pyramus je postava z mezihry v Shakespearově Snu noci svatojánské.

^10/ Céline své ženě Lucette (s tanečnicí Lucette Almanzorovou měl svatbu 23. února 1943) říkal Lulu; v líčení německé a dánské anabáze jí někde říkal Arlette, brzy se z ní však v Célinových textech stala Lili; Odysseus zanedlouho získá své místo v literatuře jako Bébert, známý Célinův kocour.

^11/ Nikoli 23., ale 21. února 1950 byl Céline za vydání pamfletu Beaux Draps (V pytli, 1941) v nepřítomnosti odsouzen k propadnutí veškerého stávajícího majetku a poloviny majetku, který v budoucnu získá; týž soud Célina odsoudil k „národní hanbě“ a k vojenské degradaci; později byl Céline ve všech bodech amnestován.

^12/ Podle některých komentářů zde Céline naráží na Montmartre: avenue Gaveneau má být údajně ulicí Girardonovou, kde Céline na Montmartru bydlel; rue Contrescarpe je v latinské čtvrti.

^13/ Célinův byt v Saint-Malo (na Smaragdovém pobřeží Atlantiku) měl výhled na zdejší Kasino.

^14/ Théodore Botrel (1868–1925), francouzský šansoniér, k písním, které ho proslavily, patří La Paimpolaise (Paimpolanka).

^15/ Zpěvák Fragson (1869–1913) byl hvězdou kabaretů typu café--concert a music-hallů.

^16/ V Célinově době bylo Gennevilliers městečko pět kilometrů od Paříže, dnes leží mezi obchodní čtvrtí Défense a letištěm Roissy.

^17/ Céline se samozřejmě hněvá na francouzské spisovatele levicových postojů, kteří rozdmychávali zášť proti němu; především jde o Sartra, ten dostává nejrůznější jména, Narte je jedno z nich; dalším z „úhlavních“ byl Aragon s Elsou Trioletovou, jimž Céline nezapomněl sporný (a Sověty cenzurovaný) ruský překlad Cesty do hlubin noci: Aragonovi říká většinou Larákon a Else Trioletové „tetka Estréma“; malý Lev je snad Trockij?; výpady najdeme také proti Paulu Claudelovi, Françoisi Mauriakovi...; dlouhá a barvitá pasáž o tom, jak Célina vezou nazlobení levicoví intelektuálové na trakaři, mlží i jména osob: např. Kanál či Rudolf byli v předchozích verzích zmiňováni jinak: místo „Rudolf“ (Rodolphe) Céline dříve psal „Popol“ či „Paul“, a tak si je lze představovat spíše jen jako souhrn celé skupiny.

Galerie

Když v roce 1977 připravilo nakladatelství Gallimard v rámci kritického vydání Célinova díla i takzvané Album Céline (jde o dárkový, bezplatný doplněk k některým sebraným spisům slavné edice Pléïade k jejímu patnáctému výročí – o komentovanou ikonografii příslušného autora). Byly zde otištěny i dvě jeho kresby. Mezi 440 obrazovými dokumenty pouze dvě kresby. Céline nebyl kreslíř. Jeho črty jsou zachycením stylu (u první z nich) a situace (u druhé, z vězení). Vliv přítele Gena Paula je patrný. První kresba (přetiskujeme ji na straně 8) je Célinovou ilustrací k jednomu z jeho „baletů bez hudby bez nikoho bez ničeho“ Scandale aux Abysses (Pozdvižení v mořských hlubinách) z roku 1942 (psal jej od roku 1938). Célinova láska k baletkám (z této náklonnosti celý „baletní“ cyklus léta vznikal) je stylově čistá a ještě není zatížena obdobím útěku, vězení a exilu. Druhá kresba je célinovskou „emocí“: tak zpodobil Céline sebe jako vězně v Dánsku. Byl uvězněn 17. září 1945. Osmého listopadu 1946 byl převezen do vězeňské nemocnice, 26. února 1947 do nemocnice civilní. Vážil tehdy 62 kg. Dne 24. května byl propuštěn, ale nesměl odjet z Dánska. Celou dobu mu byla zima.

–ak–