Čtenář Jiří Pelán

Slova z perexu, jež jsou uvedena s drobnými licencemi, napsal Jiří Pelán (1950) ve studii doprovázející doposud nevydaný výbor z prací německého romanisty Leo Spitzera. To, co napsal Pelán o Spitzerovi, však do velké míry platí i pro něj samotného. Právě vydaný šestisetstránkový výbor Kapitoly z francouzské, italské a české literatury, zahrnující autorovu tvorbu z posledního desetiletí, to jen potvrzuje. Pelánova bibliografie (z níž ve spolupráci s autorem pořídila pro Kapitoly výběr M. Motlová) sice nečítá neuvěřitelných 1006 položek jako u Leo Spitzera, ale i tak to podle jejího časoprostorového rozpětí vypadá, jako by patřila spíše nějakému autorskému kolektivu.

Usilovat o malé a nepohrdat největším

V Kapitolách jsou sebrány studie pokrývající tři národní literatury (jedna rozsáhlá a dvě kratší práce se týkají francouzské literatury, dále jsou tu čtyři studie o literatuře italské, dvanáct o české a tři věnované významným postavám evropské literární vědy – Spitzer, Todorov, Magris) a období od středověku do současnosti, od Svatého Grálu po Raymonda Queneaua.

Jiří Pelán je romanista, ale jak sám dodává (viz rozhovor v revue Souvislosti č. 1/2004), pole jeho zkoumání je vnějšími faktory determinováno na hledání vztahů mezi jednotlivými literaturami. Toto komparatistické založení (srovnávací literaturu studoval u Václava Černého) je nejlépe patrné právě na studiích z české literatury, jimž je v knize také dán největší prostor – sto devadesát pět stran. Zasazení české literatury do evropského kontextu může mít různé motivace (studie k překladu českého autora do cizího jazyka, snaha ukázat, že česká literatura je schopná obstát v kontextu literatury evropské či světové...), ale důležitý je výsledek a ten je stejně nakonec nejzajímavější pro prostředí domácí. Platí to pochopitelně i v opačném směru: českou literaturu poznáme lépe také podle toho, jakým způsobem recipovala evropský kontext.

Středověký Petrarca a Biedermann Kollár

Jako ilustrační příklad Pelánovy tvorby jsem si vybral dvě vztahové studie, jež se nějak týkají české recepce Franceska Petrarky. Ve studii Petrarkův spis De remediis a jeho česká recepce (srov. také Pelánovu dřívější práci K české recepci Franceska Petrarky, in Kapitoly z francouzské a italské literatury, Torst, Praha 2000) autor na příkladu přijetí Petrarkova díla v Čechách ukazuje problematičnost hledání počátků českého protohumanismu. Petrarca u nás totiž nebyl ve 14. a 15. století recipován jako humanista a/nebo básník (tento rozměr čekal na své objevení až do obrození – viz následující odstavec), ale „téměř výhradně jako morální filozof“ (s. 337). Česká recepce Petrarky se tedy orientovala na díla, „z nichž promlouval nový typ morálního angažmá a osobní zbožnosti“ (tamtéž). I to byl důvod, proč si Petrarkův spis De remediis udržel ohlas u českých protestantů. Dlouho se mělo za to, že Petrarkův antropologický pesimismus natolik konvenoval moralizujícím reformátorům, že ho ve svých překladech/adaptacích ještě podtrhovali. Pelánovo detailní srovnání Češkových Řečí a naučení hlubokých mudrců (okolo r. 1500) s již zmíněným Petrarkovým spisem však ukázalo, že „ideové směřování [Češkovy adaptace] bylo právě opačné: Petrarkův rigorózní, niterně orientovaný augustinovský koncept Ctnosti je u Češky nahrazen podstatně otevřenějším, ke světu obráceným konceptem Rozumu, a Petrarkův pesimismus je tak přeinterpretován v duchu pozitivního a sebevědomého reformačního myšlení“ (s. 349).

Nové čtení posledních dvou zpěvů Slávy dcery (Lethe, Acheron) nabízí Pelán ve studii Kollár, Petrarca a Dante. Autor tu vstupuje do citlivé a již mnohokrát zpracované problematiky: vliv obou Italů na Kollára se jeví jako samozřejmý (jakoby mimochodem Pelán dodává, že Kollár toho přebíral víc z literatury německé a slovanské), rovněž také máme naučeno, že se postupem času stal z Kollára-lyrika Kollár-prorok, encyklopedista a archeolog/filolog pochybné pověsti, který svou skladbu demoloval přidáváním dalších a dalších sonetů. Jestliže máme tendenci kanonizovat první tři zpěvy Slávy dcery a s pokrčením ramen omlouvat Kollárovo maniakální „vylepšování“ svého veledíla, říkáme tím, že „zatímco petrarkovský vzor působil pozitivně a otevřel nejautentičtější polohy Kollárova lyrického talentu, Dantův vzor tomuto lyrismu zahradil cestu a poskytl Kollárovi pouze rastr pro jeho panslavistické blouznění“ (s. 365). Pelán ukazuje, že hlavní vliv Božské komedie na Slávy dceru nespočíval v rovině ideové (přes všechny povrchní podobnosti), ale v rovině formální – „poté co Kollárův sonet opustil bezpečný petrarkovský kánon, stal se polem experimentu“ (s. 371). Na poslední dva zpěvy Slávy dcery bychom, navrhuje Pelán, mohli pohlížet prizmatem heroikomiky. Takový pohled nás jednak povzbudí tyto dva zpěvy vůbec dočíst, jednak nás dovede až ke spojení Kollára s biedermeierem.

Methode ist Erlebnis

K podrobnějšímu referování o dalších studiích zde již nezbývá prostor. Ačkoli se zabývají nejrůznějšími problémy (uveďme alespoň některá další jména: Beckett, Leopardi, Zeyer, Breisky, Hrabal, Holan), pro všechny platí, že jim předcházelo zevrubné studium pramenů a sekundární literatury. Smyslem takového počínání ale není jakýsi faktpourfaktismus, ale touha „zahlédnout literaturu jako celek“. Člověku s tak velkou erudicí se může snadno stát, že kromě svého čtenáře zahubí i čtenáře v sobě. Ne Jiřímu Pelánovi, u kterého je subjektivní čtenářský zážitek v tom nejlepším slova smyslu vždy na prvním místě. Jeho přístup k literárnímu dílu je zdařilou kompilací diachronního, komparativně zaměřeného pohledu s dílocentrickou tradicí formalisticko-strukturální. A ačkoli Pelán nedávno vstoupil do Pražského lingvistického kroužku, svou orientaci jasně potvrdil inaugurační přednáškou věnovanou právě Leo Spitzerovi, badateli, který se jakémukoli znásilňování materiálu apriorně uplatňovanou metodou po celý život bránil.

Autor je bohemista.