Formou etnoimprese hovoří autor o těch, kteří v Brně dříve žili, i těch, kteří tam žijí dnes.
Na počátku Etnobrna byli jasně nositelé kultury kulturtrégři, panská rasa herrenvolk, a jak si to všelijak říkali v dobách vypjatého etnismu, tedy nacismu. Po nich ale nezbylo skoro ani živáčka; pár dědků a babek. Staré Brno je totiž předměstí, které není ve štatlu, tedy v centru, za hradbami. Bylo sice starší než kolonisty založené město, ale nepatřilo do něj, je z druhé strany Petrova. Zde převážně pobývala legendární, dnes již zaniklá brněnská etnická skupina Plotňáci, která se rekrutovala volbou z mas, jež Karel Marx nazýval zpupně lumpenproletariátem. Plotňák totiž nesměl pracovat, živil se příležitostnými kšeftíky, občas měnil vlastnické tituly předmětů a heroicky se zadlužoval, míval fešné přítelkyně, které mu z vděku za to, že existuje, dávaly nějaký tringelt od kunčoftů, žil též z hry v karty a z biliáru, byl to zkrátka frajer. Tato významná etnická skupina dnes již zapomenutého jazyka se z velké části ve dvacátých letech odstěhovala do Francouzské Polynésie, zaujata přednáškami profesora Arne Nováka o Gauguinovi a tahitských kráskách.
Gemeinde Brünn a diaspora
Ale zpátky k Němcům, ti jsou, jak už jsem řekl, kromě toho, že jsou v nás, fuč. Co nepadlo na Rusi, na Balkáně, v Itálii nebo před Brnem jako Volksturm, bylo hnáno čackými, celou válku dobře živenými dělníky z brněnských zbrojovek do Rakous. Bylo to dvacet tisíc duší, většinou starých lidí a děcek. Ti, co nedošli, leží u Pohořelic, hodně jich pak sešlo hlady a z hladu nemocemi. Ti, co došli, mají v Bavorsku městečko. Od dědků po hospodách vím jen to, že nad tím tehdy nikdo nepřemýšlel. Nikoho ani nenapadlo, že bychom spolu po těch šestiletých protektorátních líbánkách mohli znovu pospolu žít, po sekyrárně na Špilberku a střílení v Kounicových kolejích. Že Němci půjdou, brali všichni jako hotovou věc, a prý ani Němci s jiným nepočítali. Dneska je už jiná doba. Německé Brno již jen vystupuje pod vrstvou omítek prosvítajícími a občas obnaženými nápisy, názvy kšeftů a hostinců, nebo na zbylých poklopech kanalizace, kde čteme hrdé Gemeinde Brünn…
Úplně jsem vynechal Židy. Ti tedy bývali v Brně za Němce. Někdy v patnáctém věku byli na Moravě vykázáni z královských měst a bydleli po staletí v blízkých poddanských městečkách, v Boskovicích, v Lomnici u Tišnova, v Třebíči, v Mikulově. Do Brna se vrátili s osvícenstvím a industrializací. Textilní továrny a vůbec industrie moravského Manchesteru byla budována z velké části v monarchii se dařícímu etniku, nadanému umem obchodu a jazyky. V mocensko-jazykových sporech, otřásajících městskou politikou přelomu 19. a 20. století, optovali německou stranu. Dělnictvo, zhusta českoslovanského živlu, je nemilovalo, lidový antisemitismus byl nemalý, dodnes četnými idiomy v obecné řeči zachovalý. Byla to zhusta elita, podnikatelé, právníci a doktoři, mecenáši věd a uměn. Kdo před Hitlerem neutekl, zpravidla zahynul v koncentráku. Vrátil se málokdo. Zbyl hřbitov, synagoga a maličká obec. A vila Tugendhat.
Sám Hitler přijel hnedle po obsazení v březnu 1939 řečnit z balkónu Nové radnice na Dominikánském náměstí k tisícihlavým nadšeným davům. To po něm o půl století později zopakovala ze stejného balkónu až anglická královna Alžběta II., nikdo jiný prý podle babek na Zelňáku (Zelný trh) neměl v Brně větší uvítání. Tímto přecházíme k dalšímu etniku, Angloameričnům, zaplavujícím počátkem devadesátých let brněnské kluby, hospody a bary, vyučujícím jazyk či jen tak se poflakujícím. Šlo také o rockery, literáty, umělce a feťáky. Byli po léta nutnou kulisou každého slušnějšího establishmentu, a zhusta vymizeli s vyprchávajícím nadšením ze sametové revoluce a tvrdnoucí korunou.
Brněnský Bronx
Etnikem s velkým E je však v Brně jen jedno. Ze Slovenska již od konce války přicházeli Romové, nazývaní Cigáni. Usidlovali se zvláště v bývalých dělnických pavlačácích na Cejlu, Radlasu, Dornychu, v Husovicích a Židenicích. Protože z valné části pocházeli z chudinských osad, začali na pavlačích žít stejně jako v chyškách. Již tak zanedbaný bytový fond začal dostávat originální kolorit, oživovaný bandičkami dětí, na šňůrkách voděných psů a až nad ránem končícím diskursem mužů a žen. Po kolapsu starého režimu počala se nezaměstnanost nechtěných měnit v nezaměstnatelnost nenáviděných a nenávistných a vytvořila symbolické ghetto neviditelných hranic. Pro záludného pozorovatele jsou však hranice viditelné jazykem těl, kdy chůze změní se při každém přejití přechodu z Bratislavské přes Koliště směrem k centru z uvolněného pohybu v ostražitý krok, semknutý hlouček. Do města se jde za jiným životem, než je v domovských ulicích, dvoranách a nárožích. Jde se na znešvařený úřad, vyřizovat papíry, razítka. Nebo za obživou, často za tou starou, trestanou kdysi řezáním uší a utínáním rukou. V městě se pohybuje a dívá jinak. Žijí tedy tito, dle pojmosloví moderních sociálních věd Nečeši obklopeni Neromy v řečmi vystavěném Bronxu, jehož hlavní tepnou je ulice Bratislavská. Ve štatlu pak na lavičkách sídlí Olaši (Vlaši), romské subetnikum (většinoví jsou ale Rumungři z Bronxu). O těch se však nesmí nic vědět, protože jsou přece tajemní. Podle romantiků jsou esencí cikánství, nemluví žádným českým etnolektem, nýbrž čistou romštinou. Jsou tak prý podle vyhořelých etnoznalců vlastně na rodech založeným organizovaným zločinem. Taky tu jsou asi tři Sinti (němečtí Cigáni). Občas se po hospodách a akcích dá narazit na světské, Berósci jsou v Brně centrovaný slavný cirkusový rod.
Lonťáci v Brně
Město je obklopeno lontem (z das Land, ve smyslu venkov). Kovozemědělci z lontu přijížděli za ranní tmy vlaky a autobusy do brněnských fabrik, pojídali mastné krmě v kantýnách a pozdě odpoledne odjížděli do svých dědinských baráků, za slepicemi, ženami a záhumenky. Nějak tak je tomu i dnes, je však záhadou, kde pracují nebo co že to vyrábějí, když Zetor (jinak kdysi synonymum pro traktor, a to i v Indii), Královopolská, Zbrojovka i textilky mají po všech povedených privatizacích minimální provozy. Žijeme však v záhadném informačním věku, v kterém se produkují služby. Takže desetitisíce každodenně přijíždějících a odjíždějících lonťáků i usedlých Brňanů se navzájem obsluhují. Jedná se o zdaleka nejpočetnější etnikum, které v posledních dvou staletích ovládlo Brno. Nejprve početně naduly předměstské vesnice do městysů srůstajících se štatlem, až po první válce a vzniku republiky bylo vytvořeno Velké Brno, ukončující staletou vládu německých radnic, které spojení bránily, seč mohly. Většina Brňanů je z lontu, chovávala na balkónech králíky, a kde mohla, pěstovala zeleninu. To už je ale dávno. Zbyla jen imaginární hranice štatlu, obklíčená dávno strženými hradbami, po jejichž překročení jsme ve městě.
Poslední etnoimpresi věnujme pocitu cizosti, s níž skrytě vycházejí lidé štatlu do okolních světů. Platí totiž, že z Brna se odchází a málokdy vrací. Dříve do Vídně, jíž je Brno půdorysnou kopií, včetně Ringstrasse, obepínající vnitřní město, ale i ducha města, jakoby dimenzovaného pro jinou potřebu. Vídeň byla určena celé byvší monarchii, po které je veta, a Brno celé zemi moravské, z které zbylo jen zeměpisné vymezení v předpovědích počasí. Dnes odchází se do Prahy, kde zmizel i autor pověstných Hvězd kvelbu. Všichni odešlí však zpravidla zůstanou nápadní svými výraznými etnickými rysy. Avšak alespoň jednou v životě si za zuby zadrtí každý, kdo má štatl v duši, verše ze sbírky tragického brněnského básníka Škrabala: „Zapalte Prahu!“
Autor publikuje v LN, HN a MF Dnes.