Novellette

Rozhovor těch, kdo zůstali s kardinálem a Claudií, se stával živějším. Maďarský šlechtic, jemuž dodávaly odvahy Claudiiny vlídné a svůdné pohledy, ztratil náhle všechnu plachost a vyprávěl nyní jakási neobvyklá mladická dobrodružství. Ostatní mu naslouchali. Claudia tušila, že se jí v srdci probouzí nový cit – silná a neočekávaná náklonnost k tomu maďarskému mladému muži. Ach, jaký je to rozdíl mezi ním a Emanuelem, tím starým, zničeným a bezradným mužem! Je v květu mládí, hrdého mládí, které dovede zazpívat každou píseň, které se dovede rozechvít každou vášní, jež kdy byla vyvolána příchodem jara. „Láska vzkvétá rychle v lásce otevřeném srdci,“ zpíval Dante, nesmrtelný otec našeho národa. A v srdcích žen, zvláště když se blíží ke konci lesku své zralé krásy, rozvíjí se láska náhle, mocně, zoufale a šíleně, jako tropická květina pod prvním polibkem slunce.

Kavalír vyprávěl a Claudia cítila, jak ji její stará vášeň ke kardinálovi opouští. Božské chvění všech strun lidské bytosti, kterému říkáme láska, bylo dávno to tam. Slabá ozvěna, která už pomalu zmírala, byla jediným svědkem, že zde kdysi cosi takového bylo, že zde kdysi jásávala hymna vítězné vášně. A teď se zjevil Neznámý.

Emanuel neměl dosud nikdy soka, neboť Claudia mu byla věrná a byla na tuto svou věrnost hrdá. Mohla se chlubit svou stálou náklonností k Emanuelovi. Ale dnes! Dnes přišel tento nový host a s ním nová láska, jejíž vítězný zpěv zvěstoval příchod a snad poslední rozezvučení symfonie rozkoše, kterou nic nemohlo umlčet a která vzplanula znova v plném dozrávání let, jako pozdní květ, otvírající se za dubnového rána! Claudia cítila, že bude milovat tohoto cizince, jenž k ní přišel z dáli, zavát sem osudem, vedoucím lidské duše neznámými cestami a nevyzpytatelnými prostředky k místu, kde je jim souzeno se setkat.

Claudia... dokonalý typ rozmarné, citlivé, kruté a přitom milostivé kurtizány... se obracela k Maďarovi, jenž pro ni znamenal možnost nového vztahu. Tyto city zmítaly jejím nitrem, zatímco se k ní nakláněl kardinál, jako by se chtěl nadýchat dráždivé vůně jejího těla.

Avšak jejich rozhovor byl znenadání přerušen. Z vnitřního nádvoří zámku se náhle ozval hluk prudké hádky. Všichni spěchali ven a nalezli dva šlechtice s tasenými meči, kteří se chtěli pustit do souboje pod „tichým světlem panenských hvězd“. Avšak brzy byli uklidněni a vrátili se do hradu. Claudia a ostatní se vrátili na svá místa.

Už se blížila půlnoc. Během krátké Claudi­iny nepřítomnosti však bylo umožněno vrahovi vykonat svůj záměr. Hádka byla schválně nastrojena a sehrána a jeden ze sloužících, podplacený hrabětem di Castelnuovo, nalil v nestřeženém okamžiku do Claudiina vína smrtící jed. Nic netušící Claudia otrávené víno vypila, vyprázdnila pohár až do dna. Jakmile jej však postavila na stůl, pocítila, jak jí slabý záchvěv nevolnosti proběhl žilami. Pomyslela si, že příčinou toho bude asi noční chlad, neboť okna zůstala otevřena. Nevolnost se však stupňovala, takže se třásla po celém těle.

Claudia zbledla a povstala se slovy:

„Není mi dobře.“

Když spatřila, že se všichni při jejích slovech zvedli a že kardinál projevil náhlé a hrozné podezření, uklidnila je pohybem a dodala:

„Nestarejte se o mne. Prosím, pánové, posaďte se, a vy, můj pane, nepřerušujte prosím své vyprávění o těch podivuhodných dobrodružstvích.“

Když však kráčela k oknu, podpírána kardinálem a svým otcem, zachvátila ji nová bolestivá a dlouhá křeč. Její oči se doširoka rozevřely, zmateny vidinou smrti. Emanuel koktal laskavá slova útěchy a otec ji svíral v náručí. Všichni ostatní ji obklopili, poděšeni myšlenkou, že se stalo nějaké neštěstí. Hosté se vraceli z chodeb, zámeckých komnat i z obory. Síň se brzy naplnila. Nikdo ani nehlesl a muži se neodvážili pohlédnout jeden na druhého. Na stole vadly květy a světla visících lamp se třásla jako pod záchvěvy neviditelných křídel.

Claudia spočívala v lenošce s hlavou zvrácenou dozadu a její rty opakovaly jediné slovo:

„Umírám! Umírám!“

Kardinál poklekl vedle ní a tiskl jí ruku. Volal ji. Přichvátal lékař a nařídil, aby byla okamžitě uložena na lůžko. Tam ji prohlédl a prohlásil:

„Byla otrávena.“

„Umírám! Umírám!“ opakovala Claudia stále slabším hlasem.

„Otrávena? Řekl jste, že otrávena?“ zahřměl kardinál na lékaře, jenž byl poděšen tímto náhlým výbuchem hněvu.

„Otrávena? A není ji pomoci?“

„Nikoliv.“

Avšak jako by litoval svých slov, lékař dodal:

„Příroda může vykonat zázrak. Pohlédněte však, pánové, jak tváře nemocné blednou a jak se její údy zachvívají. Sáhněte, jak studené má nohy!“

„Claudie! Claudie! Claudie!“ křičel kardinál hlasem, který už v sobě neměl nic lidského.

Ale Claudia neodpovídala, její rty byly němé. Z jejích božských úst, nyní zkroucených bolestí, nevycházel jediný zvuk. Nadarmo se kardinál nad ni skláněl, jako by doufal zadržet život, který chtěl uprchnout. Jed končil své ničivé dílo.

Claudia umírala beze slov zlořečení, jako starověké kurtizány, jež se ubíraly na smrt klidně a vážně v jistotě, že bůh lásky ochrání jejich duše před hlubinami podsvětí a uvede je do jasných a zářících Elysejských polí.

Z kostelních věží zazněla půlnoc. Lampy se zachvěly a kdosi prolomil ticho zvoláním. Někoho volal. Avšak jméno nebylo možno rozeznat.

Claudia natáhla ruce. Její tvář byla opět klidná, chvění rtů a tichý nářek ustal.

A pak už nic, pouze vzlykot dvou mužů, vzlykot, jenž se dral temnotou jako cosi neočekávaného v tomto prostém pokoji.

Claudia, kurtizána, Claudia, kráska ďábelsky černých očí, už nebude zaplétat Emanuela do svých kouzelných sítí. Claudia, rozmarná smyslná žena, už nebude mrhat jeho jměním, nebude už odpouštět útočníkům ani ničit své nepřátele. Claudia byla nyní už jen nehybným tělem bez duše. Claudia byla už jen pouhým jménem, jež by nemělo být nadále terčem zlořečení, neboť smrt tlumí a ničí všechnu nenávist, všechna podezření a zlobu lidí a odzbrojuje jejich pomstu.

Přeložili P. Helan, J. Karásek a K. Zoufalá.

Jan Hus, muž pravdy

Líčit život Jana Husa není jistě – alespoň v Itálii a s prostředky, které jsou zde k dispozici – nejsnadnější podnik. Latinské spisy českého heretika jsou v našich knihovnách nedostupné, české nebo do češtiny přeložené spisy nebyly zatím přeloženy do italštiny a ani pisatel těchto řádků nemá štěstí náležet k malé skupině Italů, kteří umějí plynně číst česky.

Přes tyto dosti velké potíže se domnívám, že jsem vykonal dílo, které není neužitečné. Doufám, že četba těchto stran učiní publiku volnomyšlenkářů důvěrně známou dobu, život a dílo nejméně známého ze zaalpských kacířů. (...)

Odevzdávaje tento spisek tisku, přál bych si, aby ve čtenářově nitru vzbudil zášť k duchovní i světské tyranii jakékoliv formy, ať teokratické, ať jakobínské.

b. m.

V Římě pokračovaly s největší horlivostí machinace ke škodě Husa. O tuto hanebnou věc se zasazovali především Němci. Husovi obránci byli tak či onak postaveni do nemožnosti splnit své poslání. Papež tudíž poslouchal pouze obvinění, nikoliv obhajobu. Posléze byla 29. července 1412 vyhlášena papežská klatba. Touto klatbou „je zapovězeno jakémukoliv věřícímu s ním (Husem) se stýkat; dokonce ani jeho služebníci nesmějí být přijati u církevních úkonů. Jestliže se do dvaceti dnů nepodrobí, klatba postihne všechny, kteří se s ním nadále stýkají. Kdekoliv, kde se zdržoval, musí být náboženské obřady zrušeny do druhého dne po jeho odchodu. Jestliže se nepodrobí do termínu druhého odkladu dvanácti dní, interdikt se týká místa bydliště po třech dnech jeho odjezdu; klatba musí být vyvěšena v každém kostele, ve všech klášterech, ve všech kaplích a tři kameny musí být hozeny na dům, kde kacíři bylo poskytnuto přístřeší na znamení věčného zatracení.“

Hus se tímto dekretem dostal do vyhnanství z celého lidského rodu. Nevzdal se. Prohlásil se za oběť velké nespravedlnosti. Jeho úmyslem bylo reformovat církev, ne vyvolávat schizma. Hus se odvolává ke Kristu: „proti nespravedlivému rozsudku a nepravému vyobcování papežů, zákoníků, farizejů a soudců, sedících na stolici Mojžíšově“. A začne znovu kázat v Betlémské kapli. Avšak ani zde nebyl v bezpečí. Skutečně jednoho dne tlupa německých vojáků vpadla na ono svaté místo, vyhnala věřící a vyhrožovala kazateli uvězněním. Hus se rozhodl opustit Prahu a uchýlil se na jeden hrad v jižních Čechách. Lid stále pokračoval ve shromažďování kolem Betléma a Husova popularita se každým dnem stále více prohlubovala a rozšiřovala. Král Václav ještě jednou obrátil směr, upravil své stanovisko a snažil se dosáhnout náboženského uklidnění ve svém království. Kvůli tomuto cíli svolal synodu, jmenoval zvláštní komisi a nakonec vyloučil z univerzity příliš pravověrné fanatické vatikanisty, avšak bez výsledku. Mezitím Hus, uchýlen na Kozím Hrádku v jižních Čechách, hlásal na venkově. V Praze zůstali jeho žáci Jakoubek ze Stříbra, Jan z Příbrami, Rokycana a další. Zatímco Hus vystřídal kazatelskou živou propagandu za vydávání mnohých latinských i českých děl nábožensko-teologického rázu, německý císař Zikmund se souhlasem papeže organizoval koncil v Kostnici, aby skoncoval se schizmatem, které soužilo římskou církev. Zikmund, který si přál uzavřít v Čechách období politicko-náboženských nepokojů, pozval Jana Husa na kostnický koncil. Doručitelé císařského pozvání byli dva čeští rytíři: Václav z Dubé a Jan z Chlumu. Ti Husa nalezli na hradě Krakovci, kde byl hostem pana Lefla z Lažan. Jakmile Hus dostal zprávu o kostnickém koncilu a o císařském přání, odebral se do Prahy. V průvodním císařském listu se Zikmund zavazuje „nejen zajistit osobní bezpečnost Husa během cesty, ale i plnou a naprostou svobodu v Kostnici a v případě, že by odmítl podřídit se rozhodnutím koncilu, svobodný návrat do Čech“.

Nehledě k tomuto průvodnímu listu, Husovi přátelé tušili léčku, i sám císařský posel Michal Divoký Husa varoval, že bude odsouzen. Avšak Hus se cítil čistý a věřil, snad příliš optimisticky, v císařovu loajalitu a pozvání přijal. Avšak dříve než odjel, chtěl odzbrojit své nepřátele, kteří ho obvinili z kacířství, čímž si jistě chtěl určitým způsobem krýt záda.

Při příležitosti shromáždění církevní synody připevnil Hus na dveře všech pražských kostelů manifest, kterým zval všechny ty, kteří ho vinili z kacířství, k veřejné disputaci. Nikdo se nepřihlásil. Ti, kteří tajně osnovali Husovu zkázu, se dobře střehli s ním diskutovat. Hus tedy následující den přibil jeden pergamen na dveře královského paláce. V této listině, v níž byla konstatována nezvěstnost pravověrců, žádal svědectví krále. A nejen to. Ještě před odjezdem žádal a obdržel od pražského inkvizitora Mikuláše biskupa z Nazaretu dokument potvrzující, že ani ve spisech ani v kázání Husově „nenašel ani chyby ani kacířství“. Tento dokument byl autografický a zabezpečený biskupskou pečetí. Také arcibiskup vystavil, třebaže v méně jasné formě, podobný ospravedlňující dokument. Hus věřil, že těmito podobnými svědectvími bude ochráněn před lstivými útoky, a napsal císaři Zikmundovi: „Jsem připraven odebrat se do Kostnice a také trpět pro zákon Kristův. Neboť on je král králů a mistr mistrů; trpěl pro nás a zanechal nám svůj příklad, abychom ho následovali, svou smrtí zrušil tu naši a vybídl nás trpět s opravdovým prospěchem a pokorou. Je to on, kdo řekl: ,Blahoslavení ti, kteří pronásledováni trpí pro spravedlnost; pro ně je království nebeské.’“ Z tohoto úryvku se zdá, že i přes oficiální církevní svědectví, které mohlo též být léčkou, se Hus necítil zcela klidně. Bylo jisté, že jeho nepřátelé nebyli odzbrojeni a pátrali po materiálech k Husovu obvinění. Na náboženském poli se hlavní obvinění zredukovala na dvě: Hus prohlásil, že i přes posvěcení chléb zůstává chlebem a kněz ve stavu hříšném nemůže dát rozhřešení. K těmto obviněním náboženského řádu se přidávala i obvinění řádu národního mezi Čechy a Němci, zejména na univerzitě. Jakmile se Hus o tom dozvěděl, opatřil si poznámkami na svoji obhajobu svazek spisů svých nepřátel a žádal církevní autority, aby jeho ospravedlnění byla sdělena lidu. Toto přání mu nebylo splněno. V předvečer cesty Hus adresoval svým věrným stoupencům tento dopis na rozloučenou v českém jazyce:

„Jestliže mě odsoudí a nechají zemřít, ne­chci, aby vás znepokojovala myšlenka, že mé odsouzení muselo být vyznáním nějakého kacířství. Chci, abyste vytrvali bez obav a bez otřesů ve víře v pravdu, kterou vám dal Bůh skrze věrné kazatele a můj nehodný úřad, chci, abyste se naučili varovat se kazatelů lživých a pokrytců. Odjíždím bez svého průvodního listu: jsem obklopen četnými a mocnými nepřáteli, ze kterých jsou těmi nejobávanějšími mí krajané. Ale věřím ve svého Spasitele, který svými zaslíbeními a s vašimi modlitbami mi dává sílu a odvahu vytrvat a nenechá mě sejít ze správné cesty, i kdybych měl trpět pokušením, potupami, vězením, smrtí... On je Bůh a my jsme jeho stvoření; on je Pán a my jsme jeho služebníci; on nemá potřeby a my jsme ubozí. On trpěl, proč také my netrpíme? Naše utrpení nás očistí od našich hříchů a vysvobodí nás od věčných muk. Protož, drazí bratři a sestry, proste Hospodina, aby mi dal vytrvalost a aby mě ochránil od poskvrnění. Jestliže je má smrt nevyhnutelná pro jeho příběh a pro vaše povznesení, podstoupím ji bez obav. Jestliže se naopak budu moci vrátit mezi vás, mohl bych se vrátit bez poskvrny. Umožnil nám poučit se v božím zákoně, jak zpřetrhat sítě Antikristovy a zanechat našim příštím bratrům dobrý příklad. Možná mě už před mou smrtí v Praze neuzříte, avšak pokud se vrátím, naše setkání bude o to veselejší, v každém případě se uvidíme v radosti nebeské...“

V dalším dopise, zanechaném svému žáku Martinovi a určeném k otevření post mortem, Hus napsal: „Tebe žádám: nenapodobuj mě v žádné lehkovážnosti, kterých jsi byl svědkem. Před kněžstvím jsem často a s nadměrným potěšením hrával šachy, občas jsem se pořádně rozhněval a do hněvu jsem strhl i své kolegy. Pro tuto vinu i ty další, kterých jsem se dopustil, prosím o tvé pochopení. Zanechávám ti na památku, jestli ji chceš uschovat, moji šedou řízu, ale vím, že ty nemáš rád tuto barvu, dej ji tomu, komu chceš. Moji bílou řízu daruj faráři a tu šedou mému žáku Jiřímu, neboť mi dobře sloužil.“

Tyto Husovi dopisy, které byly napsány ve vrcholném momentu jeho života, zasluhují určitý komentář. Ještě jednou se bránil obvinění z kacířství. Předsevzal si očištění kléru od prvků, které ho demoralizovaly. Zvláštní je předtucha smrti. Hus se připravoval – s plným svědomím – k mučednictví. V jeho obavách není nic egoistického, není zde deklamování, je prostý a nežádá než zemřít s rozhodností a odvahou. Z těchto dopisů jasně vyplývá, že Hus neměl žádnou důvěru v osvědčení z pravověrnosti vystavené biskupskou pravomocí v Praze. Žádal je pro ukázku toho, že – v případě odsouzení – církev utáhla smyčku a hrála podlou komedii. Také do průvodního císařského listu nevkládal přílišnou důvěru. Poznal, že císařská autorita by ustoupila před papežskou. Dojemný je úryvek dopisu zaslaný stoupenci Martinovi. Závětní ustanovení, která zde jsou obsažena, dokazují, že Hus měl téměř jistotu, že jde vstříc smrti. Jak pronikavý proti­klad! Zatímco nižší i vyšší hodnostáři církve nehleděli na nic jiného než se obohatit a někdy zanechávali svým dětem a vnukům pohádkové bohatství jako dědictví, kacíř Hus, jako Kristus, nezanechal nic než svůj prostý oděv. Hus nejen kázal, nýbrž též praktikoval, a tak jako svatý František z Assisi se oženil „coram populo s paní Chudobou“.

Dne 11. října 1414 Hus opustil hrad Krakovec a vypravil se na cestu do Kostnice. „Ať je Bůh s tebou,“ řekl mu prostý švec Ondřej Polak, „mám tušení, že tě již více neuvidím.“ Na tuto věšteckou větu si Hus o něco později vzpomněl. Pozdravil své přívržence a pokračoval dále. Během cesty mu činili ozbrojený doprovod tři čeští rytíři a doprovázeli ho mnozí další jeho stoupenci.

Průvodní list dorazil do Kostnice, až když byl Hus již ve vězení. Zbývá dodat, že Zikmund poté oznámil (1. ledna 1415), že on – průvodním listem – nehodlá zamezovat koncilu postupovat podle platného práva proti osobám obviněným z kacířství.

Vždy je to tak.

Když Caesar Petrovi podá ruku svoji

vždy z toho stisku krev lidská kane.

Přeložil Pavel Helan.

Galerie

Alena Kotzmannová (1974) vystudovala pražskou VŠUP v ateliérech P. Štechy a A. Matasové. Dlouhodobě se zabývá fotografií, videem a instalacemi, v loňském roce byla jedním z kandidátů na cenu J. Chalupeckého. Tvorba Kotzmannové se od počátku zabývá přeludností reality i médií, nejasnými i omamnými vztahy mezi obrazem, zkušeností a životem, které její snímky i videa zpochybňují, vyhrocují či zlehčují.

Snímek (pravděpodobně) letní Šumavy je moc hezký. Rafinovaná kompozice připomíná záhyby kimona či avantgardní gestalt teorie Eugena Wiškovského, a atmosféra je tu pašerácky letní, s potem na čele a prachem na kanadách. Ale ani té se nedá věřit doslova, je jen jakýmsi přeludem, za nímž tušíme otázku: kdy a proč se vaše oči zastaví? A na jak dlouho? A jaká vám k tomu hraje hudba?

A když už známe Kotzmannové až scenáristicky rafinovaný rukopis, nepřekvapí ani rulička (pravděpodobně) dolarů. Má ráda spaghetti westerny? Prodala snad sama něco Američanům? Nebo je to jen vzpomínka na doby, kdy ještě nebyly platební karty? Jak vypadá svázaný prezident? Mnoho otázek, ještě více odpovědí. Kotzmannové fotografie jsou tak vlastně jakousi společenskou hrou, sociálním rozpočitadlem, počátkem milionů dalších příběhů, k nimž ona sama s pobavenou lehkostí vytváří jen průsečíky.

Pavel Vančát