„Postava fotografa a malíře Miroslava Tichého (1926) z Kyjova spontánně oživila tradiční model tvůrce-génia stojícího mimo společnost a její konvence. Jeho postupy kombinující kutilství, ignoranci a destrukci však jasně ukazují, že důležitější než technika je mít co říci.“ Je Tichý opravdu zneuznaným géniem? A co vlastně říká? Čili: do jaké míry lze brát vážně slova z letáku Moravské galerie v Brně, zvoucího do 20. 8. 2006 na výstavu Artists for Tichý – Tichý for Artists? Otázky souvisí i s dalšími počiny k autorovým osmdesátinám: s první ucelenou retrospektivou v Domě umění města Brna, instalovanou do 6. 8., a s recenzovanou monografií nakladatelství Torst.
Miroslav Tichý byl loni na fotofestivalu v Arles prohlášen objevem roku. Prestižní ocenění získal vzdor tomu, že dávno nefotografuje. Kradmému snímkování kyjovských paní i dívek, popřípadě hanbatých programů rakouské televize, se věnoval hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech.
V cizině i ve vlasti prosadil Tichého pražský rodák, psychiatr a performer Roman Buxbaum (1956). V posledních dvou sezonách mu zorganizoval devět samostatných výstav. Minulé léto vydal Kunsthaus Zürich k jedné z nich výpravný katalog. Od té doby se o Tichém rozepsal i český tisk. Svému objevu zasvětil Buxbaum videomedailon, promítaný rovněž v Domě umění. Zadostiučiněním může být pro pořadatele skutečnost, že se Tichý obou brněnských akcí k životnímu jubileu i první české knihy dočkal.
Privatissima v cizích službách
Buxbaumovo obchodování s Tichého fotografiemi upoutalo časopis Týden. Soupis literatury v nové monografii symptomaticky přeskakuje článek Jak zpeněžit podivína. Vyšel 7. listopadu 2005 a Buxbaum o něm ví, neboť jej elektronickou poštou komentoval. Motivaci pisatelů přičetl závisti a ješitnosti „kulturních činitelů, zklamaných, že se Tichého mezinárodním úspěchem nemohli sami ozdobit“.
Neméně pozoruhodné je, jak Týden citoval Tichého pečovatelku a jak s tímto zjištěním naložil monografista. „Říkala jsem Romanovi (Buxbaumovi – pozn. red.), že to přehání. Tichý nebyl osm let ve vězení, to je blbost. Opravdové disidenty by to mohlo urážet. Byl jenom špinavý a pobuřoval svým zjevem,“ uvedla sousedka Tichého Jana Hebnarová, jež se o něho stará a zná ho celý život.“ Údaj o letité internaci přepsal Buxbaum do monografie z videozáznamu coby Tichého výrok. Ale nejde o pouhý alibismus? Vždyť podle Týdne „Buxbaum prohlásil, že Tichý trpí těžkou dementní dysfunkcí“. A zároveň je tak snadné zjistit pravdu, pokud o ni jde! Například na ministerstvu vnitra. Ze souvislostí Tichého výpovědi však není jasné, jestli nevede řeč o „zavření“ v psychiatrické léčebně. To by měl ovšem lékař Buxbaum vyšetřit tím spíše. Zdá se ale, že profesní samozřejmost paralyzují zájmy dobýt galerijní scénu. Nebylo by divu: vždyť kromě medicíny v Curychu studoval Buxbaum i na Akademii výtvarných umění v Mnichově.
Ve výkladu pro studentský list Babylon srovnal Buxbaum Tichého monotematické spády s tvorbou aktů od uznávaných umělců. Článek si čtenáře podmaňuje jmény jako Édouard Manet, Amedeo Modigliani, Henri Matisse, Jan Saudek, Peter Paul Rubens. V předmluvě k čerstvému albu pak impresário uplatňuje Tichého rané ovlivnění Pablem Picassem. Laskavý čtenář si na tomto místě možná říká: Nejde o nedorozumění? Pakliže ano, nevzniklo omylem, nýbrž schválností. Babylon totiž přišel 31. října 2005 i s následujícím Buxbaumovým prohlášením: „Miroslav Tichý je na nejlepší cestě se stát nejslavnějším českým výtvarníkem druhé poloviny 20. století.“
S výtvarničením ale Tichý podle všeho definitivně přestal na jaře 1972. Údajně to dotáhl
na „100 až 200 kusů olejomaleb“. Neznámé množství artefaktů průběžně ničil; dílu prý dominovala nepřeberná masa kreseb. Ale příznačně mohlo až přímočaré fotografování doznat knižních výborů, zastoupení v zahraničních veřejných či soukromých sbírkách a věru cenných směn se slovutnými tvůrci, bilancovaných výstavou Artists for Tichý – Tichý for Artists. Kdekdo je totiž slídičem.
Interpretační zrady
Roman Buxbaum v monografii píše: „Tichého práce jsou často na rozhraní mezi kresbou a fotografií a každá je unikátem. Ve stejnou dobu jako Arnulf Rainer a další umělci rozvíjel přemalbu fotografií.“ Nestačilo by nechat kunsthistorické scestí Pavlu Vančátovi? Ten vyrábí z Tichého konceptuálního umělce s nadějí, že mu publikum manipulaci spolkne. Sám Tichý ovšem Vančátovo úsilí z videozáznamu torpéduje výrokem popírajícím jakoukoli projektovost: „Neurčil jsem si nic.“
Buxbaum mohl uplatnit znalectví arteterapeutické praxe i zkušenost s vystavováním a komentováním tvorby psychiatrických pacientů. Že by mu to nedovolil útlocit? Taková námitka je těžko udržitelná. V Buxbaumově knížce Olovo stojí: „Binjamin Wilkomirski vypráví v jednom filmu, jak vykopal na zahradě svých pěstounů díry a schoval do nich jídlo: ořechy, chléb. Jako to dělávají zvířata. To by byla také pěkná performance.“
Listu MF Dnes z 15. května 2006 Buxbaum v souvislosti s Tichým svěřil: „Ani minutu jsem nepřemýšlel nad psychoanalytickými výklady, ostatně odmítám už z principu psychoanalytický pohled na umění, to je nuda.“ Rozhodně není! Jenže takové hledisko by sotva napomáhalo kupní poptávce po Tichého unikátech. Za tisíce eur se nedá nabízet výraz infantilní sexuality, nýbrž umělecké dílo – nejlépe pak legendami opředeného génia, jenž si nožem vykrajoval z plexiskla čočky do vlastnoručně sestrojovaných teleobjektivů a nekoupal se kvůli osvobození „z měřítek společnosti, která má jiné cíle než on“.
Buxbaumův monografický text se účelově stáčí k rovině, jež Tichého činnost společenským konvencím vrací. Předmostím jsou Tichého studia na pražské Akademii výtvarných umění a to, že na podzim 1948 za změněných politických poměrů nenastoupil do třetího ročníku. „Na plovárnu Tichý nesměl, ale z parku mohl nerušeně fotografovat skrze drátěný plot, který se na fotografiích tak často objevuje. Zde opět nalézá modely, které ztratil zákazem kresby aktu v Akademii. (...) Postoje modelek zůstávají stejné jako při kreslení aktu: leží, stojí, sklánějí se, předklánějí, zachycuje je zepředu, zezadu, studuje záda aktu, celou figuru, torzo.“
Právě sexuální symbolika si žádala zevrubnější komentář, než jaký monografie skýtá! Nejstřízlivěji Buxbaum zní, když Tichému přiznává: „Nakonec fotografie uložil do velké krabice vedle postele, aby byly neustále po ruce.“ Původní určení snímků bylo prostě neveřejné. Ostatně Tichý sám fotografie nikdy nevystavil.
Pavel Vančát si libuje nad Tichého „nevtíravou, citlivě naivní i malířsky rafinovanou erotikou“. Obhajuje tak předpoklad, že nebyl-li mladý Tichý naivistou, nýbrž výtvarníkem, zůstal jím i jako stárnoucí fotograf. Eklektické malby a kresby ze 40. až 60. let v Domě umění města Brna o tom nepřesvědčí: monografie od nich neupouští bez důvodu.
Kyjované také vědí své. Týdeník Respekt na Miroslava Tichého 27. prosince 2005 prozradil, kterak „dorazila řada udání, že dokáže stát celé noci někde za křovím a čekat, až se ve vyhlédnutém domě rozsvítí světlo koupelny a on bude moci sledovat nahé ženské tělo. ,Ženský jsou krásný,’ vzpomíná na své voyeurství dnes s úsměvem,“ pointuje svědectví Jaroslav Spurný.
Ano, Tichého snímky jsou strhující jakožto necenzurovaný sociální úkaz! Jejich publikace není fotografovým poselstvím veřejnosti. Je spíše Buxbaumovým experimentem, kam až lze prorazit s námětem Hanse Christiana Andersena, známým z podobenství Císařovy nové šaty.
Autor je redaktor časopisu Fotograf.
Roman Buxbaum – Pavel Vančát: Miroslav Tichý. Torst, Praha 2006, 144 stran, 93 reprodukcí.