Star Wars v Mikrokosmu

Britský historik Norman Davies (*1939) patří bezpochyby k největším žijícím klasikům oboru. Nejen záběrem a odbornou kvalitou díla (připomeňme zejména Evropa. Dějiny jednoho kontinentu, česky 2000, či jeho Dějiny britských ostrovů, česky 2003), ale i zpracováním. Ke střední Evropě má Davies velmi úzký vztah, zejména díky životnímu zájmu o polské dějiny – je autorem jak velkých dějin Polska nazvaných Boží hřiště, tak prací o polsko-sovětské válce z let 1919-1920 či o varšavském povstání 1944 (Boj o Varšavu, česky 2005).

Davies dokládá, že lze dostát požadavku na historii jako na obor, v němž se snoubí věda s uměním. Dokáže podat syntézu dějin velkých celků v dlouhém čase a přitom mu nechybí ani cit pro detail, často v podobě citátu či vzpomínky, zvláště pro takový, v němž se tajemně koncentruje celek. Davies ctí z dnešního pohledu velmi staromódní zásadu, že velký historik by měl být především velkým vypravěčem. Výše uvedené lze plně vztáhnout i na poslední knihu Mikrokosmos. Portrét jednoho středoevropského města, kterou Davies napsal společně se svým žákem a spolupracovníkem Rogerem Moorhousem. I v této knize dovede Davies svého čtenáře vtáhnout do děje, a to i díky velmi zdařilému překladu Petrušky Šustrové.

Od makra k mikru a zpět

V úvodu se autoři Mikrokosmu netají tím, že kniha vznikla na zakázku. Na zakázku primátora města, které dnes leží v Polsku a jmenuje se Wrocław (Vratislav). Jenže v minulosti se mu říkalo mnoha různými názvy v různých jazycích a tvořilo součást mnoha státních útvarů. V situaci, kdy samotné jméno znamená „politickou deklaraci“, čelili autoři problému, jak vlastně svou knihu nazvat a nikoho při tom neurazit. Ostatně, starosta oslovil právě Daviese, neboť se ve věci dobře vyzná a přitom není „ani Němec, ani Polák“. I proto nakonec kniha dostala „obecně fyzikální“ název Mikrokosmos. Historické názvy města se objevují v názvech i v obsahu jednotlivých kapitol, vždy podle převažujícího vlivu v daném období. V dějství věnovaném jeho prehistorickým počátkům proto město vystupuje pod autory vymyšleným názvem Ostrovní Hradiště. Pak následuje raně středověké piastovské období a jméno Wrotizla. Českou dominanci provází jméno Vretslav, vládu Habsburků Presslaw, dobu Pruské království Bresslau. V éře Německého císařství a Třetí říše z názvu jedno „s“ mizí, a máme tak co do činění s městem Breslau. A konečně po válce se objevuje polské pojmenování Wrocław (česky Vratislav). Galerie názvů napovídá, že dějiny slezské metropole musely být velmi bouřlivé. Není divu – Slezsko přece leží ve střední Evropě.

A Mikrokosmos je knihou právě o střední Evropě. Jak sami autoři uvádějí, nechtěli psát tradiční Stadtgeschichte. Hodlali zachytit rozmanitost dějin střední Evropy právě na základě zachycení jednoho z jejích reprezentativních „mikrokosmů“, slezské Vratislavi, kde se odjakživa mísily – konfliktně i symbioticky – vlivy germánské (německé), slovanské (polské i české) a židovské. Bohužel, posledně jmenovaný element zmizel kvůli holocaustu, a po druhé světové válce zmizel i prvek německý, jenž ve městě od středověku čím dál tím více převládal. A jelikož Česká koruna přišla o Slezsko již v 18. století, je dnes Vratislav polským městem. Přičemž Polákům ho po válce spíše vnutili Sověti, kteří si sami ukrojili z východních polských území pořádný díl. Polský nacionalismus ale začal problematický Stalinův „dar“ žárlivě střežit, a není divu, že Mikrokosmos vyvolal v Polsku i odmítavou reakci, neboť líčení krutostí poválečného vyhnání Němců i dlouholeté neschopnosti polského komunistického režimu obnovit ve Vratislavi základy technické i kulturní civilizace usvědčuje polskou nacionalistickou mytologii, hovořící o spravedlivém znovuzískání starých piastovských území, ze lži. Onu obtížnou „civilizovatelnost“ měla na svědomí zejména neschopnost lidí vytržených ze svých kořenů (hlavně tzv. repatriantů z polského východu) obnovit na cizím opuštěném území sociální předivo, které musí mít živé kořeny v minulosti. Bez husté sociální sítě zakořeněné v tradici zbude jen „apatie, alkoholismus a odcizení“, jevy dobře známé i z českého pohraničí.

Sebedestrukce střední Evropy?

Válečné vyhubení evropských Židů a poválečný odsun Němců ale znamenaly konec staré, etnicky a kulturně rozmanité, střední Evropy, na níž dnes živě upomínají už pouze maďarské menšiny na Slovensku, v Rumunsku a v Srbsku. Střední Evropa není zeměpisný, nýbrž hlavně historicko-kulturně-politický pojem, o jehož obsah se dodnes vedou spory. Jak střední Evropu definuje Davies? Jako historik pochopitelně retrospektivně. Střední Evropa je podle něj oblastí, jež vykazuje pět základních znaků. Prvním je etnický kaleidoskop způsobený migrací a kolonizačním úsilím, druhým dvě výlučně mohutné migrační vlny (německá středověká kolonizace směrem na východ a poválečné vyhnání Němců), třetím skutečnost, že střední Evropa znamenala nejdůležitější přístav evropských Židů, čtvrtým převaha dynastických říší nad národními státy a konečně pátým dvojitá dávka totalitarismu, nacistického i komunistického. Každá píď půdy, jež se může „pochlubit“ přítomností uvedených znaků ve své minulosti, patří do střední Evropy. Ale poté, co byla za cenu smrti a utrpení milionů etnicky vyčištěna a poté, co se hranice národních států dočkaly mezinárodně-politické petrifikace a ony státy vstupu do Evropské unie, vyvstává otázka, zda ještě nějaká střední Evropa vůbec existuje. Zda ji nezahubili démoni nacionalismu, antisemitismu a komunismu, po jejichž řádění už sice střední Evropa netvoří zdroj možných konfliktů, ale to jen kvůli své degradaci na množinu unifikovaných jednobarevných ploch, mezi nimiž to nejiskří; na geometrizovaný prostor bez duše.

Démoni

Ze stránek Mikrokosmu vystupuje nejvíce do popředí vražedná lidská krutost. Nehledě na výboje ducha, kultury i úžasný technický pokrok, který je v knize v jeho přívětivé stránce zachycen i přetištěním jízdních řádů a popisem možností vlakového spojení z Londýna do Breslau v předvečer první světové války (za pouhých 26 hodin!). Technika ve službách ideologické krutosti ale vyústila v průmyslově dokonalém a manažersky naprosto profesionálním holocaustu. „V květnu byli vretslavští Židé internováni a jejich majetek zkonfiskován. Byli obviněni mimo jiné z trávení studní a ‚znesvěcování hostií‘ a mučeni tak dlouho, dokud neposkytli patřičné doznání. (...) První skupina čtrnácti vězňů odsouzených k smrti byla na Rynku přivázána k dřevěným tabulím. Rvali jim maso z těla doruda rozžhavenými kleštěmi a zkrvavené kusy házeli do kádí postavených na žhavém uhlí. Pak byli odsouzenci zaživa rozčtvrceni. Ostatní dostali na vybranou: buď konvertují, nebo budou upáleni. Část z nich včetně rabína spáchala sebevraždu.“ Citovaná scéna se odehrává v roce 1453, ale vanou z ní temnoty nacismu i komunistických procesů.

„Ďáblové a démoni byli součástí života,“ píší Davies s Moorhousem na straně 205 a pokračují: „Byli všude: objevovali se za temných nocí a šeptali ve větru. Byli také předmětem učených traktátů. Autorem jednoho z nich byl skotský a anglický král Jakub VI. a I. Jiný takový traktát jménem Homo-diabolus (1617) byl dílem Caspara Dornavia... Zvláštní a nevyjasněné události se zpravidla připisovaly ďábelským mocnostem.“ Dnešnímu člověku to přijde jako důkaz středověkého tmářství. Démoni přece nemají ve světě vědy a techniky místo. Ale cožpak necharakterizují Hitlera, vyznavače starogermánských pohanských mýtů, přídomkem homo-diabolus i současní skeptičtí agnostikové z univerzit? Podle Daviese připomínají léta (přísně „vědeckého“) stalinismu „tyranii jakési extrémní náboženské sekty“. Známe skutečně démony moderní doby? Po optimistickém a údajně osvíceném devatenáctém století, jež náboženství zavrhlo ve jménu vědy, nastoupilo století dvacáté, éra nejmasovějšího vraždění v lidských dějinách. Jako by platilo, že vy­ženeme-li náboženství oknem, vtrhne nám hned nějaké jiné – a mnohem horší – do dveří.

Autoři knihy Mikrokosmos po původu démonů příliš nepátrají – škoda, neboť zejména moderní nacionalismus by si asi zasloužil více analytické pozornosti. Pouze plasticky snímají minulé události a ve své knize pak promítají film o pohnutém životě jednoho středoevropského města, v němž se políčka s labutěmi tiše plovoucími ve slepém rameni Odry či barvy a vůně výročního trhu prudce střídají s obrazy pekelných hrůz. To druhé se bohužel na plátně objevuje až příliš často, a to až do nedávné minulosti. Co nás čeká? To Davies s Moorhousem neříkají, ale jako historici by patrně rozhodně zamítli lacině útěšnou tezi o konci dějin.

Autor je politolog.