Historie rozděleného ostrova

Triton vydává v edici Dějiny do kapsy krátká pojednání o zajímavých otázkách, spojených především s moderními evropskými, případně světovými dějinami. Autorem recenzované publikace není, jako ve většině případů z této edice, starší zkušený vědec, nýbrž historik nejmladší generace, Jan Frank (1977).

Zadní strana přebalu láká čtenáře větou o historické dohodě o politickém řešení konfliktu, díky němuž bylo Severní Irsko 25 let „jedním z nejnebezpečnějších míst světa”. Na světě však existují stovky mnohem nebezpečnějších míst, a i když se soustředíme jen na násilné etnické konflikty, průměrným ročním počtem obětí stálo Severní Irsko na chvostu pomyslného žebříčku i v těch nejvypjatějších letech. Oněch 25 let, charakterizovaných násilím, předcházejícím mírové dohodě z roku 1998, tvoří těžiště knihy – více než polovinu textu. Polovinu zbytku zaplňuje popis předchozího desetiletí.

Je pochopitelné, že období sektářského násilí logicky poutá největší pozornost historiků, antropologů a sociologů, jak autor sám píše v úvodu. Pro čtenáře přitom může být trochu zklamáním, že Frank sám se soustředil pouze na historii. Vypráví poměrně svižným, čtivým slohem, až na výjimky ale zůstává u popisu událostí, nesnaží se téměř vůbec o hlubší pohled do společenských souvislostí. Těm věnuje jednu kapitolku (Rozdělení severoirské společnosti) před pasážemi o šedesátých letech. I přes svůj krátký rozsah zde autor problém přibližuje z několika různých úhlů, dotýká se vlivu církví a odděleného školství, několikasetleté endogamie, územní segregace, národnostní identity i stereotypů živých mezi protestanty i katolíky. Čerpá přitom i z vlastní zkušenosti z pobytu v Severním Irsku.

Ze souvislostí vyplývá, že autor popisované rozdělení společnosti pokládá za jev sahající až do 17. století, kdy došlo ke kolonizaci severu ostrova protestanty z Británie (především ze Skotska). To je vcelku správné, bohužel počátkům společenské segregace a konfliktu věnoval Frank jen necelých šest stran. Čtenář se tak knihou pročte k nepochybně správnému závěru, že rozdělení Irska nevyplynulo z britských „imperiálních intrik”, ale nedozví se, že na počátku určitě hrály imperiální zájmy zásadní roli. Ze dvou letmých, navzájem nesouvisejících zmínek o tom, že Irsko byli odhodláni vojensky udržet dva první protestantští angličtí panovníci a že přitom v Irsku intervenovali španělští vojáci, si nikdo nezasvěcený nevyvodí, že snaha pevně ovládat Irsko vyplynula především ze strachu, aby se země, odkud je do Anglie, co by kamenem dohodil, nestala španělskou základnou k invazi do Anglie a ke svržení Tudorovců. Ve 20. století Irsko zůstávalo ve svazku s Anglií díky tradici, setrvačnosti, zájmům velkostatkářů spjatých s Londýnem, a především ulsterským protestantům, kteří byli kdysi hraničáři hájícími impérium, v moderní době se však stali anachronismem, o který impérium v zásadě nestálo.

Stručnost, s níž se autor vyrovnal se starším obdobím, je daní za detailní popis politického vývoje konfliktu od šedesátých let, kdy skutečně nezapomněl na žádnou podstatnou podrobnost. Knihu to ovšem změnilo spíše v chronologickou příručku, navíc časově velmi omezenou. Soustřeďuje-li se navíc autor na období od šedesátých let, pak je škoda, že nijak zvlášť nezhodnotil dopad násilného vyostření konfliktu počátkem sedmdesátých let, například to, jak se násilí promítlo do zvýšení polarizace severoirské společnosti. Ve zmíněné kapitole o společenském rozdělení cituje průzkum veřejného mínění z roku 1968, podle něhož se pouze 20 % severoirských protestantů cítilo být národnostně Iry, a 39 % se naopak považovalo za Brity. Frank tuto skutečnost uvádí jako doklad toho, že se protestanté v zásadě necítili být Iry, i jako doklad „zjevně problematické identity protestantů”. Podobný průzkum provedený o deset let později ovšem ukázal, že již plných 67 % protestantů se cítilo být Brity, a za Iry se považovalo už pouze 8 %. Takový posun ve vnímání sebe samých naznačuje, že i přes stabilní rozdělení podle vyznání se v Severním Irsku nejedná o společnost statickou, nýbrž proměnlivou, zejména v závislosti na politickém vývoji, jejž autor s takovou péčí popisuje.

Kdo postrádá sociologické sondy v popisu období, které tvoří stěžejní část knihy, bude ještě více zklamán tím, že o letech po Belfastské neboli Velkopáteční dohodě z roku 1998, kdy se severoirská společnost pomalu začala vyrovnávat se společenskou segregací, se dočte jen zkratkovitě a už vůbec se nedozví například o afirmativních akcích na integraci katolíků, a to včetně jejich záporů a neúspěchů. Této problematice, stejně jako jiným aktuálním tématům (například hnutí za návrat zdejších protestantů ke skotské identitě) je přitom věnována celá řada odborných článků. Z těch bohužel autor nečerpá, pracuje jen s knižními tituly, je ovšem nutno přiznat, že výběr literatury je solidní a poslouží každému, kdo se chce o konfliktu dozvědět více. O vývoji po roce 1998 nicméně něco málo přináší pouze jedna z nich (vydaná 2000), což je jistě škoda – vzhledem k populárnímu charakteru textu by jistě nebylo těžké dotáhnout ho k aktuálnějšímu zakončení.

Schází-li knize poněkud dotažení k současnosti, nemělo by to být rozhodně důvodem k přeskočení autorova závěru. Nejenže se zde dočteme citlivou prognózu dalšího vývoje (zasloužila by si ovšem ještě trochu rozpracovat), ale především celkové komentované shrnutí celého konfliktu od samého počátku až k současnosti. Zde jsou konečně souvisle a v patřičném kontextu rozebrány jak počáteční příčiny konfliktu, tak závěrečný mírový proces, včetně velice objektivního hodnocení přístupu Irska a Británie. Závěr svým nadhledem a zasvěceností trochu vylepšuje výsledný dojem z knihy. Té sice z faktografického hlediska nelze nic vytknout, avšak v porovnání s většinou titulů dané edice se vydala cestou poměrně skromných ambicí.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.