Krach soužití

Českým překladem knihy Češi a Němci 1918–1938 se u nás J. W. Brügel konečně dostává mimo zdi historických konferencí a badatelských knihoven. „Zapomenutost“ jeho jména v českém prostředí byla způsobena jistě i tím, že před rokem 1989 jeho specificky kritický pohled na česko-německé vztahy nijak nekonvenoval interpretaci „bytostně fašistických Němců“.

Více než vzpomínky

Hustopečský rodák německého původu, který byl aktivním příslušníkem sociálnědemokratického hnutí a svým úhlem pohledu velmi zblízka sledoval tragiku vývoje česko-německého soužití v geografickém prostoru Československa, měl však v tomto směru daleko větší ambice než jen zaznamenat to, co pamatuje. Když se od poloviny padesátých let mohl konečně věnovat prakticky výhradně intelektuální činnosti, vytkl si za cíl zpracovat kritiky českého i německého nacionalismu v Československu. Kritice německého se věnuje kniha Tschechen und Deutsche 1918–1938 (1967), jíž se zabývá tato recenze. Kritiku českého nacionalismu pak obsahuje pozdější stejnojmenná kniha, ovšem s chronologickým vymezením 1939–1946, která vyšla v roce 1974.

Přestože jsou tedy Češi a Němci čtyřicet let starým dílem, stále má cenu je číst. Jistěže od té doby pramenné bádání postoupilo o notný kus dopředu, a z tohoto hlediska tudíž nemůže český překlad přinést nic nového. Svou hodnotu si však kniha zachovává i nadále především snahou o kriticky objektivizující pohled, který odhazuje brýle zaujetí, vyplývajícího z nacionalistického uvědomění obou stran pomyslné argumentační barikády. Sám Brűgel toto své krédo vyjadřuje v knize například na s. 272: „Německonacionální mrzačení dějin by to nejraději prezentovalo tak, že skutečně katastrofální důsledky světové hospodářské krize byly vědomě způsobeným nebo ochotně akceptovaným výsledkem československé státní politiky. To je nesmysl úplně stejný jako opačná verze českých nacionalistů, která by zemi ráda líčila jako ostrůvek blaženosti, jehož mír narušují jedině ti zlí Sudeťáci.“ Ostatně nutno také přiznat, že ani ve své době nebyla kniha nějakým převratným historiografickým kusem, který by o tolik překračoval starší texty světové historiografie k tomuto tématu, jako byla práce Elizabeth Wiskemannové (Czechs and Germans, Londýn 1938) nebo Radomíra Luži (The transfer of the Sudeten Germans: a study of Czech-German relations, 1933–1962, New York 1964).

I přes výše uvedenou snahu Brügelova kniha na druhé straně vůbec není nestranným pohledem na česko-německé soužití, což jí ovšem spíše přidává na poutavosti. Autor byl od mládí organizovaným sociálním demokratem a jeho práce je zároveň oslavou německé sociální demokracie a jejích meziválečných předáků, kteří se snažili po krátké periodě radikálního iredentismu po první světové válce vyřešit konstruktivní kooperací problém rozparcelování multinacionálního středo­evropského prostoru.

Proto také krédem, které se vine celým textem, je optimistické přesvědčení, že soužití Čechů a Němců v demokratickém státě nebylo fatálně předurčeno k tomu, aby skončilo konfrontací „kdo s koho“. Brügel také vždy zdůrazní vysokou úroveň ochrany menšin v československém ústavním řádu mezi válkami, kterému se v té době mohlo vyrovnat tak leda pobaltské Estonsko, a neopomene zdůraznit, jak řada obtíží samotných českých Němců vyplývala z německé politiky (například blokády českých výrobků).

Sociáldemokratismus

Způsob, jakým Brügel problematiku pojednává, je velmi specifický. Jeho text je prokládán sáhodlouh at je evidentní. Přestože jde o publikaci pramenně mimořádně bohatě podloženou, jedná se zásadně o prameny oficiální povahy. Autor má slabost pro diplomatické depeše, a proto zvláště v popisech vypjatých období česko-německého soužití, tj. těsně po první světové válce a těsně před vypuknutím druhé světové války, má jeho výklad tendenci sklouzávat do podoby obvyklých dějin zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Ostatně hospodářské a sociální aspekty nikdy nebudí u Brűgela, byť poněkud překvapivě, příliš zájmu. Neznamená to však, že by je zcela opomíjel. Jeho výklady se zásadně omezují na jakési nejnutnější minimum.

Domnívám se, že právě ve výše zmíněné selekci témat je onen autorův „sociáldemokratismus“ také určitým limitem knihy. Brügel na řadě míst neopomene (zcela oprávněně) zdůrazňovat skutečnost, že až do Mnichova si mezi německým obyvatelstvem českých zemí, zfanatizovaným henleinovským hnutím, zachovávala sice klesající, avšak v žádném případě zanedbatelný vliv sociální demokracie v čele s bývalým ministrem československých vlád Ludwigem Czechem a poté Wenzelem Jakschem. Bývá zvykem, když se vysvětluje vzrůst radikalismu Němců v pohraničí, po­ukázat na fatální důsledky velké hospodářské krize, která kvůli větší závislosti pohraničních hospodářských odvětví na exportu (zvláště textilnictví a sklářství) zde měla daleko tvrdší a déle trvající dopad než v českém vnitrozemí. Na to upozorňuje i Brügel (9. a 11. kapitola). Ovšem nejsem si jist, zda je tento „ekonomistický“ výklad, jenž nabízí českým Němcům jisté morální vykoupení, dostatečný. Již Victor Mamatey, který knihu recenzoval v roce 1968 na stránkách Slavic Review, výstižně poznamenal: „[Brügel] nedokáže vysvětlit, proč drtivá většina sudetských Němců v roce 1938 následovala Henleina a nacisty spíše než sudeto­německé sociálnědemokratické vůdce a další aktivisty (z nichž jedním byl i Brügel sám). Jinými slovy řečeno, kniha není schopna postihnout psychologické pochody sudetských Němců, a to především s ohledem na jejich nacionalistické pocity.“

Komunistická strana Československa o tom po druhé světové válce zarytě mlčela a kladla důraz na svůj boj proti fašismu a nacismu v sepětí s ostatními demokratickými politickými stranami. Jenže to platí v podstatě až od ro­ku 1935. Předtím právě komunisté v pohraničí od počátku dvacátých let vykřikovali zásadu „sebeurčení až do odtržení“ a za velké hospodářské krize po roce 1930 heslo o „vyhladovování pohraničí“ údajně nespravedlivou sociální politikou československých vlád. Nacistická DSNAP a po jejím zákazu Henleinova SdP s touto rétorikou sklízely stejný (a nakonec i daleko větší) úspěch než komunisté. Brügel zdůrazňuje, že rozdělování subvencí okresům trpícím nejtěžší nezaměstnaností se řídilo přísně objektivními kritérii. „V tomto ohledu se stát projevil nikoli jako československý národní stát, jak by si byli přáli němečtí vlastenci nad všechny vlastence, nýbrž jako stát absolutní národností spravedlnosti,“ píše autor na s. 271. Ovšem to, že tato pomoc postrádala jasnější zákonné zakotvení a že se opírala výhradně o interní administrativní směrnice, už neříká. Už jenom tato skutečnost nahrávala nejsnadnějšímu obvinění populistických demagogů, že jde o zkorumpované české elity, které si někde v kuloárech rozdělují peníze daňových poplatníků, jak se jim hodí.

Autor je schopný vypravěč a zvláště posledních cca 200 stran, jež popisují rozklad německé aktivistické (tj. pročeskoslovenské) politiky a cestu k Mnichovu, představuje strhující dramatický výklad, dalece překračující chladnou popisnost historiografických děl.

Brügel se nikdy nesmířil s nespravedlností odsunu Němců z Československa a po válce proti němu nejednou vystupoval. Nezabývá se však filosofií dějin ani zkoumáním lidské viny, což má pro jeho způsob pojednání tématu jeden zásadní důsledek. Aby vysvětlil, co se stalo a proč se to stalo, potřebuje viníka. Tímto strůjcem zla není pochopitelně nikdo jiný než Adolf Hitler a jeho nohsled Konrád Henlein na půdě Československa. Taková personalizace zla je v dnešním bádání asi již jen těžko přijatelná.

Jakkoli dnes máme arzenál vědeckých zbraní, kterými můžeme Brügelovu knihu revidovat a kritizovat, nic to nemění na faktu, že k tomuto tématu je jednou z nejvýznamnějších, jaká kdy byla napsána. U českého vydání bych ještě vyzdvihl, že obsahuje čtyřicetistránkový životopisný úvod od historika Viléma Prečana, který čtenáři usnadní porozumění textu a pochopení Brügelových názorů a postojů.

Autor je historik a právník.