Okraje událostí Lidie Amejko

Známé příběhy Lidie Amejko (nar. 1955 ve Wrocławi) jsou – řečeno s nadsázkou – ontologicky lehce rozechvělé. Autorka neustále hledající Slova (Pravdu, Boha, Smysl bytí) nás neútěšně vede k poznání – nebo spíše k potvrzení našeho nejistého, jen neochotně přijímaného tušení –, že každá stopa čehokoli absolutního je odsouzena ke značně osekané, fragmentární formě existence.

V diaspoře příčin a následků

Soubor povídek (v originále Głośne historie, 2003) je prozaický debut spisovatelky, která je jinak v Polsku už řadu let známa jako autorka divadelních her – její zdramatizovaná povídka Pan Dvoudřívko (Pan Dwadrzewko) se v českém překladu objevila v souboru her čtyř současných polských dramatiků nazvaném Pobavme se o životě a smrti (Divadelní ústav 2002). Forma krátkých, svižně napsaných povídek trochu mate. Nápaditě vedená narativní linka totiž řadu z nich propojuje, ať už tematicky nebo prolínáním životních příběhů jednotlivých hrdinů. Jaké postavy však sledujeme? Na první pohled vcelku banální postavičky nepříliš jasného původu, statusu a charakteru se s přibývajícími stránkami proměňují v jakési poutníky po zacyklených dějinách našeho světa. Občas živé, občas mrtvé, občas tak napůl. Neustále „na cestě“, neustále kdesi „mezi“. Kladou si otázky, zda ještě (už?) vůbec existují, procházejí nejrůznějšími časy i prostory (ve zmíněném Panu Dvoudřívkovi, jedné z nejzdařilejších povídek, se prolíná řada časových rovin, v nichž spolu na principu paměti koexistují a navzájem komunikují obyvatelé jednoho domu, zakořenění v různých dějinných okamžicích uplynulého století). Žijí v „diaspoře příčin a důsledků“, navštěvují cizí životy, skládají dohromady své střípky pravdy. Jednou se možná objeví mesiáš a mozaika odhalí svůj skrytý smysl…

Povídky jsou pozoruhodné po jazykové a stylistické stránce. Ty nejlepší z nich charakterizuje promyšlená stylizace, pokaždé v trochu jiném hávu: jednou připomínají lidové vyprávění či tradiční polskou gavendu, jindy využívají prvků typických pro grotesku či absurdní drama (řada prozaických textů Lidie Amejko je vystavěna na principu dialogu). Autorčina záliba v intertextualitě se projevuje mimo jiné řadou odkazů na nejrůznější religiózní, mytologické a kulturní tradice. Odsud však také pramení nejvážnější výtka vůči Známým příběhům. Řada motivů je povědomá až příliš. Známe je z textů Bruna Schulze (specificky uchopený motiv stvoření skrze slovo), J. L. Borgese (svou první povídku publikovala Amejko v roce 1987 v časopise Odra jako údajně nalezený Borgesův text), Franze Kafky (postava úvodní povídky, Gregor Senso, upomíná mimo jiné na autorčinu hru Proměna 1999, variaci na Kafkův příběh Řehoře Samsy), Umberta Eca (viz například povídka Viator in fabula) či Gabriela Garcíi Márqueze, abychom jmenovali namátkou. Nejde o to, že bychom z povídek cítili prostou nápodobu uzavírající se do umělých „textových světů“. Amejko využívá literárního světa svých „učitelů“ rafinovaně, inspiraci nepopírá, ale chtě nechtě se nemůžete zbavit dojmu, že jste to už někde četli… Zcela případně tu narážíme na meze intertextuální hry – aniž bychom chtěli za každou cenu podrývat tvrzení, že vše už bylo napsáno, protože bez této skutečnosti by se nám literární svět Lidie Amejko zbortil jako domeček z karet.

Víc, než si myslíme

Co na povídkách Lidie Amejko trochu tíží, je přemíra absurdna valícího se na nebohého čtenáře, který se po čase musí vzdát snahy porozumět „všemu“. K témuž závěru konec konců dospívají i hrdinové Známých příběhů. Ještě Gregor Senso, hrdina úvodní povídky Služební záznam extempore v Ermitáži (Nanečisto), je s to vylíčit svůj životní „proces“ (na cestě ke spásné imunitě vůči katastrofickým zprávám sdělovacích prostředků) stylisticky i kompozičně vstřícně vůči tápajícímu čtenáři, následující propojené povídky nás však zavádějí do světa složitě rozvrženého mezi sféru mrtvých a živých, mezi touhu po smrti jako konečném završení a nutkání upadat do iluze nesmrtelnosti.

Jsem – nebo nazývám se? I tak stojí jedna z otázek, jež si Lidie Amejko klade. Prostor slova, akt pojmenování, vyprávění nebo jen prosté „žvanění“ jsou nositeli paměti – a ta je jedinou stopou, kterou po sobě postavy této knihy zanechávají. Svět upletený ze slov samozřejmě není překvapivá metafora. Fakt, že autorka a její hrdinové hledají nejčastěji na „okrajích událostí“, na „rubu reality“, na „smetišti věcí“, připomene kupříkladu celou schulzovskou tradici, od Skořicových krámů (1933, česky 1968) po Magdalenu Tulli. Svět Známých příběhů se postupně doslova rozkouskovává, stačí na něj pohlédnout z opačné strany, pod jiným světlem, jinou optikou. Uniká nám pak celkový tvar, ale skutečnou svobodu si hrdinové Lidie Amejko projektují do fragmentů. Dokud se někteří z nich nepřihrnou s historkou, v níž ďábelská postava Fabricatora Fragmentorum láká důvěřivce na iluzi zakušení absolutní pravdy v nejposlednějším odpadku. Nebo je to opravdu jen práce tety Almy, která obřími nůžkami rozstříhávala dědictví svého slavného rodu a ze zbytků sukní a knižních obálek lepila novou verzi Matejkovy památné Bitvy u Grunwaldu?

Přes všechny intertextuální odkazy je povídkářka Lidia Amejko svá. Jejím obrazům, hluboce zakořeněným v každodenní realitě, smysl často záměrně uniká, ale svérázné pinožení bizarních postaviček kdesi na pomezí groteskně laděné filosofické reflexe a prosté touhy vyprávět nám může být mnohdy bližší, než si myslíme.

Autorka je polonistka.