Před 150 lety zemřel Milota Zdirad Polák, český básník, rakouský důstojník.
Muž, který byl v dobách své největší slávy považován za génia české poezie, je dnes už málo znám. A pokud ano, pak asi jako autor cestopisu po Itálii. Osud to není nijak výjimečný a jen kvůli němu by si významné básníkovo jubileum nebylo třeba připomínat. Milota Zdirad Polák je pozoruhodný z jiného důvodu – jako průzkumník a experimentátor, k čemuž ho kromě osobních dispozicí formovala překotná doba rodící se nové literatury.
Matěj Polák, jak znělo jeho původní jméno, se narodil 14. února 1788 v Zásmukách u Kolína. Zažil cosi jako americký sen – nestal se ševcem jako jeho otec, ale vystudoval učitelský ústav a začal pracovat jako výpomocný učitel, záhy se však nechal naverbovat do armády (bojoval v napoleonských válkách, jako pobočník barona Kollera se dokonce setkal s Napoleonem) a udělal kariéru: v roce svého odchodu do výslužby (1849) byl jmenován generálmajorem. Jeho kariéra literární byla ovšem poněkud složitější.
Popisná poezie? Ať to zkusí Polák!
Pro českou poezii ho získal J. L. Ziegler, vůdčí postava východočeských vlastenců, se kterým se Polák prostřednictvím F. L. Heka seznámil během jednoho ze svých garnizonních pobytů a kterému byl za projevenou důvěru a povzbuzování náležitě vděčný.
Polák je autorem řady lyrických, vlasteneckých, pijáckých i vojenských básní, jež byly sice přijímány s radostí, ale lichotivá srovnání s nejvýznačnějšími evropskými básníky by mu nepřinesly. Ta Polák získal za svou monumentální (přes 1800 veršů) skladbu Vznešenost přírody (1819, původně Vznešenost přirozenosti 1813), která je prvním a jediným (Čerňanského nepublikovaný popis lisabonského zemětřesení z poloviny 18. století necháváme stranou) pokusem o vytvoření velké české deskriptivní básně, žánru populárního po celé 18. století v západní Evropě (Thomson, Evald von Kleist, Wieland, ale také Haller, Pope a další). V šesti zpěvech Polák popisuje vznešenost a krásu přírody, tu přitahován její vlídnou tváří (příroda-živitelka), tu její drsností (popis bouří, sopečné činnosti). Ač by se tak mohlo zdát, nejedná se nutně o popis vlastních prožitků a zážitků, Polák vychází z tradic žánru a nevadí mu, když od svých předchůdců něco opíše. To však neubírá Vznešenosti přírody na síle a možná ještě umocňuje čtenářův pocit, že skladba je jaksi podivně rozeklaná – Polák si vybírá klasicistní, osvícenský žánr, ale píše ho už v jiném století, což se do skladby muselo promítnout. Polák není epigonem i z jiných důvodů: o jeho tvůrčím přístupu svědčí i zápas s jazykem (arci za pomoci Zieglera i Jungmanna), který z některých částí skladby činí dílo až experimentální (nápadnost Polákových tvarů, zejména dlouhých složenin, vedla záhy k jejich parodii – viz Šafaříkovy vichrochumlomrakověncomodropovětrniny v překladu Aristofanových Oblaků). Tvůrčí, experimentální přístup k jazykové stránce se v deskriptivní poezii (a potažmo v klasicismu) neobjevoval, byl ponechán až romantikům. Další novinkou v rámci žánru bylo užití polymetrie: Polák složil sice většinu skladby v přízvučných osmistopých sdruženě rýmovaných trochejích se stálou střední dieresí, ale vedle nich se ve skladbě objevuje i mnoho dalších rozměrů, jak přízvučných, tak časoměrných (Vprovod psaný časoměrnými hexametry připomene pozdější Slávy dceru). Střídáním rozměrů Polák sleduje jak cíle psychologické (neunavovat), tak estetické (např. míchání kratších a delších rozměrů jako prostředku posilujícího napětí atd.). V užití polymetrie je tedy Polák v naší novověké literatuře průkopníkem. Mácha byl se svým Májem v nejlepším případě až druhý. A vůbec – Mácha se Polákem nechal inspirovat i v mnoha jiných věcech, na což upozornil už před lety Alexandr Stich. Kdo si přečte Vznešenost přírody nebo Cestu do Itálie, pochopí.
Ačkoli byla tedy Vznešenost přírody v nejednom ohledu novinkou, nezískala si trvalé čtenářské přijetí.
Cesta do zapomnění?!
O dost lépe na tom byla Cesta do Itálie (časopisecky v Dobroslavu 1820–23), kterou vzali na milost i ti největší Polákovi kritici (J. Vlček). Polák přitom do Itálie nejel z vlastní vůle, ale byl tam vyslán služebně. Naplno se zde uplatnily jeho pozorovatelské vlohy, popisuje krajinu, obyvatelstvo, seznamuje s dějinami té které oblasti, připojuje životopisy významných rodáků, v okamžicích silného vzrušení dokonce skládá básně, které do cestopisu vkládá. Přes veškerý respekt se však Polákova Cesta do Itálie Goethově Italské cestě nevyrovná (autorovi ovšem bylo teprve 27 let, o deset let méně než Goethovi, který Itálii navštívil v letech 1786–88), ale o to Polákovi asi ani nešlo. Tam, kde se erudovaný Goethe subjektivně soustředí na své znovuzrození, Polák koná osvětu, seznamuje.
Milota Zdirad Polák se již za svého života cítil nespravedlivě opomíjen, když po vlně nadšeného literárního přijetí přišel útlum. Nebyl ale zdaleka tak velký, jak z Vídeňského Nového Města, kde žil, soudil. Přesto vzniklo cosi jako oboustranná hořkost: Polák si stěžoval na to, že se o něj nikdo nezajímá, vlastenci zase postupně začali vytvářet (možná dost pravdivý) obraz Poláka jako nervního nerudného vašnosty, který na své podřízené řve, když se mu hlásí česky. Ačkoli není dnes o Poláka velký čtenářský zájem, musíme uznat, že díky Alexandru Stichovi (v roce 1979 vydal Cestu do Itálie) a Miloši Pohorskému (v roce 2002 vydal Vznešenost přírody) jsou jeho dvě hlavní díla snadno dostupná a téměř to vypadá, jako by se znovu stal předmětem odborného zájmu (M. Procházka, Z. Hrbata). A kdyby se dochovala Polákova báseň Listopad, kdo ví, jestli bychom se jí nepyšnili vedle Máchova Máje. Byla by to hezká dvojice.
Autor působí na Anglickém gymnáziu v Praze.
V Ústavu české literatury a literární vědy FF UK se jako externí doktorand zabývá Polákovou Vznešeností přírody.