Mladí lidé s dlouhými vlasy neprotestovali v šedesátých letech jen proti invazi ve Vietnamu. Na východě se stavěli i proti okupaci Československa.
Čtyřicáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a potlačení Pražského jara přineslo řadu vzpomínkových akcí a programů, které dokumentovaly a připomínaly vesměs známá fakta a události. Naopak méně známým protestům proti okupaci Československa se věnuje výstava s názvem Za vaši a naši svobodu, která byla 21. srpna zahájena v zahradě pražské Strakovy akademie a v současné době se nachází v atriu brněnské Fakulty sociálních studií. Dokumentuje projevy solidarity a podpory napadenému Československu ze strany občanů SSSR, Bulharska, Polska, Maďarska a NDR. Autoři výstavy velmi důkladně zdokumentovali počty letáků, nápisů na zdech, protestních listů i pokusů o manifestace a následných represí spojených s těmito akcemi. Trochu proto překvapí, že se na výstavě neobjevily informace o projevech solidarity a odporu ze strany lidí, kteří tehdy žili na společenském okraji, ze strany hippies, kteří se jich buď aktivně zúčastnili, anebo je dokonce sami iniciovali.
Polsko – květinami za mír
K prvním projevům sympatií s politickým a kulturním vývojem v Československu mezi polskými hippies došlo již v červenci 1968 na jejich prvním sletu v Mielnie nad Baltykem. Polští hippies měli k dění v Československu zvláštní sympatie mimo jiné také proto, že v československém tisku, který se dal v Polsku sehnat, se objevovaly i fotografie pražských hippies. Tehdejší setkání popsal v roce 1981 Zbygniew Barski v článku Zarys wstepny v časopise Ruch: „21. července se polští hippies setkali na tábořišti na plážích nedaleko Mielna. Přijela tam asi dvacetičlenná skupina z Varšavy a o něco víc lidí ze všech koutů země. Pořádaly se různé ‚manifestace‘, např.: získávání jídla od ‚skverů‘ (tzn. od lidí z většinové společnosti, pozn. aut.), následná společná příprava pokrmu a dělení se o něj s kolemjdoucími. Letní rekreanti tyto nezvyklé akce přijímali se sympatiemi. Pozornost budil již neobvyklý vzhled hippies. Dlouhé vlasy, korálky, barevné košile, zvonečky, květiny, hesla malovaná na oblečení nebo přímo na tělo… to vše budilo dojem extravagance a mnozí je proto považovali za okostýmovanou divadelní skupinu… Ti, které toto společenství skutečně zajímalo, přicházeli večer do tábora a zde pak probíhaly dlouhé diskuse a rozhovory přerušované muzikou… Nad táborem na žerdi zaražené u ohniště vlála československá vlajka.“
Další slet se měl konat o měsíc později v Dusznikach Zdróju u československých hranic, přesně 21. srpna 1968. Silnice ve směru k československým hranicím byly sice již zablokované, ale na místo srazu přesto přijelo asi šedesát hippies. Mnozí z nich cestou stopovali vozy polské armády a vojáci se s nimi dělili o svůj proviant. Již 20. srpna byla většina účastníků srazu zadržena milicí a SB (polskou obdobou StB), která nechala vyklidit turistickou ubytovnu Pod muflonem, kde probíhaly výslechy zadržených. Když bezpečnost zjistila, že mezi hippies je i několik občanů Sovětského svazu, všechny zadržené po kontrole osobních dokladů propustila. Při dopoledním meditačním cvičení přišla zpráva, že začala okupace Československa a polská armáda se jí účastní. Jeden z „otců zakladatelů“ a předáků hnutí hippies v Polsku Józef Pyrz zvaný Prorok na to vzpomíná: „…po meditaci jsem měl proslov, že vzhledem k vzniklé situaci se musíme projevit důstojně a vyzrále. Na loukách jsme natrhali květiny, svázali je do kytic a ty jsme s voláním ‚Mír, Mír‘ rozdávali vystrašeným rekreantům a lidem v městečku na ulicích, jimiž projížděli obrněné vozy…“
Další demonstrace proti okupaci ČSSR, kterou zorganizovali hippies, proběhla až o dva roky později. Vzpomíná na ni Ryszard Terlecki zvaný Pies, dnes poslanec a jeden z ředitelů IPN (Institutu Národní paměti): „21. srpna 1970 jsme na Rynku v Krakově uspořádali demonstraci u příležitosti výročí okupace Československa. Všichni jsme přišli v černém oblečení, když se zrovna na Rynku objevil štáb západoněmecké televize, snad vůbec první, který byl vpuštěn do Polska. Přišli k nám a ptali se nás, proč jsme se tak oblékli. Řekli jsme, že je to z důvodu výročí útoku na Československo, a oni to okamžitě natočili. Byli tím nadšeni a jeden z nich nám přinesl karton Marlborek, které jsme předtím nikdy nekouřili. Ten materiál ještě ten den vyvezli z Polska. Později jej ukazovali v televizi, kde jej viděli i hippies z Východního Německa… ale v důsledku toho nám začala SB šlapat na paty, a tak když začaly dělnické nepokoje na pobřeží, byli jsme s Jackem Gullo (další „otec zakladatel“ hnutí hippies v Polsku, pozn. aut.) preventivně týden uvězněni na Montelupich (krakovská obdoba pražské Bartolomějské, pozn. aut.).“
Ukrajinský lidský řetěz
O radikálnější formu protestu se pokusili hippies v ukrajinském Lvově. Jeden z účastníků a iniciátor celé akce Alexandr Andrejevský, hudební ředitel divadelního souboru Zvercadlo, o tom vypověděl v rozhovoru pro Revolver Revue č. 64: „V létě 1968 jsme se rozjeli do Lvova s přáteli stopem. To město mělo a má dodnes svojí specifickou atmosféru odlišnou nejen od ukrajinských nebo ruských měst, ale i od měst v Pobaltí (…) Najednou se na náměstí u radnice z ničeho nic shromáždilo asi dva tisíce lidí. Stáli tiše ve skupinkách a poslouchali tranzistorová rádia. Nám hipíkům to bylo divné, ničeho takového jsme předtím nebyli svědky. Byl 21. srpen 1968. Mezi lidmi bylo i mnoho agentů KGB, ale bezpečnost nezasahovala. Snad nechtěla vyvolávat ještě větší napětí. Invaze všechny překvapila, mnozí se báli války. Moskevské rádio najednou hlásilo, že kolem Lvova se bude na Československo přesouvat několik tankových kolon a část, asi deset tanků, že projede symbolicky centrem Lvova ulicí kolem Mickiewiczowa pomníku. Měla to být taková ukázka síly, ukázka, že si mohou všechno dovolit a snad i zastrašit domácí obyvatelstvo ve městě. V davu na náměstí nás bylo pár hipíků. Začal jsem volat: ‚Všichni k Mickiewiczowi!‘ Pár lidí jsem strhl sebou, hlavně hippies, ale šli i ‚normální‘. Akorát jsme to stihli, když se na začátku ulice objevil první tank. Vzali jsme se za ruce a utvořili živý řetěz. Připojili se další, takže nás bylo asi padesát, rozhodnutých, že tanky nepustíme. Skutečně zastavili a chvíli jsme se dohadovali s jejich posádkami. Přihlíželi tomu pasivně desítky lidí. Vojáci jednoho tanku dokonce vypustili palivo, jako že mají závadu a nemohou jet dál. Nafta, nebo co, vytekla na dlažbu, a jak bylo horko, nad ulicí se objevila duha. Celé to trvalo asi hodinu. Potom přijelo doplňovací vozidlo a další vojáci, k nám se nikdo nepřidal a řetěz se rozpadl. Už to nemělo smysl. Represe začaly až několik dní potom a týkaly se hlavně lidí ze Lvova. Začaly výslechy, ale pokud vím, účastníci dostali jen administrativní tresty…“
Hlasy z Kuby
Pražské jaro a jeho potlačení se setkalo s velkým zájmem i na Kubě. Československé kulturní středisko se stalo místem setkávání a neformálních literárně-kulturních společenských akcí neoficiálních skupin kubánské mládeže a spisovatelů. Bylo zde možné zhlédnout československé filmy a prolistovat si časopisy a noviny, a tak si člověk mohl udělat obrázek o kulturním životě československé společnosti. Oficiální kubánský tisk informoval o situaci v Československu ze všech socialistických zemí nejobjektivněji, ovšem nekomentoval ji. Mnoho lidí na ostrově se tehdy domnívalo, že to je signál, že se i Kuba vydá československou cestou. Po invazi 21. srpna deník kubánských komunistů Granma pouze otiskoval komuniké a výroky různých osobností, dokonce i papeže, ale stále bez uveřejnění vlastního stanoviska. Teprve 23. srpna Fidel Castro ve svém veřejném projevu vyjádřil agresi Sovětského Svazu svoji podporu. Pro neoficiální kulturní a společenské prostředí na ostrově to byl šok, ale nejenom pro něj. Zanedlouho po Castrově projevu se v Havaně konal protestní pochod proti okupaci Československa.
Kubánský spisovatel Reinaldo Arenas, autor známé autobiografické knihy Než se setmí, v ní na tuto událost vzpomíná: „My jsme vzdor oficiální vládní podpoře sovětské invazi nezůstali lhostejní. Uspořádali jsme protestní pochod před československým velvyslanectvím, pochodu se zúčastnila většina havanské mládeže a otevřeně se tam odsuzoval sovětský imperialismus. Myslím, že to byl jeden z posledních protestních pochodů, které se mohly v Havaně uspořádat. Skončil zásahem policie a zatčením velkého počtu zúčastněných. Hiram Pratt, Benny (Evelio Cabienes, Arenasův přítel, spisovatel aktivní v hnutí hippies na Kubě, pozn. aut.) a já jsme vzali roha a ztratili se v křoví kolem Coppelie. Zátahu jsme unikli stejně jako tolika jiným předtím.“
Maďarský Palach
Ačkoli je případ sedmnáctiletého studenta Sandora Bauera, který se upálil na schodech před budovou Národního muzea v Budapešti 21. ledna 1969, tedy čtyři dny po obdobném činu Jana Palacha, dnes již známý, opomíjí se skutečnost, že byl Bauer podle očitých svědků oblečen jako hippie. Tato informace se objevila v první zprávě tiskové agentury AP a přetištěna byla 24. ledna 1969 ve zvláštním čísle týdeníku Univerzita Karlova.
Na první pohled apolitická generace prvních hippies žijících v zemích tehdejšího sovětského bloku nebyla tak pasivní a lhostejná k dění a událostem ve světě, ve kterém žila, i když jejich akce nebyly zřejmě tak prvoplánově politické a organizované, jak tomu bylo v mnoha případech na Západě. Otázkou je, zda by si s nimi dnešní okázale apolitičtí „neformálové“ rozuměli. Neměli by na ně ale zapomínat.
Autor se zabývá historií alternativních kulturních hnutí v zemích bývalé Východní Evropy a SSSR.