Severská literatura po česku

Název Moderní skandinávské literatury 1870––2000 je na první pohled poněkud zavádějící, protože snad každý Čech, který se o tento region alespoň trochu zajímá, má zažitý úzus, že pojmy Skandinávie a skandinávský se týkají pouze Dánska, Švédska a Norska, a pokud je řeč o celém severu Evropy, tj. včetně Finska, Islandu, Faerských ostrovů a Grónska, používají se termíny Sever a severský. Autoři také hned na začátku předmluvy toto neobvyklé rozhodnutí obhajují a svou argumentaci (inspirovanou, jak se zdá, spíše zahraničními a pro české jazykové prostředí tudíž nerelevantními diskusemi o vztahu výše uvedených pojmů) uzavírají překvapujícím konstatováním, že pojmy severský a skandinávský jsou v jejich pojetí synonyma. O argumentech, které k jejich rozhodnutí vedly, by se jistě dalo dlouze debatovat. A bylo by možné se ptát, proč na základě cizojazyčných terminologických diskusí nejrůznějších odborníků zavrhují zavedený český termín severské literatury, který v českém jazykovém prostředí a v povědomí českých čtenářů označuje právě literatury Dánska, Norska, Švédska, Finska a Islandu. To však není účelem této recenze, a proto nezbývá než vzít rozhodnutí autorů na vědomí a respektovat je.

Časové vymezení knihy je zřejmé: v dřívějších dobách sice dal evropský Sever světu takové autory, jakými byli Ludvig Holberg, Hans Christian Andersen či Søren Kierkegaard, ale právě v roce 1870 v severní Evropě – díky přednáškám dánského kritika a esejisty Georga Brandese – došlo k zásadním změnám, po nichž se tyto literatury staly součástí světového vývoje. V Dánsku, Norsku a Švédsku se spisovatelé konečně vypořádali s přežívajícím národně orientovaným romantismem, na Islandu, který tehdy patřil Dánsku, se po staletích skoncovalo se středověkou literární tradicí a ve Finsku, v té době patřícím k Rusku, začala vznikat literatura psaná ve finštině.

Průvodce spolehlivý

Kniha je rozdělená do tří základních kapitol: Literatury v dánštině, norštině a švédštině (Martin Humpál), Islandská literatura (Helena Kadečková) a Finská literatura (Viola Parente-Čapková). Jejich struktura je v zásadě podobná, ale vzhledem k rozdílnému politickému, historickému a kulturnímu vývoji v jednotlivých zemích zároveň do jisté míry odlišná.

Literatury v dánštině, norštině a švédštině jsou logicky pojednané v rámci jedné kapitoly; to je dané jednak vzájemnou blízkostí těchto tří jazyků a také po dlouhá staletí společnými dějinami, tradičně těsnými kontakty a úzkými kulturními vztahy. Tato kapitola je chronologicky rozdělená na šest úseků. Každý z nich začíná krátkým úvodem, který zasazuje příslušnou dobu do kulturně-historického, politického a společenského kontextu. Potom v rámci jednotlivých zemí následují samostatné profily věnované tvorbě nejdůležitějších spisovatelů daného období a na konci jsou pro úplnost zmíněni i jejich další, méně významní současníci. Zvláštní pozornost pak Martin Humpál věnuje nejvýraznějším postavám, jakými jsou Henrik Ibsen, August Strindberg a Knut Hamsun. Tři kratší články v rámci této kapitoly se zabývají faerskou literatuře psanou v dánštině a literatuřou finskošvédskou, tj. švédsky psanou literatuřou ve Finsku.

Stejným způsobem je vytvořena také kapitola třetí (Finsko) a víceméně i druhá (Island); v té však profily jednotlivých autorů netvoří samostatné oddíly, ale jsou volně zakomponované do částí pojednávajících jednotlivá období. Chronologické členění a struktura textu jsou v těchto dvou kapitolách přizpůsobené specifickým podmínkám dotyčných zemí. Zatímco v Dánsku, Norsku a Švédsku moderní literatura přes všechny změny po roce 1870 přece jen mohla navázat na staletý předchozí vývoj, na Islandu a ve Finsku se v druhé polovině 19. století začínalo prakticky od nuly. Dále je třeba brát v úvahu zvláštnosti dané dějinami politickými: Finsko získalo samostatnost až v roce 1917 a Island dokonce až v roce 1944. Nadmíru užitečné jsou na konci knihy uvedené přehledy skandinávských nositelů Nobelovy cenu za literaturu a nositelů prestižní Ceny Severské rady, udělované od roku 1962, a dále výběrová bibliografie k dějinám skandinávských literatur.

Zacementovaný „moderní průlom“

Škoda jen, že se v textu operuje s klíčovým termínem „moderní průlom“, který znají celé generace českých skandinavistů a kterým se tradičně označují ony zásadní změny, k nimž v severských literaturách po roce 1870 došlo. Toto podivné a především bez obšírnějšího vysvětlení nesmyslné a nic neříkající slovní spojení je otrockým překladem dánského det moderne gennembrud a už dávno by bylo načase jej ze slovní zásoby české skandinavistiky vystrnadit a nahradit termínem jiným, kupříkladu elegantním a hlavně obecně srozumitelným výrazem „nástup moderny“. V tomto ohledu lze publikaci považovat za promarněnou příležitost; nyní na­opak hrozí, že kniha tento termín, doposud rozšířený jen mezi skandinavisty, ve skandinavistickém prostředí ještě víc zacementuje a navíc jej zanese i do širšího literárního a kulturního povědomí.

Podobných redakčních lapsů je v knize bohužel víc. Například o románu Uprchlík kříží svou stopu Aksela Sandemoseho se dočteme, že „byl autorovým definitivním uměleckým průlomem“ (s. 175) – zase ten nešťastný „průlom“. Česky bychom spíše řekli, že autor se díky této knize konečně prosadil nebo že kniha mu konečně přinesla umělecký úspěch.

Název románu dánského autora Petera Høega De måske egnede je zde přeložený jen těžko stravitelným Potenciálně integrovatelní (s. 305), přičemž pouhý pohled na záložku některého z dosavadních českých překladů jeho knih nebo prostý dotaz by dopomohly ke zjištění, že román se v češtině bude jmenovat Až nadejde čas.

V předmluvě se píše, že přechylování ženských příjmení končících na samohlásku je ponecháno volbě jednotlivých autorů. V tom případě je s podivem, že z dánské spisovatelky Helle Helle, které v češtině se slušným úspěchem vyšly už dvě knihy a jež mezi svými českými čtenáři je známá právě jako Helle Helle, se zde stala Helle Helleová.

Ale jde v podstatě o drobné vady na kráse. Česká odborná i laická veřejnost má v této knize k dispozici fundovaný a spolehlivý pramen k dějinám moderních severoevropských literatur.

Autor je překladatel a skandinavista.