Hurá ven!

Pražské divadelní léto je čím dál tím nabitější, během července a srpna může divák, který odmítá odpočívat, vidět nejtvrdší komerci (Léto hereckých osobností, Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě) nebo lehkou činohru v romantickém hávu (Cyrano v Kašparu). Zvláště otrlí milovníci okrajových žánrů zajdou třeba na mezinárodní festival amatérského divadla Apostrof, který se už několik let koná na začátku července.

Druhá polovina srpna však ve srovnání s předcházejícími týdny doslova kypěla přetlakem tvůrčích sil a do pražského plenéru postupně vyšly hned tři velké akce, tři festivaly s přesahem do školního roku, jež by se během sezóny snad ani uskutečnit nemohly. V pražských ulicích a parcích (výjimečně divadlech), v dočasně postavených stanech i na improvizovaných pódiích se konají žánrově (a programově) dosti podobné přehlídky: Mimraj, Letní Letná a Vyšehrátky.

Oslava beze slov

Mimraj slaví „půlstoletí české pantomimy, clownerie a grotesky“ a českému divákovi presentuje špičku domácí provenience. Přehlídka začala 1. srpna a bude trvat půlrok, po počátečním hraní venku se přesunula do divadla Komedie. Ve zmíněných žánrech nabízíme světu opravdu znamenitou kvalitu, byť současné nonverbální divadlo, stále ještě těžící ze svých nejlepších let (a jmen) evidentně hledá svoji moderní tvář. Hledá taky své prostory, jichž v Praze věru není mnoho: vedle Mimoriálu v Kolíně tak vzniká další přehlídka, která by mohla na divadlo této formy upozornit i tradiční činohru, a ta by pak třeba klauny, mimy a groteskáře vzala pod svá křídla. Jako to nyní činí právě Komedie, a jako kdysi v podobné symbióze fungovala činohra a Fialkova pantomima v Divadle na zábradlí.

Česká pantomima se, jak ukazuje programová skladba festivalu, opírá o tvorbu Borise Hybnera, takto dramaturga festivalu, a Števa Capka, jenž je režisérem či autorem velké části v zářích uváděných inscenací. Nechybí ani notorický známý Jiří Bilbo Reidinger či znamenitý mim Michal Hecht. Přehlídka ovšem představí i veřejnosti méně známá jména, a hlavně vedle „pravidelných“ vystoupení nabízí také akce vzniklé přímo pro Mimraj, na nichž se schází širší spektrum tvůrců a které mohou případně nabídnout východisko pro novou tvorbu. A zejména přitáhnout diváky.

Cirkus nově – ale v cizině

S těmi jistě nemá potíž Letní Letná, „mezinárodní setkání nového cirkusu, divadla, hudby a vizuálního umění“, i když horší počasí si snad organizátoři nemohli ani představit. Část Letenské pláně konečně zase (jako za našeho dětství, a ostatně i jako loni ve stejnou dobu) obsadily různě velké stany, v nichž pořadatelé nabídli přehlídku zaměřenou zejména na nový cirkus.

Z pojmu nový cirkus už se stal legitimní teatrologický termín; žánr se rozvinul zejména ve Francii a originálním způsobem přetváří a zpracovává tradiční cirkusové formy. Jeho protagonisté je citují, parodují a nově nahlížejí, nechybí jim však virtuózní dovednosti klasických žonglérů a akrobatů. Nový cirkus je zážitek, paroduje pokleslou šmíru manéže a zároveň si z ní dokáže vzít ohromující artistické prvky, které oživuje herecky, výrazově i technicky, takže nechybí například světelné či zvukové efekty. Nový cirkus, to je zpravidla show.

V Česku se objevuje už několik let na různých festivalech, Letní Letná však nabízí největší koncentraci špičkových souborů – ze světa. To je také její nejsilnější lákadlo: skupiny přivážející produkci, která u nás není úplně běžně k vidění. Hlavním tahounem letošního programu byl cirkus Malabar z Francie se „ságou opěvující boha Slunce“ Helios II. Na programu se objevil i španělský Escarlata Circus či rozpracovaný projekt v Česku známého francouzského mima Gulka.

Čeští zástupci podobnou virtuozitu, při níž se tají dech, nepředvedli, nám jako by mnohem lépe šlo klasické pouliční divadlo, vycházející z tradic lidového pouťového divadla, často s marionetami, písněmi a jednodušším příběhem, či autorská, činoherní klauniáda. Velkou oblibu si získalo také improvizující sdružení Vosto5: jeho úspěch závisí na tom, naladí-li se publikum na stejnou vlnu humoru. Což ovšem také muže být nesmírně dramatická podívaná.

Letní Letnou se kvůli počasí letos příliš rozžít nepodařilo, v deštivých dnech se divák brodil k odpovídajícímu šapitó bahnem, v ruce svíraje nehorázně drahý grog. Za meteorologickou situaci ovšem těžko někoho vinit, to už je riziko podobných podniků.

Cesta za dětmi

Zcela bez „mediálního trháku“ začala s prvním školním dnem další přehlídka – a opět v plenéru. Už po třetí se v těchto dnech konají Vyšehrátky, festival ze všech tří nejkomornější. Také se zaměřuje, jak se zdá, primárně na děti (byť i Letní Letná nabídla výživný dětský program). V tomto případě jde spíše o akci několika spřátelených divadel či uskupení – na Vyšehrátkách hraje takřka denně a své patnácté narozeniny tu slaví nezávislý soubor Buchty a loutky. Na programu jsou i inscenace studentů DAMU, brněnského souboru Líšeň či hradeckého divadla DNO, vesměs jde tedy o kusy, které může divák vidět v nejrůznějších (mimo)pražských interiérech. Vyšehrátky představují zejména loutkové inscenace pro děti i dospělé, zásadní výjimkou je vlajková loď festivalu, premiérově uvedená, každý den reprízovaná a jen pro plenér Vyšehradu nazkoušená Cesta do Compostely („divadlo mezi stromy, keři a lucernami“).

Pejsek a kočička na závěr

Všechny tři přehlídky se víceméně žánrově prostupují a oddělit je můžeme snad jen na základě lokality či mediální presentace. Někteří účinkující vystoupili na dvou z nich  vu se ukazuje, že místní divadelní nabídka je – z logických důvodů – omezená a personálně propojená, zároveň je příjemné zjistit, že divákům je každoročně co předvést a že na sebe žánry, během sezóny zbytečně upozaděné, dovedou upozornit. Široké pole forem představuje sympatickou svobodu, ale ovšem i dramaturgickou past.