Přízraky

V Srbsku žije různorodý etnický mix. Největší skupinu vedle Srbů tvoří Albánci a Romové, kteří byli konfliktem v Bosně nejvíce postiženi. Ztratili domov a dodnes žijí v provizorních podmínkách na okraji velkých měst. Země si přeje vstoupit do EU, a tak se snaží racionalizovat svůj vztah k sousedům a být znovu normálním evropským státem. Lidé se zoufale chtějí zbavit nálepky válečných štváčů a démonizování ze strany Západu. Přízraky konfliktu mezi Srby, Romy, Bosňany a Albánci jsou tu ale ještě příliš živé.

Pořád zde vládne chudoba a ekonomický útlum, stále se nacházejí těla umučených vězňů z Kosova a Prištiny a je třeba uklidňovat Albánce v Kosovu a zároveň zvládnout perzekuci Srbů v Kosovu a Prištině. V samotném Srbsku pak navíc vzrůstá nevraživost domácích vůči uprchlíkům z jihu.

Na tvářích lidí je poznat, že mají strach z budoucnosti. Lidé vypadají tak trochu jako stíny obývající zemi duchů. Stejně jako je ve vzdálené kolektivní paměti připomínána bitva na Kosově poli, jež zformovala srbské národní sebeuvědomění, tak se znovu a znovu připomíná současná bolest, kterou Srbové ostatním i sami sobě způsobili.

Vždy jsem chtěl navštívit Srbsko, Kosovo a Albánii. Země, které nejsou tak daleko od mého domova, ale působí jako temná místa Evropy. I když válka již skončila,v Anglii panují o Balkáně hodně stereotypní představy. Dokonce i v Chorvatsku lze dnes najít turisty z Velké Británie jen vzácně. Britové pořád věří, že v zemi vládne poválečný zmatek. Doufal jsem, že dokážu, byť i za krátký čas, pochopit zdejší lidi, jejich život a způsob, jak se tito přeživší mohou zachránit a uzdravit.

Tento soubor je dokumentem o měsících po válce. Fotografický příběh o mém porozumění i předsudcích a pocitech, které jsem měl při svém pobytu na Balkáně. Jako mnoho jiných fotografů nedokážu vysvětlit a analyzovat svoje fotografie. Pro ilustraci toho, jak snímky vznikaly, jsem proto vybral krátkou ukázku ze svého cestovního deníku:

Přes den bylo v Tiraně hrozné vedro, nakonec jsem usnul v malém hostelu za Et’hem Bey Mosque navzdory strašnému rámusu, který dělali mladí Albánci, když v noci pouštěli nahlas místní pop. Vstal jsem brzo ráno, ale ulice už byla zalita sluncem a smogem. Řidič taxíku, velký a hrozně zvědavý tlusťoch, který mě vezl na nádraží, měl na předním skle zavěšený růženec. Albánie je stále velmi nábožensky promíchaná. Zrovna včera jsem potkal mladíka, který mi vyprávěl, že musel volat svému otci, aby zjistil, jestli je vlastně muslim, nebo křesťan.

Když jsem pak stál ve frontě na lístek do Duressu, trochu jsem znervózněl z toho, jak se na mě ostatní dívali. Proto jsem zamířil ke dvěma opodál stojícím policistům. Okamžitě se mě ujali a urychleně eskortovali na nástupiště. Po chvíli dohadování mě nakonec doprovodili do kavárny. Po celou dobu, kdy jsem si dával kávu, seděli naproti mně, mlčeli, někdy se letmo usmáli a při příjezdu vlaku požádali staršího muže, aby na mě dal cestou pozor. Toto speciální zacházení zvýšilo zájem o moji osobu více, než kdybych tam byl sám a než bych chtěl.

Udělal jsem pár fotek. Kříž kostela nad nádražní střechou, starší ženu ve stínu, která měla zavazadla převázaná stříbrným provazem, křivý strom sotva viditelný za spoustou prachu, jenž byl všude kolem. Jeden puberťák si čekání na vlak krátil poskakováním mezi světlem slunce a stínem střechy. Zmáčkl jsem spoušť, když byl v pohybu, a doufal, že se mi povedla opravdu dobrá fotka.

Přeložila Martina Křížková.