Orwellovská duše

Andre Vltchek svými texty vytrvale upozorňuje na to, že bída i diktatury jsou nezřídka organickou součástí systému, jenž bohatší menšině světa přináší prospěch. Bourá zažité představy o světě, podle nichž Západ dosáhl blahobytu vlastní pílí, za své špatné vlády si mohou sami občané, západní životní styl a hodnotový systém jsou přirozeně správné a odvrácenou stranu světa přestavují komunističtí a islámští extremisté. Tento postoj vedl Vltcheka k tomu, že opustil svět velkých redakcí a začal psát pro nezávislá média.

Neznamená to, že by byl profesionálním outsiderem: vždyť pracoval například pro americkou ABC News, japonský Asahi Šimbun nebo turecký Hürriyet. Pokusil se rozběhnout vlastní magazín, a nakonec se dvěma kolegy podobného smýšlení založil nakladatelství Mainstay Press. Jedním z prvních počinů tohoto nakladatelství je i recenzovaná kniha Western Terror, shrnující Vltchekovy články a komentáře z posledních čtyř let. Tedy doby po 11. září. Osou knihy je kritika invaze do Iráku, ale témat zde nalezneme mnohem víc, geograficky jim vévodí jihovýchodní Asie a Latinská Amerika.

Svým pohledem se Vltchek ostře odlišuje od hlavního proudu běžných zpravodajů západních médií. Místo nimrání se v detailech americko-francouzské rozepře ohledně invaze do Iráku mu stačí konstatovat, že Paříž nic proti invazi nepodnikla, dokonce ji ani neodsoudila. Místo nářků nad zatopenými Drážďany a Prahou, kam ihned zamířily miliony dolarů pomoci, píše o milionech Bengálců, které vyhnaly záplavy z domovů, o dvou protržených přehradách v Mexiku, které smetly řadu vesnic i s jejich obyvateli, o stovkách mrtvých při záplavách v Nepálu. Zde ale skromná humanitární pomoc dosáhla sotva výše několikadenní obsluhy zahraničního dluhu (jak hezky odtažitě, technicky ten termín zní) postižených zemí. A namísto horlení nad severokorejským jaderným programem se Vltchek obrací třeba k tomu, jak si bohatá Austrálie snaží přivlastnit ropná pole, na která by podle mezinárodního práva měl mít nárok Východní Timor, nejmladší a nejchudší asijský stát.

Autor knihy je jistě levicově zaměřený. Není ale omezeně ideologický. V jeho textech budeme marně hledat slova jako dělníci, Marx, revoluce, dokonce zde nenalezneme ani slovo kapitalismus. Jen v úvodu padne zmínka o světě „velkého byznysu“. Ne ovšem v souvislosti s hesly o nutnosti jeho svržení, nýbrž v souvislosti s Vltchekovou snahou prosadit do médií jiná než mainstreamová témata. „Big business“ podle něj ohrožuje systém, který vytvořili zakladatelé USA, ta činorodá a otevřená generace, která si vysnila zemi rovných příležitostí, bez zděděných výsad. A tento systém, jak se lze mezi řádky dočíst, Andre Vltchek uznává: například když píše, že v New Yorku, kde dospěl, se zbavil svých středoevropských rasových předsudků.

Přiznává, že právě kosmopolitní a současně americký New York zůstává jeho domovem a středobodem jeho identity i poté, co ho fyzicky opustil. Posledních šest let žil porůznu ve světě, v Jižní a Střední Americe, v Indonésii a Vietnamu, v jižním Pacifiku. Návratem do New Yorku, který knížku symbolicky uzavírá, se tedy uzavřela i jedna kapitola jeho života. Město, do něhož se vrací, se v mezidobí změnilo, majetkově segregovalo, ztratilo podle něj hodně ze své jedinečnosti, uvolněné atmosféry a koloritu. Sám sobě klade otázku: co přinesla Newyorčanům a jiným Američanům výsadní role, kterou jejich země hraje ve světové politice?

Máme před sebou texty vytrvalého kritika americké zahraniční politiky, který se nyní logicky soustřeďuje na éru George Bushe Jr.; časté exkursy do minulosti (podpora nikaragujských contras, invaze na Grenadu apod.) i vytrvalé připomínání Monroeovy doktríny jako mraku zastiňujícího vztahy USA s Latinskou Amerikou dokazují, že jeho kritika určitě nepramení z antipatie vůči současnému prezidentovi. Hodí však také ostrým slovem po Evropanech, zvláště západních, kteří tak rádi předhazují Americe její aroganci. Vždyť proti staletím evropské koloniální expanze působí podle něj současní teroristé, plnící první stránky novin, jako houf břídilů. Posledními Vltchekovými významnými terči jsou Japonsko a Austrálie – uzavírající exkluzivní klub bohatých zemí.

Vltchek sice v předmluvě používá silnější slovník, jeho novinářské texty však ve srovnání s tím působí až překvapivě věcně. Vždy vyjadřují pevný názor, ten však stojí na dobrém seznámení s místní situací a soustavném studiu širšího kontextu. Autor rozhodně není horká hlava, naopak, jeho nejsilnější zbraní je schopnost chladně posuzovat a třídit informace, které letí éterem. Zaujmout odstup, říci si: je to opravdu tak, jak se říká? Samozřejmě i on se řídí jistým vnitřním kompasem, který ho občas zavede do vyjetých kolejí. Tím kompasem je především kritika americké zahraniční politiky (a hodnotového systému západní vyšší střední třídy, tedy té konzumní a na osobní úspěch orientované). Pro Vlcheka je tak občas automaticky bílé to, co State Department označí za černé. A tak když odhrnuje oponu z divadla kolem Severní Koreje, podvědomě ubírá na černých tónech zdejšímu režimu, když vybírá z plejády chudých zemí ty špatné příklady, vybírá Indonésii a Peru, kde vládnou režimy-spojenci USA či Japonska.  

Ani při posuzování stereotypních protikladů typu Sever-Jih, chudí versus bohatí, Západ proti zbytku světa není autor není slepě ideologický. Zákaz nošení šátků na hlavách muslimských žákyň ve Francii by podle něj měl především vést k otevřené diskusi o tom, jak jsou miliony dětí po celém světě indoktrinovány (nábožensky, ale i třeba také reklamou) a jak je ochránit.

Jediné pasáže, kde Vltchek popouští více uzdu osobním emocím, jsou ty, kde vyjadřuje sympatie lidem, kteří se snaží zbavit jha, ať jsou to peruánští a venezuelští rolníci, povstalci z Východního Timoru, iráčtí obránci Nadžáfu. Jak však ukazují jeho popisy a hodnocení různých etnických či náboženských konfliktů, násilí mu je vnitřně cizí.

Andre Vltchek v mnohém připomíná Erika Blaira – George Orwella. Těžko si získá podobnou proslulost, nepíše tak zajímavě, nakonec ani nezkusil žít s chudými jejich život jako Orwell. Ale dokázal se podobně jako on odpoutat od prostředí, v němž vyrostl a dospěl, citlivě vnímat odlišné kultury a jejich hodnotový systém. Současně neztrácí ze zřetele, že k těm, které hájí, nikdy patřit nebude: vždy bude příslušníkem světa bohatých, součástí Západu.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.