Když v listopadu před dvaašedesáti lety začalo bombardování Brna, jedna z náloží zasáhla zahradu světoznámé vily Tugendhat. Exploze zničila dlouhé, „do neviditelna“ broušené skleněné stěny. Až na jednu. Z té si v osmdesátých letech, v době brutálních oprav díla, jeden z pracovníků doma zhotovil skleník. Dům přežil ledacos a další patálie jej, zdá se, čekají. Kolem nynější rekonstrukce se objevují podezření, jež sahají až do nedalekých kanceláří Úřadu pro hospodářskou soutěž (ÚHOS).
Vila Tugendhat byla po dlouholetém úsilí jejích obdivovatelů zapsána v roce 2001 do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Začalo se tedy vážně uvažovat o rekonstrukci stavby, do té doby magistrátem opomíjené (od roku 1986 nebyla prakticky udržována). Město ustavilo Poradní sbor expertů (2001). Z toho však v roce 2002 odstoupili doc. Pavel Zatloukal a prof. Rostislav Švácha – na protest proti tlakům investičního odboru, jehož představou bylo, že se vybere stavební firma a ta si zhotoví projekt.
Po dlouhých jednáních a intervencích Komory architektů a Národního památkového ústavu a zahraničních autorit byla nakonec vyhlášena veřejná obchodní soutěž. Nabídky byly odevzdány k datu 9. ledna 2004 a ležely u organizátora dlouhých 41 dnů otevřené. Vítěz byl vyhlášen 20. února 2004.
Pěkná fasáda
Rekonstrukcí vily Tugendhat bylo pověřeno Sdružení pro Tugendhat. Problém byl a je v tom, že vítěz soutěže nesplnil nutný kvalifikační předpoklad – osvědčení o autorizaci. Kromě dvou známých architektů (Tomáš Rusín, Ivan Wahla) v zaštiťující roli se Sdružení skládá z firem Omnia, Archatt a Archteam. Omnia, s. r. o., byla založena v roce 2001 za účelem rekonstrukce vily firmou Archatt a autorizaci postrádá. Ve své nabídce navíc uvádí nepravdivé reference, například podíl na opravách barokních památek světového kulturního dědictví UNESCO nebo spolupráci se zahraničními osobnostmi (dr. Wolf Tegethoff a prof. Ivo Hammer), které jen obecně přislíbily, že budou spolupracovat s vítězem soutěže.
Architekti Ludvík Grym, Jan Sapák a Jindřich Škrabal, jejichž sdružení se v soutěži umístilo jako druhé, zadavatele na skutečnost nesplněného kvalifikačního předpokladu společnosti Omnia upozornili. Dne 26. února 2004 Rada města Brna svolala tiskovou konferenci, kde oznámila, že soutěž zrušila. Zadavatel námitku sice přijal, ale zanedlouho, v červenci 2004, vyhlásil za vítěze opět Sdružení pro Tugendhat.
Příliš mnoho proč
V srpnu 2004 se zmínění poražení architekti Grym, Sapák a Škrabal obracejí na ÚHOS, kde však jejich podání nejprve v říjnu a poté dne 10. ledna 2005 nepřijímají. Rozhodují se tedy pro soudní cestu. Krajský správní soud dne 27. srpna 2006 prohlašuje vstup Omnie do soutěže za nezákonný, čímž v podstatě ruší výsledek veřejné soutěže.
Společnost Omnia se ale rozsudkem příliš neznepokojuje a začíná vrtat první sondy k ocelovým patkám nosných sloupů vily, jež jsou údajně nebezpečně vychýleny. Proč zadavatel trvá na výsledku zpochybněné soutěže, není jasné. Rekonstrukce v režii Sdružení pro Tugendhat bude stát 150 až 200 milionů korun, nabídka přemožených protivníků byla 70 až 80 milionů. Odstupující brněnský primátor Richard Svoboda přesto zasílá společnosti Omnia 3 miliony Kč na započetí rekonstrukčních prací. Nevadí mu ani výrok soudu, ani skutečnost, že se veřejně ozývají odborníci, kteří tvrdí, že vila nestabilitou netrpí. Stavební úřad jedná ruku v ruce s bývalým starostou a v pondělí 20. listopadu 2006 nařizuje bez konzultací s památkáři havarijní výměr, tedy mikropilotáž, jež dál poškodí jedinečnost stavby. „Konstrukční řešení je nedílnou součástí jedinečnosti architektury vily, a i kdyby bylo poškozeno, musí se jít cestou opravy, a ne přidáváním jakýchsi berlí,“ komentuje započetí prací ředitel Národního památkového ústavu v Brně Petr Kroupa.
Méně je více
V roce 1928, kdy vilu navrhoval Ludwig Mies van der Rohe, stavebníci (rodina Tugendhatů) a jim blízké okruhy očekávali nový, sociálně spravedlivý svět, v kterém se mimo jiné bude stavět z moderních materiálů, z kovu a skla, jež prosvětlí život společnosti. O strohých prostorách se tehdy také říkalo, že se v nich nedá bydlet a že jsou zosobněným snobstvím. Vášnivá diskuse o (ne)obyvatelnosti vily a (ne)snesitelnosti jejího patosu, počatá v časopise Form, však neměla vliv na to, že v ní stavebníci žili a podle vyjádření jejich dcery Daniely Hammer-Tugendhatové i žít uměli. Chtěli bydlet v domě, kde je zahrada přítomná za neznatelnými skly a každý detail a zařízení se v něm pohybuje v rytmu přesunovatelného, zasunovatelného a rozkladatelného prostoru; nábytek je součástí architektonického díla. Vila celistvě vyjadřuje stav ducha, je dílem konstruujícího rozumu a víry v r acionálnost a řád světa. Proto se rozhodli architekti Philip Johnson a Henry Russell Hitschcock uspořádat v Muzeu moderního umění v New Yorku o vile Tugendhat výstavu, která z ní za oceánem učinila symbol mezinárodního stylu a svatyni proporčního se zmocnění prostoru. Důsledná rekonstrukce vily včetně mobiliáře je principiální záležitost a její statika, jakožto součást projektu světoznámého architekta, by neměla být násilně předělávána. Nenarovnávejme šikmou věž v Pise.
Autor studoval estetiku na FF UK.