Na dně propasti

Zjistit, co se dnes ve skutečnosti děje v Čečensku, je takřka nemožné. Kdyby měl člověk věřit ruským sdělovacím prostředkům, udělal by si obrázek země, která po desetiletí bojů a nepředstavitelného strádání dobrovolně nastoupila klidnější cestu, když se odevzdala do rukou sebevědomého mafiánského synka Ramzana Kadyrova. Ten s Putinovou podporou potírá zbytky organizovaného odboje a jako neomezený vládce si megalomanským rozhazováním získává přízeň lidu. Nezávislé zdroje však uvádějí něco docela jiného: odpor proti ruským okupantům se den ode dne stupňuje, skupiny bojovníků v jednotlivých oblastech severního Kavkazu se postupně podřizují jednotnému velení a vytvářejí spojenou kavkazskou frontu. Jen v poslední době prý odešlo do hor na sedm set mladých mužů.

Vedle přítomného stavu však zůstává nejasná i minulost: na to, aby ruské úřady dopustily nezávislé vyšetřování obou konfliktů v Čečensku, bylo prolito příliš mnoho krve.

Operace na zaprášeném stole

Hassan Bajev, čečenský lékař, který ošetřoval zraněné až do chvíle, kdy mu nezbylo než opustit Rusko a uchýlit se i s rodinou do amerického exilu, přináší ve své knize vzpomínek, nazvané Přísaha, věcné svědectví, které vnáší tolik potřebné světlo do celého nešťastného a krutého příběhu obou čečenských válek. Musí přitom překonávat hned trojí bariéru: v prvé řadě tu informační, kterou pečlivě budovaly ruské úřady ve spolupráci s armádou a tajnými službami – zcela v duchu předpokladu, že co se neobjeví v médiích, jako by neexistovalo. Dále bariéru kulturní – středoevropskému uchu zní podezřele, když se mluví o únosu nevěsty, krevní mstě, nebo naopak nemluví o strachu, lásce, manželce a dětech, protože to čečenská tradice nepřipouští. A konečně bariéru nedůvěry – nedůvěry k slovům Čečensko, Čečenec, čečenský, která v důsledku zaťatého úsilí propagandy sovětského střihu získala silně negativní konotace v Rusku, a z nepromýšlené setrvačnosti částečně i u nás.

Kniha Hassana Bajeva má oproti politologickým studiím a narychlo spíchnutým reportážím jednu zásadní výhodu. Vychází z průběžně psaných deníkových zápisků, které si autor vedl od chvíle, kdy se v roce 1994 na hranicích Čečenska objevily kolony ruských tanků. Právě atmosféra každodennosti, třebaže každodennosti převážně děsivé, dodává jeho knize potřebnou důvěryhodnost. Spolu s hrdinou příběhu pozorujeme, jak pomalu mizí domy, které ještě nedávno stály, jak umírají lidé, kteří v předchozí kapitole vesele žertovali, jedna vybombardovaná ordinace je nahrazena jinou, provizornější, až se nakonec operuje na zaprášeném kuchyňském stole uprostřed rozvaleného domu. Ve víru války zmizí ovčácký pes Tarzan, kterého si Bajevova rodina ještě před válkou přivezla z hor. Vniveč přijde dům, který úspěšný plastický chirurg v době míru zbudoval pro svou rodinu, a jen co postaví nový, přijde druhá válka a smete ho stejně nemilosrdně jako ten předchozí. „Vypadá to, že my Čečenci vydáváme veškerou energii na budování svých domů a životů jen proto, aby nám je zničili a mohli jsme začít budovat znovu,“ píše na jednom místě autor.

Makažoj

Od šedesátých let devatenáctého století, kdy imám Šamil po třiceti letech bojů podlehl carskému vojsku, zažili Čečenci jen krátká období míru. Z neustálého pocitu ohrožení se u nich vyvinul sebeobranný reflex, který jim pomáhá přežívat stále nové a nové pohromy a který je pevně vrostlý do systému tradic, děděných z generace na generaci. První část knihy Bajev záměrně věnoval vzpomínkám na své dětství a dospívání, neboť právě pohled na tradiční výchovu, které se mu dostalo, a také postupné vyjevování rodinného dědictví umožňuje čtenářům lépe pochopit jeho chování v dobách, kdy nastanou horší časy. Dětským vzpomínkám dominuje otec, čečensky Dada. Zasvěcování do čečenských tradic bral podle všeho velice vážně. Hassana, jeho bratra Huseina a sestry Tamaru, Raju, Razjat a Maliku občas v noci vzbudil se slovy „Je čas k tanci!“. „Neposlechnout Dadu znamenalo výprask. Některé noci jsme tančili, dokud se nad horami neobjevilo slunce a nenadešel čas, aby matka a sestry podojily naše tři krávy.“ Tradiční výchova zahrnovala kromě jiného také každoroční pobyt v horské vesnici Makažoj, odkud rodina pocházela a kde dosud žili jejich příbuzní. Dada nutil své syny dlouhé hodiny pracovat, sázet brambory, sít pšenici, slunečnice a kukuřici, kosit a sušit seno – „abyste pochopili, že půda je váš přítel, a abyste věděli, co všechno umí poskytnout“. Jak děti rostly, postupně je také začal zasvěcovat do krutého osudu, který Čečence stihl v důsledku deportace, uskutečněné v roce 1944 na Stalinův rozkaz. Čečensko-ingušská republika byla jedním nařízením zrušena a veškeré obyvatelstvo bylo násilně odsunuto do středoasijských stepí. Symbolickým vyjádřením hrůz, které nepřežilo více než půl milionu lidí, se pro malé chlapce stala sto osmdesát metrů hluboká propast, do níž čekisté shazovali neochotné a příliš slabé nebo staré. Pohled do této propasti, jejíž hloubka způsobovala malým chlapcům závrať, se v knize později vrací jako motiv beznaděje a útisku, kterému Čečence opět vystavuje státní moc – tentokrát již nikoliv sovětská, ale předstíraně demokratická.

Dějiny se opakují. V roce 1994 tedy stojí dospělý Hassan Bajev, vystudovaný chirurg, který se ještě před válkou stačil oženit, před zásadním rozhodnutím. Odjet z Čečenska a zachránit život sobě i své rodině, nebo zůstat věrný národním tradicím a Hippokratově přísaze, která lékaře zavazuje klást život pacienta nad svůj vlastní? Bajev příliš dlouho neváhá a narychlo připravuje vše pro to, aby mohl začít s praxí válečného chirurga. Předtím ho však ještě čeká jiný úkol: ve chvíli, kdy do opuštěných ulic Grozného zamíří první ruské tanky, se má jeho ženě císařským řezem narodit syn Islam. Není to jediný moment knihy, který ukazuje, jak dobrým vypravěčem dokáže být život, ale je zřejmě nejpůsobivější. Druhým silným okamžikem, který je z hlediska celého příběhu jakýmsi vyvrcholením ústředního válečného vyprávění, je operace, při které Hassan Bajev po slavném ústupu z Grozného (pro českého čtenáře jej za druhé války v Čečně zprostředkoval válečný novinář Jaromír Štětina) amputuje nohu polnímu veliteli Šamilu Basajevovi. Mezi těmito dvěma okamžiky se ovšem odvíjí nekonečné válečné utrpení, které po každém náletu, po každém výbuchu bomby stéká do nemocnice nebo improvizovaného podzemního lazaretu jako stružka krve.

Duchi, čeki, čechi

Na stránkách Bajevových vzpomínek se z abstraktního výrazu „zabíjení civilního obyvatelstva“ stává ta nejhmatatelnější skutečnost. Podrobné popisy chirurgických zákroků, které čtenář doslova cítí na vlastním těle, střídají do detailu zaznamenané drastické pouliční scény – náhodní chodci roztrhaní cíleně svrženými bombami, vyhladovělí psi požírající nepohřbené mrtvoly.

Autor knihy čtenáře nešetří, stejně jako v roli lékaře nijak nešetřil sebe. A tak se postupně dozvídáme, co je to začistka, tedy prohledávání vesnice, jehož běžným průvodním jevem bývalo vraždění a znásilňování – v mnoha případech byla celá vesnice vypálena a obyvatelstvo pozabíjeno, tak jak se to stalo v Samaškách, čečenské obdobě našich Lidic. Dozvídáme se, co je to filtrační tábor a jak malou šanci na přežití má mladý Čečenec, který se do něj dostane. Dozvídáme se, co jsou kontraktnici – nájemní žoldáci, pro které je zabíjení určitým druhem kratochvíle, a kdo jsou naopak mladí ruští záklaďáci, nedospělá stvoření, obětovaná v první linii nebo uštvaná brutálními mazáky. Dozvídáme se o statečnosti ruských matek, které přicházejí v přestrojení za Čečenky zachraňovat své syny, ale také o jiných Rusech – o těch, kteří žili po generace v Grozném a stali se prvními oběťmi války, protože na rozdíl od Čečenců nenašli oporu v klanových strukturách a nemohli hlavní město včas opustit. Bajev nešetří Rusy ani vlastní. Dokáže promluvit o selhání čečenských polních velitelů, kteří ho nechali týdny sedět v temné jámě za to, že ošetřoval ruské vojáky, a stejně tak o jakýchsi polozvířatech, opilých žoldácích, kteří ho málem zastřelili, protože ošetřoval duchi nebo také čeki, nebo dokonce čechi, jak se ve vojácké hantýrce přezdívá čečenským bojovníkům.

Bajevova kniha je především obžalobou války jako takové. Vzato do důsledku je však zároveň reálným a velmi věcným důkazním materiálem proti těm, kdo rozhodli o jejím rozpoutání, stejně jako proti těm, kdo jejich rozhodnutí s nadměrnou horlivostí vykonávali. „Většina mých pacientů byli mírumilovní civilisté.“ Tato jediná věta by vystačila jako důkazní materiál ve stovkách případů. Doufejme, že někdy dojde k procesu, v němž bude citována.