Vynikající amatér Drahomír Josef Růžička

Drahomír Josef Růžička byl náročný fotoamatér. V dobách, kdy začínal působit, si netroufl na drahého koníčka každý. Běžná fotografie na památku sice pronikala do širších středních vrstev díky láci technologie rychle, a to obzvláště v USA, jenže Růžičkovy ambice byly vyšší. Proměnu nedělního fotografa ve vášnivce pronásledujícího múzy ve zkratce vystihuje úvod instalace. Devětačtyřicetiletý lékař píše pod příležitostný žánrový záběr poznámku Silver Lake s Burianovými (1919). O deset let staršímu snímku však přisoudil (možná až dodatečně) vzletnější titul: Letní den... Před dávným, dávným časem; Prospect Park (1909). Oběma fotografiemi znázornil relaxaci na jezerním pobřeží. Shodnou látku však stylizoval k rozličným cílům. Silver Lake s Burianovými je ostře vykreslenou upomínkou na konkrétní situaci, zatímco Letní den... navozuje měkkou kresbou náladu rozmarnosti. Že má žánr z prvního roku vážně míněné fotografické praxe vyznít obecněji, signalizuje i název. Růžička jím neoslovuje výhradně své blízké, ale řadí se k autorům usilujícím o širší publikum.

Komorní výstava čítá necelých třicet exponátů. Část předmětů instaloval kurátor Jan Mlčoch do vitríny: Růžičkův portrét, dvě monografie a dobové časopisecké publikace. Vlastních prací D. J. Růžičky je přes dvacet. Dokládají tvůrčí rozpětí čtyřiceti let (1909–49). Jedenáct formátů přibližně 40 x 26 centimetrů doplňuje trojice ukázek zhruba polovičních zvětšenin a sedm půvabných miniatur velikosti pohlednic. Prohlídku by si neměl nechat ujít nikdo ze zájemců o historii fotografování. I proto, že zámořské reálie probouzejí exotickou nostalgii. Ačkoli jsou americké motivy s antikvárním puncem pro dnešní oči pastvou, ještě důležitější je, že se jedná o příklady pozitivní amerikanizace české kultury: 37. výstava programu Uměleckoprůmyslového musea v bývalém Sudkově hradčanském bytě tedy přináší sondu osvětlující pozoruhodný rys naší historie.

Je to paradox. D. J. Růžička přijíždí do Prahy a na zlomu listopadu a prosince 1921 pořádá improvizovanou prezentaci dvou tuctů exponátů v Českém klubu fotografů amatérů. Ti, kdo chodívali na fotovýstavy v Americe, mívali obdobný vkus jako on: hlavně si příliš nepřipouštět běsy první světové války. Jedenapadesátiletý Růžička však kupodivu o adventu 1921 fascinoval i mladé muže hrůzami války dotčené. Nejspíš proto, že se nechtěli vracet k líbivosti přetisků fotografií, neboli k secesnímu piktorialismu. Zároveň však tehdy Amerika znamenala oslnivější námět než dnes – vždyť byla dostupná pouze dlouhou plavbou. Nevídané městské motivy působily snad až přeludně: „Tak třeba nám se tehdy líbily ty mrakodrapy,“ vzpomínal osmdesátiletý Sudek v polovině sedmdesátých let. „Dneska jsou mi tak srdečně lhostejný, ale tenkrát jsem si říkal: Sakra, to bych dělal taky.“

Trvalejším vzorem se mělo stát růžičkovské vypracování zvětšenin. Americký model fotografického exponátu pozůstával z mechanického průmětu negativního obrazu na světlocitlivou vrstvu ušlechtilého papíru. To znamenalo, že odpadlo malebné manuální dotváření pozitivu. Nicméně kultivace zvětšenin mohla i nadále spočívat v projekci přes speciální rastr japonského papíru, jímž Růžička dodal ozvláštňující grafickou zrnitost i některým do výstavy zařazeným dílům. Tuto finesu definitivně opustil teprve před polovinou třicátých let. I potom ale tónoval základní černobílou škálu obrazu: zimní motivy přikrášloval do modra, babí léta do zlatova... Na diváckém dojmu si ostatně dával záležet, ještě když v nadcházející osmdesátce vyrážel do oblíbeného Central Parku za velkoměstskou přírodou – viz Vánoční květy (1949).

Druhým velkým paradoxem Růžičkovy rezonance v českém prostředí je první monografie. Kurátor Mlčoch při zahájení vtipně vypíchl, že před koncem roku 1959 vyšla díky šéfredaktorovi Janu Řezáčovi v SNKLHU knížka plná staromilství, americké ikonografie a oslav světa, jejž toho času odsuzoval český denní tisk k zániku. Předmluvu k albu napsal jeden z Růžičkových obdivovatelů, kolega z amatérských kruhů Jiří Jeníček. Podle něj ovlivnil Růžička zdejší fotografickou scénu více než výrazně: zejména pro Sudkovu generaci, debutující po první světové válce, měl být přímo duchovním otcem. I v důsledku bezmyšlenkovitého opisování tohoto nekritického posudku se stal D. J. Růžička slavnější v rodné zemi než za oceánem. Ani Američané však nezapomněli na jednoho ze zakladatelů společnosti Pictorial Photographers of America (1916). Jednak přišli s druhou Růžičkovou monografií, jednak fotografa zařadili do přehlídky The American Century (1999). Našich krajanů naturalizovaných v USA se v olbřímí bilanci newyorského Whitney Museum of American Art uplatnilo vedle Růžičky jen pár: filmař Alexander Hammid a videoexperimentátor Woody Vasulka.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.