Finanční kolotoč

Když v roce 2000 zajistil tehdejší zmocněnec vlády pro lidská práva Petr Uhl ve státním rozpočtu 20 milionů korun na romskou integraci, stěží tušil, jaký kolotoč roztočil. O výši částky nešlo, štědrý bonviván Miloš Zeman by i na žádost o uvolnění částky několikanásobné do kapitoly VPS (všeobecné pokladní správy) jistě kývl. Do té doby žádná specificky „romská“ položka neexistovala, krom pravidelných dotací romského národnostního tisku, záhadné podpory romských podnikatelů ze strany ministerstva práce a sociálních věcí a dotací na kulturní, vzdělávací a volnočasové aktivity ze strany ministerstev kultury a školství.

Krásná doba počátku

Petr Uhl vytvářel vládní koncepci integrace romské, jejímž základem byla podpora etnoemancipačního úsilí, které mělo vytvořit z Romů národ. Vlajková loď neziskového sektoru zvedla prapor s heslem „Romové pomáhají Romům“ a začala koncipovat program terénní sociální práce, tedy přímé sociální práce v různých uličkách a domech hrůzy, pro které se časem vžil název ghetta, odborně pak sociálně vyloučené lokality. Zeď v Matiční se tyčila ve všech světových mé­diích tak, že zastiňovala africké bantustany, Kanada nám zavedla víza a v hrabství Kent působili mezi romskými žadateli o azyl čeští sociální pracovníci, financovaní z peněz Evropské komise (program PHARE). Byla to krásná doba počátku tisíciletí, ve které již byly zakódovány všechny rozpory, vyhřezávající na povrch při každém mediálním tanci kolem vystěhovávání dlužníků nájemného, tedy novotvarem „neplatičů“, skinheadského násilí, prasečáku v Letech a azylových cest Romů od sladké Francie až po Nový Zéland.

Tehdejší vládní Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity musela rozdělit peníze, jež byly schovány v položce rozpočtu. Nabízelo se samozřejmě řešení naporcovat peníze romským sdružením na jejich činnost, a také se tak zpočátku z větší části událo. V každém tehdejším okrese jich bylo několik a všechny chtěly peníze na kroužky pro děti, pořádání festiválků a romské miss. Objevily se návrhy postavit různé památníky, natočit filmy, založit divadla, obnovit romská řemesla a dokonce i uspořádat pořádnou romskou svatbu. Řevnivost byla velká a začal se řešit kulatý čtverec, kdo je opravdu Rom a které sdružení je to skutečně romské… Jako tehdejší výkonný místopředseda Meziresortní komise jsem vylobboval několik milionů na program sociální práce při tehdejších okresních úřadech, po jejich zrušení pak městech a obcích. Také se podařilo vytvořit program finanční podpory romským středoškolákům. Oba programy pak každoročně expandovaly. V roce 2002 však vzrostl počet Romů žádajících o azyl v Británii natolik, že nám opětovně hrozilo uvalení víz. Navíc byl skinheadem zabit další Rom, pan Absolon. Na krizovém zasedání bylo poté vládě doporučeno vytvořit nové těleso – Agenturu, nahrazující doposud málo funkční roztříštěná opatření jejich ujednocením a zacílením v několika pilotních programech. Inspirací bylo Španělsko, kam jsem onoho roku podnikl s kolegy studijní cestu. S návrhem zřízení Agenury pak vláda poslala nového zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba do háje. Zvláště se o to zasloužil tehdejší ministr Vladimír Mlynář, někdejší bojovník s prasaty v Letech. Uvolnila však dalších 30 milionů korun na dotační programy, o kterých již tehdy mnozí dobře věděli, že z velké části nefungují a sociálnímu propadu mnohých Romů nezabrání. Myšlenka Agentury se stala evergreenem, opakovaným dalšími zmocněnci vlády a ministry a ministryněmi. Spíše šlo ale o jakýsi mediální balónek, vytvářející dojem, že se na něčem pracuje a něco se děje.

Co se však dále všechno událo od mytického roku 2000?

Údělná knížectví

Romské nevládky početně rostly a rozmnožovaly se dělením. V některých krajích v podstatě kopírovaly rozdělení do velkorodin. Zrušením okresních úřadů byla fakticky zničena státní správa a republika byla rozdělena na čtrnáct údělných knížectví. Ústřední vláda tak ztratila schopnost více ovlivňovat situaci v obcích a městech. Vlajková loď neziskového sektoru stáhla prapor s heslem „Romové pomáhají Romům“, protože v kruté praxi zjistila, že etnicita poskytovatele sociálních služeb vůbec není rozhodujícím faktorem a v některých případech je tomu právě naopak. Romská sdružení však začala více a více usilovat, aby byla právě ona delegovány shůry (bezmocnou vládou? údělným krajským knížetem?) k výkonu „integrace Romů“ či k boji se sociálním vyloučením, jak se procesu začalo říkat. Vystěhovávání neplatičů vzrůstalo úměrně s privatizací bytového fondu. Česká republika vstoupila do EU a s ní i Slovensko a romský sídelní komplex Luník IX. Krátce poté vstoupilo do EU rovněž Rumunsko a Bulharsko a s nimi několik milionů Romů. Evropská unie jako značka kvality byla vyprázdněna. Hlavní impuls k aktivitám z vládní úrovně přestal působit. Ministerstvo práce a sociálních věcí však začalo distribuovat peníze z Evropského sociálního fondu, jehož možnosti jdou do stamilionů a miliard. K důvodnému čerpání v dalším období však bylo třeba zjistit, kolik že těch sociálně vyloučených Romů a lokalit vlastně je.

Levně zpracovaná analýza

Ministerstvem objednaná analýza přišla v roce 2006 s počtem 330 sociálně vyloučených lokalit obývaných asi osmdesáti tisíci sociálně vyloučenými dušemi. Z oněch napočítaných lokalit údajně většina vznikla v posledních deseti letech. Nikdo si však nepoložil otázku, kolik jich v onom období zaniklo, ani podle jakých kritérií byla napočítána suma sociálně vyloučených těl. Koneckonců, celorepubliková analýza byla vypracována za 1,8 milionu korun, což je suma, jakou zadávají k vypracování analýz větší města. Velikost této sumy je nepochopitelná vzhledem k složitosti a obsáhlosti problému, na který byla určena. Analýza měla rovněž podat přehled o absorpční schopnosti subjektů působících v oblasti „předcházení sociálního vyloučení“. Míněna je tím schopnost nevládních neziskových organizací čerpat finance na programy ze zmíněného Evropského sociálního fondu. Analýza však krom vágních doporučení žádné konkrétní straně absorpční kapacity nepřinesla. Nejedná se totiž o kapacitu pracovat s lidmi, ale o kapacitu čerpat, což znamená především administrovat, čili vykazovat činnost. Odhadem zabere administrování, tj. vykazování činností a užití peněz, pracovníkům organizací asi 60 % pracovního času. Činnost samotná je až někde v druhé či třetí řadě důležitosti.

Novinář Pavel Máša uveřejnil v Lidových novinách článek pojednávající (mimo jiné) o zvratu z romantického pohledu na Romy a jejich národní emancipaci, zosobněného romistkou Milenou Hübschmannovou a také koncepcemi Petra Uhla, k odbornictví, jež se prezentuje málo srozumitelným jazykem politické korektnosti (Dost pokrytectví vůči Romům!, LN 4. 3. 2006). Táže se, kolik metodologických obratů nás ještě čeká. Dovoluji si na tuto publicistickou otázku odpovědět: čeká nás jich tolik, kolik má kruh hran. Dokud budeme mít za to, že nevládní neziskové organizace mohou nést tíhu integrace sociálně zdevastovaných romských rodin (zdevastovaných hlavně již několikagenerační nezaměstnaností), že peníze na projekty, jejichž realizátoři, i při veškeré dobré snaze, musí víc času a energie napřít na vykazování činnosti než na činnost samu, dokud budeme očekávat od „síťování“ mezi organizacemi, že budou schopny nabídnout obcím řešení pouhopouhým poradenstvím a ne investiční pobídkou – nic se nezmění. Stát nechal obcím na starosti integraci „Romů“, aniž by jim blíže osvětlil, kdo to vlastně má být, a aniž by jim dal nástroj, jak pracovat s etnickou skupinou, imigrující v posledních desetiletích z chatrčových osad na Slovensku. V praktických záležitostech se přece nejedná o žádné tajemné etnorevitalizační procesy, ale o pravidla soužití, o jejich vymahatelnost.

Autor byl v letech 2000–2003 ředitelem kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity a působí v brněnském pracovišti Socioklubu.