Město obydlené textem

Literární text se vepisuje do genia loci města, z druhé strany se město svým prostorovým, historickým a architektonickým řádem otiskuje do textů, které přes časové distance mohou vytvářet analogické figury, jež nelze připsat vědomé intertextovosti jako u petrohradského textu běžícího po linii Puškin – Gogol – Dostojevskij – Bělyj. Teprve takové místo, jež má kulturní smysl, v němž se odvíjejí příběhy obyvatel, je městem. Pro Danielu Hodrovou tento kulturní text není nadstavbou, ale tím, co činí ze shluku architektonických a utilitárních prvků cosi, co ve své zatím poslední, veskrze poučené a inspirativní práci nazývá „citlivé město“.

V říši metatextů

Kniha dokládá dlouhodobou koherenci tvorby D. Hodrové. Z hlediska odborné literatury k tématu byl odrazovým můstkem textu tartuský sborník Semiotika goroda – Peterburg, dále autoři R. Barthes (Říše znaků) a M. Serres (Řím). Exemplárním případem pražského metatextu je Magická Praha A. M. Ripellina. V hermetických a geologických obrazech genia loci Prahy čerpá Hodrová inspiraci z prací M. Pogačnika, M. Stejskala, M. Špůrka, V. Cílka a Z. Neubauera. Paradigmatickými literáty-autory městského textu jsou Dante, Komenský, ale neméně i Nerval, Dostojevskij, Lautréamont, Bělyj, Joyce, Musil, Mann, Céline, Calvino, Eco, Bernhard. V menší míře se objevují jména Auster, Cortázar. Z poezie je zastoupen Baudelaire, Apollinaire, Cvetajevová, Juliš, Šiktanc. Stěžejními autorskými postavami textu pražského, jak jej Hodrová čte, jsou pak Meyrink, Kafka, Kubin „jinové“ Perly, také Mácha, Karásek ze Lvovic, Leppin, V. Mrštík, Deml, Fuks, Hrabal, Milota, Richterová, Moníková, Brabcová, Macura, Ajvaz, Jamek, Martínek, Urban, Rudiš. Z žánru románu s tajemstvím uvádí Hodrová Sabinu, Světlou, Arbesa, Zeyera. Méně jsou zastoupeny brněnské texty Kratochvilovy či Řezníčkovy. Do pražského textu u Hodrové vstupují i fotografie pražských ulic J. Reicha, z architektury příklady „jinových“ staveb, jejichž tvarosloví se rozvíjí ve zvlněném, organickém řádu (Gočár, Chochol, Wright, Gaudí, Aalto, Hundertwasser, Gehry, neobjevuje se Nouvel či jako příklad „jangového“ principu Loos).

Sestup do nevědomí

Téma iniciační katabáze, sestupu do nevědomí (svého či kolektivní nevědomé paměti města) provází tvorbu Hodrové již dlouho. Ve svých románech sahá po nových městských topoi, v nichž se může tento proces odbývat – metaforou vstupování nevědomí do denního života pro ni není prostor podzemí či sklepa, ale prostor světlíku, jenž je skrytý, odvržený a zároveň prochází celým domem. I v „jangových“, pravidelných, narýsovaných, geometrických městech zdánlivě bez tajemství (například u Zamjatina či Orwella) lze narážet na ambivalenci, zdvojení. Vstup do „druhého města“ – pro Ajvaze a Hodrovou – není vposled určen specificky historicky zvrstveným místem, ale stavem našeho já, jež je schopno vnímat nápovědi a znaky, jimiž může být i jen stín či skvrna na zdi sídlištního domu.

Hodrová poukazuje na znejišťující rozvržení vnitřku a vnějšku, periferie a centra – jaké prostory vznikají v (post)moderním městě, jehož centrum se vyprázdnilo a někdejší periferie přestala být vnějškem, byvši obkroužena zónou rezidenčních čtvrtí? Tyto rezidenční čtvrti mimochodem smazávají dva pro Hodrovou důležité městotvorné pohyby: jak gesto vymezení se, ohraničení vůči okolní „cizí“ přírodě (prorůstají do venkovského prostoru), tak „městnání“ (jež je podle D. Ž. Bora jedním z etymologických aspektů výrazu město). Zvlášť drahá je Hodrové „syntopie“ – prostupování a překřížení různých časových vrstev v jednom místě; ta se může projevovat v různých kulturní pamětí bohatých místech, ale stejně tak dobře v komoře vinohradského činžáku. Všímá si, jak staré dominanty k sobě vábí dominanty nové, které se je snaží zastínit (Stalin v hladině hradčanského panoramatu, „Pakul“ poblíž Vyšehradu, Žižkovský vysílač na místě židovského hřbitova).

Jaký je chodec?

Zajímavá je typologie (městských) chodců, pasáže věnované postavě dvojníka (v petrohradskom textu Dostojevského a Bělého) a ahasvera (u Poea, Nietzscheho, Lautréamonta, Meyrinka, doplnit by bylo možné V. B. Nebeského). Hodrovou zajímají všední postavy úředníka coby „jiného chodce“ (z děl Gogolových, Dostojevského, Kafky, Hostovského) či „Kolemjdoucího“ (tam by mohla být motivicky zařazena i Kafkova povídka Ti, kdo běží kolem). Právě pro tyto typy postav se existenciálním ohniskem stávají všední ulice či byt; tak je tomu u Pessoy v Knize neklidu.

Hodrová upozorňuje na ztrátu původního sakrálního středu města, který organizoval okolní prostor. Tento hermetický střed je v textech dvacátého století rozptýlen a karnevalizován, lze ho dosáhnout jen nepřímo, na místech nepravděpodobných a všedních. Z příznačných míst, které Hodrová probírá, nechybí záchod, například u Jamka, Ajvaze, Rudiše.

Smrt, jak si Hodrová všímá, je v moderním urbánním románu přítomná toliko jako absurdní trest, náhoda nebo pouliční neštěstí, zbavená smyslu a katarze (u Kafky; scénou pouliční nehody, jak Hodrová připomíná, se otevírá Musilův Muž bez vlastností). Moderní městský text nabývá tísnivých stejně jako groteskně absurdních rysů – Hodrová mj. vypichuje bizarní městský mobiliář u Ajvaze, v románu Druhé město vede po Královské cestě až na Hrad lyžařský vlek, a Kafky, v Popisu jednoho zápasu si agorafobní vypravěč cestou přes Staroměstské náměstí stěžuje, že když už stavějí náměstí tak velká, měli by přes ně postavit zábradlí. Jednotlivé literární texty nemusí být v daném kontextu či architextu spjaty individuálními aluzemi, ale třeba jen konfigurací prostoru, typem atmosféry, paradigmatem motivů, mohou se tedy spojovat v jeden intertext i „bezkontaktově“.

Dva světy

V souvislosti s moderním románem lze hovořit o radikální proměně hranice privátní a veřejné sféry: veřejná, institucionální moc se vlamuje od žitého světa domácího prostoru, který již není vnímán jako známý a bezpečný, ale jako nepřátelský a hrozivý. Komplementárním aspektem této průhlednosti soukromého prostoru, jenž se stává jevištěm pro zraky přihlížejících či vyšetřujících, je stísněnost, klaustrofobičnost interiérů (u Dostojevského, Kafky, Hamsuna). Román dvacátého století je pro Hodrovou román urbánní. K tomu lze dodat, že v románech a povídkách Kafkových a Haškových je shromážděn celý repertoár „donucovacích“ prostorů modernity – vězení, soudní dvůr, kasárna, kancelář, blázinec. Oba autoři, jak Hodrová upozorňuje, také pražský prostor ignorují či profanizují v jeho tradičních historických dominantách. Na jedné dominantě, Karlově mostě, se však přece, alespoň podle K. Kosíka, mohou potkat – to když je Josef Š. eskortován z Hradčan na Nové Město k výslechu a Josef K. opačným směrem na svou „popravu“. (Podle – nejednoznačného – itineráře, jak jej v Procesu čte Hodrová, hrdina Procesu ale putuje z Karlova náměstí přes most Legií, Holečkovou ulicí na Hřebenky.)

Další linií tázání, kterou Hodrová (vědomě) nesleduje, je problém xenofobie, ale i fascinace jiným, tedy otázka různě se konfigurující kulturní, sociální a etnické heterogenity Prahy před druhou světovou válkou. Pole jejího zájmu netvoří ani strategické utváření města coby prostoru kontroly a organizace, jak je sledoval třeba L. Mumford, M. Foucault či J. C. Scott. (Právě tato druhá, odvrácená tvář zabydlování, jíž se Hodrová vědomě nevěnuje, může být dobře zachycena Kafkovou povídkou Doupě.)

Okruh autorů, jimž se Hodrová věnuje, obsahuje jen některá jména zcela v souladu s tím, jak prostě pražský text přečetla, což sama úvodem knihy anoncuje. V této verzi pražského textu se neprojdeme Prahou Hakla, Kahudy, Šabacha, Placáka, zmíněna nejsou městská topoi Jedličky, Hanče. Hodrová také čte spíše Prahu jinovou než Prahu „jangovou“ P. Demetze, ze sekundární literatury se neobjevují eseje J. Kroutvora Praha, město ostrých hran. Paříží putuje s Hugem, Balzakem, Huysmansem, ne se Zolou, H. Millerem, Sartrem, de Beauvoirovou, Vianem či Houellebecqem, nechodí po Moskvě M. Bulgakova, B. Pasternaka, J. Andruchovyče, Gombrowiczově Varšavě, Schulzově Drahobyči, Döblinově Berlíně, Londýně W. Blakea, V. Woolfové, G. Greena, P. Ackroyda, Edinburghu I. Welshe, Glasgowě A. Trocchiho, New Yorku J. Dos Passose, Alexandrii L. Durrella a ve výčtu lze podle sčetlosti, jež je u Hodrové rozhodně neobyčejná, libovolně pokračovat. Hodrová však nemá v úmyslu psát literární bedekr, její vize městského textu je podmíněna vnitřní koherencí motivů, postupů, není založena na prosté sumě autorů, kteří o/v městě psali. Vysázený text knihy si v jednom místě pohrál se sdělením: v obrázku, nárysu „krajinného chrámu Prahy“ M. Pogačnika je překlad popisku „Vyšehrad – Siedlungskern“ tištěn jako „Vyšehrad – jádro osádlení“. Že by to nakonec bylo sádlo, co je oním mytopoetickým podložím české civilizace?

Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, jako externista působí na FHS UK a FF UK.