Angažovaná – velmi dobré slovo

V literárním debutu Kapesní atlas žen představujete čtyři více méně ženské postavy – Černou Máňu, zasvěcovanou do tajů domácího hospodářství a patriarchálních stereotypů, paní Marii, někdejší tajnou spojku z časů Varšavského povstání, ztracenou v moderní době, dospívající Marušku, hledající ve světě své vlastní místo, a „pannopána“ Mariana, nabourávajícího tradiční klišé spojená s kategorií pohlaví. Každá z těchto postav však v jistém smyslu stojí na okraji, jejich identita je narušená. Kdo jsou ženy ve vašich knihách?

Mají problémy, to nepopírám. Na autorských setkáních mi čtenářky často říkají: A proč nevytvoříte hrdinku, v níž bychom se mohly poznat, která by nám ukázala, že v našem vlastním životě dokážeme zvítězit? Ženám v mých knihách život spíše protéká mezi prsty. Buď se vymyká jejich kontrole, anebo ony nejsou schopné žít tady a teď a žijí minulostí či cizím životem. Jsou to ženy s problémy, ale na druhé straně si myslím, že se s nimi lze snadno identifikovat, protože řeší každodenní všední potíže. Přestože je v mých knihách i drobet magického realismu, jsou to ženy zasazené do konkrétního místa a hluboce zakořeněné v každodenní realitě. Ženy s problémy, z různých společenských vrstev, trochu zapomenuté, zaprášené, málo atraktivní na to, aby se ocitly na obálkách časopisů.

Jak se vůbec dá dnes psát o ženách? Musí to být vždy psaní skrze určité trauma? Aby se spisovatelky nemusely neustále ospravedlňovat ze své vlastní ženskosti…

Tady nejde jen o psaní žen skrze trauma. Druhou takovou pastí je psaní žen skrze tělo. Já jsem si vyzkoušela obě pasti, zvláště v Děťátku, kde se objevuje výrazný motiv těla, tělesnosti vepsané do válečné historie. Podobné postupy jsou však zrádné. Když začneme nabourávat stereotypy týkající se žen, můžeme se sami vydat toutéž cestou. Mám ale pocit, že v mých knihách, které jsou psané silně ironickým jazykem, je i psaní o traumatu do jisté míry zábavné. Tak tomu bylo s Děťátkem. Lidé mi pak říkali, že jsem o postiženém dítěti napsala tak, až se cítili hloupě, že se smějí. Ačkoli se samozřejmě nesmáli jemu. Snažím se uniknout z pasti okázalého, traumatického, smutného psaní. Teď se ale chystám napsat knihu o pozitivních hrdinkách. Nebudou mít žádné problémy. Budou ležet na pláži, jejich život nebude poznamenaný válkami. Budou velmi spokojené, krásné a štíhlé, slibuji.

Jak potom psát o mužích?

Tak to ještě nevím.

V Kapesním atlasu žen najdeme zajímavou postavu Mariana, „pannopána“, jehož identita či pohlaví nejsou jasně definované…

I on je ironická postava. Od samého začátku jsem věděla, že se moje kniha bude jmenovat Kapesní atlas žen. Přesto jsem byla přesvědčená, což se nakonec potvrdilo, že se mě lidé budou ptát, proč se v ní neobjevují žádní muži. Tak jsem si řekla, že se tomu vyhnu a nabídnu čtenářům muže. Prosím, mám tu muže. Jen úplně jiného, než bychom očekávali. Pan Marian je zároveň součástí širší debaty o gayích, pátrání po tom, kdo je jakého pohlaví, otázek týkajících se naší kulturní identity, včetně té kulturně podmíněné genderové. Dilemat, nakolik máme mužské či ženské vlastnosti, nakolik se chováme jako muži nebo děláme něco jako ženy. Ukazuje, jak je to všechno nestálé, proměnlivé. Podobné kategorie nám nic nedávají, naopak rodí ještě více problémů. Pan Marian je určitou mou odpovědí na fakt, že ženám spisovatelkám, které zachycují ženský svět, je neustále vytýkáno, že nepíší o mužích, ale jen zřídka někdo vyčítá mužům spisovatelům, že se v jejich knihách neobjevují ženy nebo že jejich ženské hrdinky jsou obvykle buď femmes fatales nebo kurvičky, matky uzurpátorky… Spisovatelky vždy podléhají cenzuře – ať napíšu cokoli, bude to špatně. Když jsem psala Děťátko, řekla jsem si, že touhle cestou už jít nemusím, že to můžu jednoduše ignorovat.

Děťátko je nelítostná kniha o Polácích a polskosti. Do značné míry je to ale také příběh o mateřství. Zkoumá, zda je mateřství spíše trest nebo odměna, obětavost nebo oběť, radost nebo bolest… Do jaké míry jste při psaní tohoto románu využila vlastních zkušeností z práce v nadaci MaMa?

Částečně jsem samozřejmě využila zkušeností, naštěstí nikoli svých vlastních, ale zkušeností s vedením nadace. Především hlavní postava románu, „děťátko“, je jistým důsledkem korespondence, kterou už řadu let dostávám od rodičů nemocných dětí s prosbou o finanční pomoc při uhrazení rehabilitačních pobytů nebo léčení. Bývají to děti strašně zdeformované nebo trpící nejrůznějšími genetickými chorobami, vrozenými a nevyléčitelnými, které mě jen pouhými svými názvy a tím, že jich tam bývá uvedeno hned několik najednou, přivádějí k šílenství. Musela jsem se vyrovnat s tím, že několikrát týdně otevírám obálku a z ní na mě vypadávají fotky těchto dětí. I tato zkušenost jistým způsobem ovlivnila to, že vznikla právě taková a ne jiná hrdinka. V knize se objevují i některé motivy převzaté z naší práce, například odebrání dítěte sociálními pracovníky, kteří přicházejí k lidem domů a konstatují, že je tam příliš špíny a na stole leží drobky. To byl reálný příběh, který se odehrál nedaleko Poznaně, naše nadace kauzu sledovala. Trochu tedy jde o inspiraci z oblasti sociální reportáže, za niž se nestydím, protože se jedná o věci, kterým se věnuji a jež lze jen těžko ignorovat.

Děťátko je román velice absurdní a nadsazený. Máme jej číst v symbolické rovině?

Ano, je velmi symbolický, ale zároveň se dotýká tak špinavých a přízemních věcí, že je obtížné najít v něm konkrétní symboly. V obrazu dítěte bez nohou a rukou… Jde-li o reakce čtenářů, často jsem slýchala, že jsem na takovou knihu příliš mladá. Podobné symboly vztahující se k národu, mateřství, topoi polské kultury by snad mohly beztrestně projít šedesátileté ženě, ale v mém případě bylo Děťátko vnímáno jako drzost. Dokazuje to, že v Polsku skutečně existuje monopol na patriotismus, a dokonce i monopol na antipatriotismus, pokud taková kategorie vůbec existuje.

Vaše romány jsou pro mě dobrým příkladem angažované literatury, ačkoli to možná není ideální termín…

Je velmi dobrý.

Mladá polská literatura, či možná spíše literární kritika – což by ale bylo téma už na jinou diskusi – se stále častěji začíná věnovat aktuálním společenským tématům. Máte tentýž pocit? Znamená to, že je polská literatura stále otevřenější?

Nevidím v Polsku zase tolik angažované literatury. A nevím, jestli je mladá nebo ne. Podíváme-li se na pravicové spisovatele, ti už se k mladé literatuře příliš nepočítají, jsou to tak trochu dědové – a přesto tvrdě bojují. Je zajímavé, že na onu pravicovou literaturu, vždy angažovanou, se nehází zdaleka tolik bláta jako na levicovou angažovanou literaturu, která se dá snadno uzavřít do nějaké škatulky. I já jsem od literárních kritiků dostávala podobné nálepky. Angažovaná, to je moc pěkné slovo, mám ho velmi ráda. Není nic hloupějšího a křupanštějšího než lhostejnost a rozpaky nad tím, že se snad, nedej bože, náhodou do něčeho zapojím. Člověk neangažovaný je nudný a hloupý. Spíš než mladé literatury je to možná obecný problém mladých tvůrců a lidí pracujících v kultuře. Takové to „ach, doufám, že si nebudeš myslet, že mi nějak strašně záleží na nějakém problému“. Na druhé straně je to ale také určitá póza, protože když si s těmito lidmi delší dobu povídáte, zjistíte, že jsou silně angažovaní. Jsou to lidé, kteří sledují, co se děje, nebojí se mít vlastní názor. Často je to jen taková póza, gesto, abychom náhodou nebyli vnímáni jako mladí tvůrci, politicky či společensky agitující. Myslím, že se toho lidé bojí.