Sborník studií „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení (viz recenze Michala Tošnera Romové v uvozovkách, A2 č. 40/2006) a Tomáš Hirt, jeden z jeho editorů (viz rozhovor Souboj občanského a etnického principu, tamtéž), prezentují přístup k takzvané romské problematice, který lze označit jako „deetnizaci“ problému a snahu najít pro něj vědecké zdůvodnění.
Podstatu argumentace této skupiny antropologů, kulturologů a sociálních pracovníků lze shrnout asi takto: Autentickou romskou kulturu, která by ospravedlňovala přístup k předmětné skupině obyvatel jako k svébytnému etniku či dokonce národu, lze dnes najít pouze v původních osadách na Slovensku, a i tam už jen v podobě rychle mizejících pozůstatků. Identifikace na etnickém principu je prý dnes v ČR „podsouvána zvenčí“. Jmenovitě ti, kteří jsou z hlediska majoritní společnosti vnímání jako problematičtí, se údajně svým „zařazením do kategorie etnické menšiny neztotožňují“ a otázku „identifikace na etnickém principu neřeší“ (citován T. Hirt ze zmíněného rozhovoru). Odmítnout „etnickou nálepku by měly jak zainteresované instituce státu i samosprávy, včetně nevládních organizací, tak i Romové samotní. Institucionálním řešením faktické segregace, dále se stupňujícího sociálního vyloučení a vzniku ghett obývaných výhradně Romy má být individuální sociální práce, jednotně uplatňovaná vůči sociálně slabým bez ohledu na etnický původ. K němu by se ale naopak mělo přihlížet při výběru terénních pracovníků, neboť etnická spřízněnost znemožňuje patřičný profesionální odstup (viz Štěpán Moravec ve zmíněném sborníku). Romové sami by se pak místo o pozitivní etnickou identitu měli zaměřit na individuální uplatnění v „různých zájmových a politických aktivitách“ (T. Hirt, tamtéž).
I bez detailnější znalosti dané problematiky, pouhým logickým úsudkem na základě obecně známých faktů, může nezainteresovaný čtenář najít důvody k pochybování o správnosti takovýchto úsudků. Je vůbec možné, že by se člověk, který je od nejútlejšího dětství pro svůj původ konfrontován s negativním vztahem české společnosti v podobě nedůvěry, pohrdání, diskriminace, včetně otevřeného násilí, nezabýval otázkou své etnicity? Samozřejmě, že ji řeší. Nejpozději tehdy, když si začne klást otázku, jaké šance má na uplatnění v této společnosti. Ten, kdo díky hře genů není tak zřetelně „černý“, řeší ji tím, že se k Romům nehlásí, ten aktivnější a dobrodružnější odchodem za hranice do zemí, kde rasová odlišnost nepředstavuje takový handicap. Jen malé hrstce se díky výjimečným schopnostem a souhře šťastných okolností daří najít uplatnění a dosáhnout určitého úspěchu, aniž by museli své romství zapírat. Většina ostatních je ohrožena sociálním propadem, vyúsťujícím až v úplné sociální vyloučení.
Ani při běžném pohledu nelze přehlédnout existenci snah o romskou emancipaci, o zlepšení obrazu Romů v očích majoritní společnosti. Můžeme si myslet o stupni „národní uvědomělosti“ českých Romů a míře podpory jejich „reprezentantů“ cokoliv (a já sám, který většinu z nich zná osobně, si žádné iluze nedělám), ale uvědomme si, že čeští Romové jsou jen malou částí několikamilionové romské diaspory, roztroušené po celé Evropě, ba i jiných částecg světa. To naši oponenti poněkud nedoceňují. Navzdory již minimálně sedm století trvajícímu rozptýlení a jen velmi omezeným stykům přes hranice státu se zachoval společný jazyk, kterým jsou Romové i dnes schopni se domluvit. Je tu i nepominutelná společná politická snaha prosadit se v rámci Evropského společenství jako exteritoriální národ. Jsou tu i jisté dílčí úspěchy. Existují příklady fungujících místních samospráv a úspěšných romských politiků, sdílejících tuto společnou vizi.
Pokud jde o navrhované metody řešení problémů oněch „Romů v uvozovkách“, rovněž i zde prosté zamyšlení nad obecně známými skutečnostmi zpochybňuje jejich účinnost. Společnost, potažmo stát není schopen efektivně řešit problém chudoby a sociální exkluze ani u příslušníků majority. To je přiznávaný fakt. Trend vývoje – postupná demontáž „pečovatelského“ státu – dává tušit, že tento problém se bude spíše nadále prohlubovat. Jaké šance na individuální vzestup mají v takové situaci ti, kdo jsou navíc zatíženi stigmatizací většinou sdílených předsudků a jejich vyloučení je dlouhodobé a již obecně akceptované? Nedělejme si iluze, že řešení spočívá v přesunu některých funkcí ze státu na bedra nevládních organizací. Ty se neobejdou bez státních grantů, potažmo grantů „socialistické“ Evropy. Vznik třídy bohatých mecenášů s vyvinutým smyslem pro sociální solidaritu směřovanou speciálně vůči Romům bude v české společnosti ještě dlouho jen prázdnou utopií, pokud k němu vůbec kdy dojde.
Nabízená strategie sociální práce spočívá v nabízení individuálního vzestupu jednotlivým Romům jako jediné šance, jak překonat sociální exkluzi. Předpokládá to, že se dotyčný distancuje od méně úspěšných. Aktivnější a schopnější namísto toho, aby pomáhali ostatním a táhli celou skupinu nahoru, jsou zcela cíleně vytrháváni ze svých přirozených vazeb. Tento záměrně očkovaný individualismus je v zásadním rozporu s romskými tradicemi. Jako strategie přežití použitelná pro každého tu zcela selhává. Individuální snaha tváří v tvář obecně rozšířeným předsudkům vesměs nemá šanci. Je doložena celá řada případů, kdy zaměstnavatel propustí dobré pracovníky či majitel vystěhuje bezproblémové nájemníky jen kvůli obavám z předpokládaných negativních reakcí okolí.
Kolik Romů vidíte kolem sebe na školách, v zaměstnání, ve veřejných funkcích? Stále vzácněji na ně narazíte i v dříve obvyklých dělnických profesích (kopáči, stavební dělníci apod.) a v jejich dřívějších bydlištích, kam byli minulým režimem povinně nastěhováni – zpravidla v domech s byty nejnižší kategorie či na panelových sídlištích. Stále větší počet z nich najdete jako dlouhodobě nezaměstnané a nezaměstnatelné v nově zřizovaných ghettech na okrajích měst či úplně mimo ně, v oplocených areálech, kde do podoby koncentračního tábora chybějí snad už jen strážní věže a hlídky se samopaly. Lze se pak divit nepřátelskému postoji příslušníka menšiny vůči majoritě? Když si uvědomíme, že spirála vzájemné negativní vazby se tu roztáčí už několik století, měli bychom asi být opatrnější v hledání a trestání viníků.
Na celé navrhované koncepci je asi nejsmutnější, že Romové se opět stávají pouhým objektem sociální práce, přičemž je odmítáno jejich působení dokonce i na nejnižších funkcích – terénních pracovníků, kteří se řídí metodikou a pokyny svých nadřízených. Opět se rozhoduje stylem „o nás bez nás“.
Je to tedy právě důsledné prosazení skupinových práv, vyplývajících z uznání Romů jako národnostní menšiny, jež dává reálnou šanci vyrovnat handicap důsledků po staletí přetrvávající diskriminace. Očekávat, že to zajistí stát či nějaké nevládní organizace, je bláhovou iluzí. Dosáhnout toho mohou jedině vlastním úsilím, spoléhajíce se především sami na sebe, nikoli ovšem jako jedinci, ale spojeným úsilím. Po státu a majoritní společnosti nemusí chtít nic víc než spravedlivý podíl ze společných prostředků a prostor pro svobodné rozhodování. Prvním, zcela zásadním, ale dosud neuskutečněným krokem je začít o něj se vší vážností a důsledností bojovat. Vědomi si všech možných rizik, svobody se ve skutečnosti bojíme.
Autor je bývalý šéfredaktor Amaro Gendalos.