Lex/ikon soudobé teorie literatury a kultury

V podobě slovníku, který před nedávnem vydalo nakladatelství Host, se českém publiku dostává jednoho ze základních instrumentů a stavebních kamenů standardního provozu humanitních oborů (antologii vybraných významných textů pak lze považovat za další takový stavební díl disciplíny). Jedná se o druh publikace, která svou povahou a svým rozsahem pravděpodobně bude formovat povědomí české obce (nejen) literárních teoretiků a badatelů o poli současné literární teorie. Neohrabaná slovní hříčka v titulu chce tedy naznačit právě tu roli, kterou slovníková příručka tohoto rázu sehrává nejen v reprodukci, ale také v kanonizaci určitých klíčových konceptů a ikon soudobého literárněteoretického myšlení, přičemž slovo soudobý zde označuje i Aristotela, Kanta či Nietzscheho do té míry, do jaké vstupují do recepce a diskursu literární teorie posledních desetiletí.

Rozšíření bitevního pole

Mluví-li se dnes o literární teorii, je také docela zřejmé, že se jedná o jistou metonymickou zkratku, která odkazuje k mnohem širšímu kontextu tázání. Samotný slovník zahrnuje celou řadu konceptů, které stejně tak jako do teorie literatury patří do filosofie, sociologie, historiografie, kunsthistorie, psycho­analýzy, lingvistiky, hermeneutiky, epistemologie, etno­­logie, genderových a post­koloniálních studií atd., přičemž na jiné rovině a přesněji lze mluvit o zkoumání identit, diskursu, ideologie, paměti, populární kultury, hegemonních kulturních a mocenských struktur atd. v rámci čehosi, co je rozprostřeno napříč všemi jmenovanými a mnoha dalšími disciplínami a co by bylo možné zastřešit pojmem kulturní studia či kritická teorie kultury, kdyby ovšem nebyly tyto pojmy již obsazeny jinými, specifickými významy.

Slovník, vydaný v brněnském Hostu, přeložili dva překladatelé, po odborné stránce český překlad redigovali J. Holý a J. Trávníček (spolu s dalšími spolupracovníky A. Jedličkovou, L. Martinkem a O. Sládkem); hlavním editorem původního vydání (po němž následovala v letech 2001 a 2004 dvě další, rozšířená, přičemž český překlad vycházel z vydání v roce 2001) byl A. Nünning. Česká verze byla jednak rozšířena o čtyřicet pět nových samostatných hesel specifických pro české vydání, jednak bylo dvacet devět původních hesel doplněno a rozšířeno o dodatky tam, kde je to pro český kontext relevantní, českými pracemi byly také doplněny seznamy odborné literatury.

Nejnápadnějším rysem publikace je takříkajíc rozšíření bitevního pole. Interdisciplinarita a tíhnutí k intermedialitě současného literárně­­teoretického provozu je patrné jak z makrostruktury, tak mikrostruktury hesel a připomíná, na jak rozbíhavém poli, plném přechodů a konceptů migrujících přes hranice disciplín, se pohybujeme. Diverzita a interdisciplinární směřování slovníku jsou patrné nejen ze samotného záběru hesláře u pojmů (konstruktivismus, kontingence, kontinuita/diskontinuita, ekologie kultury, ekonomický systém a literatura, emergentní jevy, entropie, teorie systémů, misogynie, sexismus) nebo autorských hesel (namátkou Kant, Hegel, Nietzsche, Dilthey, Croce, Cassirer, Peirce, Husserl, Heidegger, Benjamin, Adorno, Kracauer, Gramsci, Wittgenstein, Chomsky, Searle, Rorty, Lévi-Strauss, Gadamer, Blanchot, Lévinas, Merleau-Ponty, Ricoeur, Foucault, Kuhn, Lyotard, Deleuze, Derrida, Barthes, Bourdieau, Baudrillard, Hall, Williams, Habermas, McLuhan, Luhmann, White, Showalterová, Gilbertová, Gubarová, Irigarayová, Cixousová, Kristevová, Butlerová, Sontagová, Saidová, Spivaková, BhaBha, Eagleton, Bloom, de Man, Culler, Greenblatt, Bürger, Esslin, ale ne třeba Schopenhauer, Bergson, Huizinga, Braidottiová, Richová, Johnsonová, Moiová, Serres, de Certeau, Latour, Harawayová, Žižek, Laclau, Mouffeová). Na diverzitu narážíme i z hlediska extenze jednotlivých pojmů a jejich výkladu, například heslo „naturalizace“ si všímá jevů od narativních technik (vymazávání aspektu diegésis, dosahování tzv. efektu reality ve fikčním světě atp.) po diskurzivní operace (strategické zneviditelňování historie ustavování hegemonních kulturních konceptů). Podobně bychom mohli pokračovat v případě mnoha v lexikonu zastoupených termínů, jež jsou rozloženy do několika různých teorií a kontextů, srov. např. rozličně sdílené pojmy jako smrt autora (recepční přístupy, intertextualita, dekonstrukce, Foucaultovo pojetí autora jako funkce diskursu či konstruované diskursivní pozice), narace (naratologie, historiografie, stejně jako filosofie), čtení (nová kritika, recepční přístupy, dekonstrukce, mediální studia), diskurs (lingvistika, sociologie, historiografie, kulturní, genderová či postkoloniální studia atd.) či subjekt a subjektivita (marxistická sociologie L. Althussera – koncept interpelace, psycho­analýza J. Lacana – včlenění do symbolického řádu ve stadiu zrcadla, genealogie M. Foucaulta – subjektivita jako funkce diskursu, filosofie u Deleuze – pojem „schizoanalýzy“, v rámci literatury u R. Barthesa intertextovost, zrození čtenáře) atd. Zaznamenáníhodná je také skutečnost, že ve slovníku není heslo „literatura“, ale „pojetí literatury“, což příznačně signalizuje konec nevinnosti, s níž lze předpokládat neproblematický status základních kategorií, s kterými zacházíme; toto slovní spojení tak reflektuje, že se nestýkáme s realitou, nýbrž s pojmy zprostředkujícími nám určitou verzi reality.

Hledání klíčových problémů

V nejelementárnější rovině lze rozlišit trojí rovinu přístupu, která je ve slovníku zastoupena: zaměření na literární dílo, případně hnutí či kulturní formaci (dílocentrický, imanentistický přístup, vlastní převážně nové kritice, strukturalismu, dekonstrukci, hermeneutice), dílo v kontextu jiných diskursů (nový historismus, psychoanalytická či marxisticky orientovaná kritika) a konečně zkoumání „mimoliterárních“ jevů, která jsou metodologicky napájena mj. právě z literární teorie či lingvistiky (historiografie, mediální studia, britská a americká kulturní studia, kritická teorie, postkolonialismus, studia rodu). V hesláři lexikonu jsou v největší míře zastoupeny pojmy, biografická hesla jednotlivých teoretiků, případně literátů a umělců zasahujících svým dílem do literární teorie (Baudelaire, Flaubert, Valéry, Eliot, Woolfová, James, Breton, Brecht, Paz, Artaud, Beauvoirová, Sartre, Robbe-Grillet, Bataille, Barth, Cixousová, Eco, Lodge, Ejzenštejn, trochu překvapivě ale ne třeba Poe, Pound, Borges, Cortázar, Bachmannová), poté teoretické směry, v nejmenší míře pak umělecká hnutí, styly či epochy, které ovlivnily fungování kultury. Jsou jevy a pojmy, které lexikon programově nezahrnuje. Deklarovanou intencí slovníku je posunout se od předchozích velkých slovníků zaměřených na základní pojmy literární poetiky, neobsahuje tedy hesla jako román, novela, sonet, jamb atp. Lexikon se pohybuje na jiné rovině zkoumání, jiné jsou jeho klíčové problémy. Nicméně nelze patrně říct, že by se jednalo přímo o nějaký paradigmatický zlom v literární teorii. Spíše jde o (někdy více, někdy méně diskontinuitní) rozšiřování záběru pohledu, které bylo v literární teorii uloženo od počátku jejího konstituování.

Poststrukturalismus na mušce?

Z českého hlediska se při pohledu na práci původní německé redakce jeví jako škoda, že významné postavy literární teorie či filosofie (V. Mathesius, M. Jankovič, L. Doležel, K. Kosík, ale třeba i M. Kundera) musela doplnit až redakce česká. Z českých autorů je v původní německé edici zastoupen pouze J. Mukařovský, ve formě výčtu pak literární badatelé a lingvisté Pražského lingvistického kroužku v hesle Pražská škola. Překvapivě slovník neobsahuje heslo „samizdat“ (zařazené dodatečně českou redakcí), přestože německá badatelská obec se tomuto tématu věnuje. Na práci české redakce je v každém případě oceněníhodné, že nedoplňovala pouze hesla z české, ale také slovenské a polské oblasti. Zároveň se však v předmluvě k českému vydání objevuje pro mne jeden poněkud zarážející bod: hned v úvodu editoři české mutace slovníku zdůvodňují své rozhodnutí sáhnout po tomto svazku mimo jiné tím, že není „prezentistický, tj. není zahleděný do poststrukturalistických směrů a skupin“ (s. 20). Nevím, proč se v této hodnotící perspektivě bez jakéhokoli zdůvodnění ocitá právě poststrukturalismus, a ne třeba – v závislosti na geografickém okruhu – stejně „populární“ recepční teorie, hermeneutika, sémiotika, nový historismus, kulturní studia, postmarxismus či psychoanalýza. A znamená to snad, že jiné slovníky (jako anglojazyčné Toronto, Edinburgh, Blackwell, John Hopkins), z nichž podle slov editora původního vydání při práci na tomto bylo hojně čerpáno, vykazují nějakou vysokou míru zahleděnosti do poststrukturalismu? Můj dojem je, že volba této slovníkové příručky byla dána do jisté míry důvody pragmatickými, zejména snad geografickou, kulturní a „jazykovou“ (vezmeme-li trochu vážně bonmot A. Sticha, že nejmladším slovanským jazykem je němčina) blízkostí. Přináší to ostatně své výhody, německá literární věda má k českému kontextu patrně bližší přístup než anglosaská.

Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu, jako externista působí na FHS UK a FF UK.