Historik Martin Nodl patří sice k mladší generaci českých medievalistů, ale řadí se k osobnostem s nejpronikavějším myšlením v naší historické obci. Všímá si mezer, které zůstávají v řešení problémů zdánlivě přetřásaných ze všech stran, dokáže plně využít inspiraci, již poskytuje historické myšlení v zahraničí, a dál tyto proudy zprostředkovává.
Při nedávném výročí vymření Přemyslovců po meči Martin Nodl v Lidových novinách načrtl možný vývoj Českého království poté, co Václav III. šťastnou náhodou přežil atentát. Prokázal tím, že mu není cizí ani alternativní historie, ani snaha přiblížit historickou vědu široké veřejnosti. Což potvrzuje i fakt, že řídí čtyři historické edice nakladatelství Argo, které se snaží předkládat neotřelý pohled na dějiny, ať už v překladech nebo v pracích domácích historiků. Jeho dlouholetá úzká spolupráce s o generaci starším Františkem Šmahelem navíc potvrzuje, že moderní trendy jsou v české historické vědě pevně zakotveny.
Ve Třech studiích o době Karla IV. shromáždil Nodl své krátké práce z let 2004-2005, z nichž poslední byla pro toto vydání podstatně přepracována, a doplnil je krátkým úvodem přibližujícím dosavadní poznání osoby a významu Karla IV. Nodl sice knížku označuje za triptych, ale zdá se, že se uchýlil k drobnému klamu. Pokud by tomu totiž bylo tak, jak nás chce přesvědčit, měla by ústřední studie představovat také hlavní téma, jehož určité části by byly detailněji propracovány v části úvodní a závěrečné. Ale tak tomu není. Jedná se zkrátka o tři studie zhruba vymezené společnou dobou, z nichž první se týká Karla IV. přímo, a další dvě, spojené mnohem úžeji, rozebírají česko-německé vztahy karlovské epochy. Tyto dvě studie, které se nevztahují ke Karlově osobě, nýbrž době, bychom mohli v autorově duchu označit za diptych.
Na přitažlivosti to ovšem knize neubírá. Ačkoli autor sám svazek charakterizuje jako pouhý drobný příspěvek do „nepřeberné studnice karlovské literatury“, je tato studnice z větší části laickému čtenáři takřka nepřístupná, a pokud ano, jedná se často o objemné monografie, které nelákají každého. A tak zná prostý Čech Karla IV. hlavně jako idealizovaný obraz „otce vlasti“ z dějepisných učebnic (aniž tuší, že „pater patriae“ byl čestným titulem římských císařů), doplněný pikantními podrobnostmi z historických románů a muzikálu Noc na Karlštejně. Martin Nodl nabízí už na osmi stránkách zasvěceného úvodu více. Toto nezaujaté zhodnocení Karlovy osoby, jeho etnické příslušnosti, náboženského přesvědčení, státnických činů, politického odkazu, jeho obrazu v očích současníků, ale také nadhození možnosti, že by na počátku jeho panování stačilo málo, aby upadl do zapomnění, v němž skončilo tolik jeho sebevědomých a nadaných předchůdců, je velmi poučné.
Navazující studie o snu o škodlivosti smilstva (neboli dnešním jazykem: nevázaného sexu), který podle Karlova vlastního tvrzení změnil v mládí jeho život, vykresluje Karla jako člověka z masa a kostí, bez majestátu, jímž byl později obestřen. Ačkoli jde o téma historikům důvěrné známé, běžný čtenář se s ním zřejmě setká v Nodlově podání poprvé. Byť se jedná o historickou práci, zachovává si text po většinu času svěžest díky tomu, že jej autor pojal jako pátrání po pravdě: na počátku sdělí čtenářům obsah Karlova líčení, aby potom postupně odhaloval, nakolik asi bylo fikcí.
Také druhá studie se věnuje tématu, které patří mezi odborníky k oblíbeným, totiž problému Dalimilovy kroniky a středověkého českého nacionalismu. Tak řečený Dalimil, jak známo, brojí proti Němcům, a různí autoři rozebírali kroniku buď se závěrem, že je dokladem existence nacionalistického cítění, nebo naopak dobovou výjimkou, a jen málokdy se shodovali na tom, co všechno v kronice je protiněmeckým výpadem a které Němce měl její autor vlastně na mysli; vyvozovali přitom různé teorie o stupni národního uvědomění ve středověkých Čechách. Mnoha odborníky analyzovaná Zbraslavská kronika Petra Žitavského byla rovněž posuzována jako měřítko dobového nacionalismu s tím, že jejímu autorovi, etnickému Němci, se přisuzovalo záměrné zamlčování národnostních rozporů. A ačkoli se zdá, že už jen ztěží lze z textové analýzy kronik cokoli dalšího vytěžit, Nodla napadlo obě kroniky porovnat. Dospěl k závěru, že zásadním podnětem k protiněmeckému tónu tak řečeného Dalimila byl střet mezi domácí šlechtou a pražským a kutnohorským, etnicky německým patriciátem, usilujícím o společenské zrovnoprávnění s panstvem, z počátku vlády Karlova otce Jana. Porovnání obou kronik s díly pozdějších kronikářů z doby Karlovy vlády navíc dokresluje, že kolem poloviny 14. století už v českém dvorském prostředí panovala vědomá snaha potlačovat národnostní konflikty, a to i směrem do minulosti.
Právě toto téma je rozvedeno v poslední studii, zabývající se v českém prostředí citlivou otázkou sázavského kláštera. Ten se stal jednou z ikon českého dějepisu nejen proto, že pečoval o slovanskou liturgii, ale také díky legendám, podle nichž zakladatel kláštera svatý Prokop straší svého nástupce, Němce prosazujícího latinský ritus. Nodl dokládá, jak je xenofobní protiněmecký osten v legendistickém podání postupně záměrně utlumován a nahrazován důrazem na boj svatého Prokopa s ďáblem a démony. Tato tendence je obrazem prohlubující se christianizace laické společnosti, a doprovází ji tendence opačná, reformátorská snaha očistit víru od pověr. Společně tyto dva trendy, z nichž druhý je možná přímou reakcí na první, tvoří podle autora pozadí pozdně středověké laické religiozity.
Útlá knížka Martina Nodla tedy přináší řadu objevných a přitom pro běžného čtenáře poměrně čtivě a srozumitelně podaných faktů. Nodl nezapře inspiraci slavnou francouzskou historickou školou Annales, která je ostatně bohatě zastoupena v produkci nakladatelství Argo. Nezbývá než si přát, aby Nodl na českou laickou veřejnost nezapomínal ani do budoucna.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.
Martin Nodl: Tři studie o době Karla IV.
Argo, Praha 2006, 160 stran.