V propadlišti ghetta

Starý panelák za lesem na jižním okraji města jako by zdvihal svůj varovný prst. Kromě špatné pověsti odráží nedávná historie bývalého masokombinátu tendenci sloužit jako konečná zastávka sociálně vyloučených kladenských Romů. Převážná většina obyvatel zaniklých menších ghett byla totiž přestěhována sem a dalším lidem z dosud existujících lokalit podobný osud hrozí.

Bydlíme v šatnách

„Za deset let se odsud nikdo nedostal,“ říká Romka se čtyřmi malými dětmi. Své jméno mi prozradit nechce. Jsme daleko od civilizované části města, od nejbližšího obchodu s potravinami, autobusové zastávky i úřadů. Ghetto „Na Vysokém“ ve čtvrti Dubí se nachází za rozlehlým komplexem strojírenských závodů Poldi Kladno. Vpovzdálí se krčí podlouhlá šedivá budova, která dříve sloužila jako šatny pro fotbalisty. Teď ve čtrnácti místnostech (každá má asi 15 m²) žije čtrnáct početných rodin s dětmi. V jedné místnosti je dokonce jedenáct lidí, devět dětí a rodiče. Až na dva jsou tu všichni Romové. Velká část ubytovaných zde skončila s označením „neplatiči“. Teď už prý platí všichni. Hned před budovou je dobře upravené fotbalové hřiště, za ním les, z druhé strany pole. Děti hlasitě dovádějí a žena vypráví, jak se sem dostala. Šlo o nehodu. Jednoho dne jí vyhořel byt. A pojistka? „S tím jsme nepočítali,“ tvrdí. Jako mnoho dalších Romů ani ona nevěří, že jí někdo může pomoci. Romská ubytovna „Na Vysokém“ navíc stojí v pozadí zájmu neziskových organizací. Petra Sedláčková, koordinátorka kladenské pobočky společnosti Člověk v tísni, o problému ví. „Upozorňovaly nás i městské sociální pracovnice. Zatím jsme se do toho ale nepouštěli z důvodu nedostatku kapacit,“ říká. Nový terénní pracovník má přijít každou chvíli a vypadá to, že se do oblasti vydá. Jeho práce začíná získáváním důvěry Romů, následuje dlouhodobá spolupráce s několika aktivními rodinami či těmi, kteří o pomoc projeví zájem. „Nejde o to zachránit celou lokalitu, ale třeba jen několik rodin,“ vysvětluje současný terénní pracovník Jan Vaňura. Když řekl zachránit, myslel přitom na Masokombinát, který je i mezi ghetty obecně považován za sociální dno. Antropolog Lukáš Radostný v Analýze sociálně vyloučených romských enkláv ve Středočeském kraji vysvětluje, proč je téměř nemožné se z Masokombinátu dostat. Na zaplacení tržního nájemného Romové nemají, a tak jim zbývá možnost zažádat o obecní byt. Dosáhnout na něj může logicky jen ten, kdo nemá vůči městu žádné závazky. A zde je právě problém. Bydlet v Masokombinátu totiž už ze své podstaty znamená propadat se do čím dál větších dluhů.

Izolace budovy je chatrná, a tím pádem se spotřeba elektrické energie značně navyšuje. Nezaměstnaní a špatně placení Romové (90 % z nich má jen základní vzdělání) nemají šanci až desetitisícové roční dluhy městu uhradit. Podobný problém je s vodou. Obavy ze stěhování dalších Romů do Masokombinátu z menších lokalit jsou tedy oprávněné a navíc podpořené přítomností sociálně patologických jevů, jako je lichva, kriminalita a závislosti.

Pasti sociálního vyloučení

Opouštím ženu se čtyřmi malými dětmi a blížím se k jednopatrové budově u fotbalového hřiště. Je slyšet jen křik dětí. Několik hlav v zamřížovaných oknech sleduje, jak přicházím. Kdosi se hlasitě hádá. Nahlížím do okna, odkud se předtím někdo díval. V prosté místnosti je sedačka, stůl, pár židlí, postel a stará kamna na dříví, která, jak se později ukáže, jsou vybavením každé místnosti. Dávám se do řeči s dívkou okolo pětadvaceti let. Ostatní se zvědavě přibližují k oknu, kluk v křiklavě žlutém tričku podobného věku, jako je on sám, sestra, matka i malé děti. Dívka si stěžuje podobně jako ostatní. Děti si nemají kde hrát, na fotbalové hřiště nesmějí, práce pro Romy není. Dostala se sem jako sociál­ní případ. Nájem prý platí všichni a příslib lepšího bydlení nikdo z vedení města nedodržel. Neúspěchy u pohovorů střídají další neúspěchy. Tichá rezignace a hlasité lamentování. Před budovou stojí tři zaparkovaná auta, starý Ford, škodovka a Lada. Někteří rodiče vozí děti do školy, pokud mají zrovna na benzín a nikdo přes noc nepropíchal gumy. „To se stává často,“ pokyvuje dívčina matka Kateřina. „V noci je tu úplná tma, nevíme, kdo to dělá. Na policii to vědí,“ říká. Škola je daleko. Pokud není na benzín, zůstávají malé děti doma nebo jedou autobusem. V tom případě je čeká patnáct minut chůze k zastávce, půlhodinové intervaly a dva přestupy. „Vyloučení ze společnosti je zásadní problém v těchto lokalitách. Nedostupnost školy nebo i doktora. To člověk musí uspořádat buď velkou výpravu s celou rodinou, což jsou výdaje navíc, nebo sehnat hlídání pro děti,“ popisuje Jan Vaňura důsledky sociální exkluze. V oblastech ghett, nacházejících se mimo rezidenční části města, jsou často dostupné jen obchody s předraženým nebo dokonce prošlým zbožím. Výsledkem tohoto stavu je drahý nákup či cestování za obchody.

U Masokombinátu je to s dopravou ještě horší. Kdo nestihne autobus v půl osmé, už do školy jezdit nemusí, protože další jede až odpoledne. Primátor Kladna Dan Jiránek ale nevidí dopravu jako problém a linky u Masokombinátu označuje za „poměrně husté spojení“. Mělo se to zlepšit, ale nikdo s tím zatím nic neudělal, vysvětluje Kateřina, jak je to „Na Vysokém“. Slíbili prý, že zastávku postaví blíž. Žena je dva roky nezaměstnaná. „Práce není. Dělala jsem ve škole asi osmnáct let. Uklízečku. Teď nemůžu najít nikde práci. Jak se říká, vidí Roma a už práce není.“ Má jen základní školu, ale její zeť je prý vyučený a také práci nemá. Nízké vzdělání Romů jejich vyloučení dál prohlubuje. Těžko shánějí práci i v dělnických profesích, ztrácejí motivaci, obrní se apatií. Proč by měli podstupovat náročné rekvalifikační kursy a posílat děti na léta do učení, když sousedí s Romy, kteří mají výuční list a jsou stejně bez zaměstnání? Rodina za studiemi dětí vidí další výdaje, ale žádnou jistotu, že se investice vrátí. Přitom podle terénního šetření vykazují „mobilitní potenciál potřebný k opuštění sociálně vyloučené lokality jednotlivci (popřípadě rodiny jednotlivců), kteří dosáhli vyššího než základního vzdělání“, píše se v Analýze sociálně vyloučených romských lokalit (MPSV 2006). Zpráva jako jednu z hlavních příčin nezaměstnanosti uvádí, že mezi lidmi ze sociálně vyloučených lokalit je minimální procento studentů středních škol. Na Romy také negativně působí zkušenosti s diskriminací na pracovním trhu, byť je možné, že v mnoha případech nemusí jít přímo o jejich vlastní zážitky, ale o sdílené zkušenosti. S diskriminací Romů se často setkávají také pracovníci neziskových organizací. „Případy řešíme jen preventivně, například tím, že doprovázíme Roma na úřad,“ říká Jan Vaňura. Úředníci jsou potom viditelně slušnější.

Naděje pro dvě rodiny

Ke třem zaparkovaným autům přijíždí čtvrté. Kvapně vychází mladý muž v kšiltovce a mizí v dlouhé a široké chodbě, která podélně dělí budovu. Na každé straně je řada dveří. U vchodu tiše přešlapuje Jindra, mladík v křiklavě žlutém tričku. Je na něm vidět, že se stydí za poměry, ve kterých žije. Budoucnost vidí „hrozně“, ale doufá, že dostane práci a všechno třeba bude lepší. Ještě nedávno pracoval v nedaleké Poldovce, teď je registrovaný na úřadu práce. Půjde na pohovor, už mu volali. Neví ale, o jakou pozici se uchází. Chápe, že o Romech je třeba mluvit a psát, protože lidi mají zkreslené představy a řídí se stereotypy v uvažování. Připouští, že podobně ale vnímají někteří Romové bílé. V mediálním diskursu kladenského regionálního tisku jsou Romové nahlíženi většinou jako neplatiči, kteří žijí v nepořádku a všechno ničí. V Kladenském deníku například vyšel článek o Romech začínající větou „Jen málokterý tvor si dobrovolně zničí svůj příbytek“ nebo článek nazvaný Mobilní pojízdný kontejner. „V Masokombinátu se najdou tři slušné rodiny, platí dluhy, pracují na sobě i v tom šíleném prostředí, kde to naprostá většina ostatních okamžitě vzdá. Pro většinu Romů neexistuje alternativa k současnému životu, nevidí naději. Protože jeden z příznaků ghett je, že se z nich velice těžko dostává,“ vysvětluje Petra Sedláčková. Společnost Člověk v tísni se snaží spolupracovat s magistrátem. Spolupráci na některých projektech (například řešení budoucnosti rodin z lokality Lesík, která se bude bourat) iniciovalo samo město. Na druhé straně vedení města nedokáže zdaleka reagovat na potřeby, které vidí nezisková organizace v otázkách integrace Romů jako reálné. I kdyby se našlo slušných rodin pět, primátor Dan Jiránek tvrdí, že město je schopno nabídnout alternativu lepšího bydlení jen „zhruba pro dvě rodiny ročně“. Obecních bytů je nedostatek. Město, jehož deset procent obyvatel (přibližně 7000 lidí) tvoří Romové, nemá vypracovanou žádnou koncepci romské integrace. Na otázku, zda Kladno čerpá prostředky z Evropského sociálního fondu na rekonstrukci či stavbu sociálního bydlení, primátor odpovídá, že „takové granty ne­existují“. Mýlí se. Již od vstupu České republiky do EU v roce 2004 prostředky z tohoto fondu spravuje a řídí Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Hlavním posláním ESF je rozvoj zaměstnanosti, snižování nezaměstnanosti a podpora sociálního začleňování osob, kterým z různých důvodů hrozí vyloučení na okraj společnosti, tzv. sociální exkluze,“ píše se v analýze MPSV. Neinformovanost není ojedinělá. Skoro třetina obcí (32 %) nemá žádné informace o možnostech dotací, které Evropský sociální fond nabízí. O grant z ESF v minulosti zažádalo 27 % obcí. Společnost Člověk v tísni zatím žádné doporučení kladenskému magistrátu v souvislosti s čerpáním peněz z fondů nedávala.

Prst stále hrozí

Jindra odchází. V chodbě je šero, svítí jen jedna zářivka. Hluk motoru, který se chodbou rozléhá, po chvíli ustane a vychází žena s košem prádla. „Musíme pořád prát, děti jsou neustále špinavé, jak si hrají v prachu,“ říká a věší prádlo na šňůru mezi dvěma stromy. Opodál u dalšího stromu je přivázaný vlčák, právě tam, kde stojí auta s vypuštěnými koly. Procházím chodbou, občas se setkám s údivem, když nahlížím do místností. Je hezky, ale v každé místnosti je několik lidí. U kamen stojí drobná starší žena, sešlá fyzickou námahou. S křečovitým výrazem v tváři míchá oběd. „Co chcete?“ Vedle ní na gauči sedí muž s knírkem, manžel. Včera jel do Slaného žádat o práci na pile, ale dozvěděl se, že mají plno. Rozhořčeně rozhazuje rukama. Na konci chodby jsou společné koupelny a záchody ve špatném stavu. Okno do chodby je rozbité. „Co tady fotíte,“ ozývá se z chodby. Přidávají se další. Křičí hlavně ženy, muži nečinně přihlížejí, jen občas něco utrousí. Ze dveří postupně zvědavě vykukují další hlavy. Raději přestávám. „Ten je ale drzej,“ prohodí ve spěchu přihrbená žena a mizí venku. „Možná proto má práci,“ odpovídá jí jiná. Místní Romové nejsou na lidi příliš zvyklí. Sociální úředníci sem docházejí v doprovodu policie, a to pochopitelně jejich izolaci ještě zhoršuje. Vracím se k první místnosti. Řeč se točí opět okolo nuzného bydlení. Kateřinina dcera se odsud snažila dostat. Zůstala. Nepřišla na jinou možnost, než že by si potřebných čtyři sta tisíc na byt „vyšlapala“. Každý z Romů z ghetta by chtěl mít vlastní byt. Možná se to některým rodinám splní. „Sociální bydlení by nemělo být pro ty, co neplatí. Mělo by být určené těm našim klientům, kteří své dluhy naopak splácejí. Aby existovala nějaká varianta k „masu“, alespoň minimální naděje pro ty lidi,“ říká Petra Sedláčková, pro niž je každá „zachráněná“ rodina úspěchem a současně pozitivním vzorem pro ostatní Romy. I oni pak vědí, že mají šanci. Zatímco rodiny z Masokombinátu mají malou naději, „Na Vysokém“ mohou v lepší zítřky alespoň doufat. Prst je ale vztyčený i nad nimi. Zdejší obyvatelé netuší, že se má jejich nuzný domov přestavovat. Nevědí, že každá přestavba má své oběti, které jdou „na maso“. Potvrzuje to zkušenost s rekonstrukcí či demolicí jiných kladenských ghett.

Autor je spolupracovník redakce.