Nemlč, abys mohl žít

Leviho kniha z roku 1981 (v originálu Se non ora quando?) podává peripetie aškenázských Židů na sklonku války jako nový obraz Židů, kteří bývají v literatuře zafixováni jako odevzdané oběti. Je to vyprávění podložené pramenným materiálem. I jemu však vládne autorův kaddiš za mrtvé, za ty „lepší“, co nepřežili. Potvrzuje a znásobuje zkušenostní vidění nejen vlastní, ale i dalších: Imre Kertésze, Jerzyho Kosińského, Elieho Wiesela. Ti dokázali promluvit, překonali sebe samé, svou nechuť i nechuť druhé strany, neschopnost vyjádřit se, posměch, nedůvěru i nepochopení.

Odvetná válka jako návrat k tradici

Když ne nyní, kdy? můžeme považovat za svého druhu dokument let 1943–1945 v prostoru velké části východní, střední a jižní Evropy. Scénou je mu území Sovětského svazu, Polska, Německa a Itálie. Do jisté míry v knize jde i o pokus přiblížit osudy židovské partyzánské skupiny Gedalovců, kteří ve své „odvetné válce“ proti Němcům prožívají návrat k tradici; uchylují se k praotcům a bojují za své tři řádky v učebnici dějepisu.

Děj propojuje postava hodináře Mendela. Je to médium, skrze něž Levi promlouvá, jemuž vkládá do úst své postřehy a soudy. Mendel jako jediný prochází románem od počátku do konce, ostatní hrdinové se mihnou ve svém časoprostoru a mizí, zanechávajíce za sebou pouze své dílčí příběhy.

Mendel, jak se postupně dozvídáme, je ze Strelky, je to ortodoxní Žid, znalec Talmudu, ovšem i voják Rudé armády. Jeho žena, jak lakonicky říká, „skončila v jámě“. Další pouť ho vede do Novoselek, utečeneckého tábora v bažinách. I ten je Němci vyvražděn a živí jdou dál. Ono dál však ztratilo konkrétní cíl, minulost i identita jednotlivců nemá jasné kontury, zbylo jen teď a tady: „Jejich domovy již neexistovaly: byly smeteny, spáleny požárem války nebo masakru, zkrvavené od lovců lidí; domovy-hroby, na něž bylo lépe nemyslet, domovy popele. Proč ještě žít, proč bojovat? Za jaký domov, za jakou vlast, za jakou budoucnost?“

Cesta přerodu

Život ztratil perspektivu a tím i staleté stereo­typy. Z mírných a odevzdaných bytostí se stávají mstitelé, a tak získávají atributy starověkých Židů: důstojnost, vědomí „národní“ příslušnosti. Dennodenně si ospravedlňují zabíjení a porušení Zákona: „Jedině když zabiju Němce, dokážu přesvědčit ostatní Němce, že jsem člověk.“ Tento přerod je dokonán u legendární partyzánské sionistické skupiny Gedalovců. Podstatnou součástí přežívání mezi jednotlivými diverzními akcemi se stává text mrtvého souvěrce – totemová relikvie –, kterou měl v kapse Němec zabitý právě Gedalovci. Je to píseň s refrénem, který vysvětluje pocity skupiny – a jeho část se dostala do názvu knihy: „(…) když ne já pro sebe, kdo tady bude pro mne?/ A když ne takto, jak? A když ne nyní, kdy?“ Slova ospravedlňují zabíjení, ale mluví též o hrdosti, důstojnosti a také bezvýchodnosti.

Předávat nesdělitelné

Do poslední části líčení putování vložil Levi nesdělitelnost poválečné zkušenosti. Mendel a ostatní se dostávají k Rudé armádě, na ukradeném vozidle projíždějí zpustošené, mrtvolné Německo a končí v uprchlickém táboře v Miláně. Tam s nimi místní Židé zacházejí jako s exotickou atrakcí. Šosáckou zvědavost a pohostinnost zanedlouho vystřídá znechucení, soucit nedůvěru. Je to neschopnost naslouchat a uvěřit, ale i bezmoc pouhých slov. Gedalovci zažívají své tragédie znovu a tentokrát naplno: nemohou vrátit minulost a získat zpět svou identitu.

Levi končí příběh symbolicky. Jeho hrdina asistuje u porodu dítěte, které bylo počato během válečných hrůz. Mendel uzavírá: „Ve třiceti může člověk začít znovu. Začít odkud? Odtud, ode dneška (…).“ Symbol nového počátku ovšem zároveň neguje novinový článek o svržení atomové bomby na Hirošimu. Pro vykořeněné existuje jediná cesta. Odevzdat se životu a neohlížet se.

Osobní zkušenost a touha vyprávět

Román Když ne nyní, kdy? znamenal v Leviho životě pokus o předěl. Od zkušenostní literatury poválečných let a důsledně analytického dokumentu se posunul do světa fikce. Příběh je inspirován vyprávěním Leviho přítele Emilia Vita Finziho, jenž se s podobnou skupinou utečenců-partyzánů v milánském úřadu pro uprchlíky setkal. Levi si jeho historku zaznamenal a poznámky našel náhodou po deseti letech v zásuvce psacího stolu. Finzi si již podrobnosti příběhu nepamatoval, a tak Levi sbíral materiály o židovském válečném odporu a o aškenázských Židech, jejichž obrazy mu utkvěly v paměti z Osvětimi. Vznikl tak hrubý náčrt, ale jak Levi v rozhovorech tvrdí, postavy mu při náčrtu ožily a příběh si nadiktovaly samy.

Svou životní víru autor vtělil do postavy Mendela: „Dělá to, co bych dělal já, to, co bych měl dělat já, kdybych toho byl schopen.“ Skrze něj poznáváme krajinu a hloubku příběhu, postav i dějin. Dobu a místo válečných obrazů líčí detailně, realisticky, přesto nekrvavě. Scény pomsty jsou pokaždé jen naznačeny, nikdy popisovány, a obsahují autorovo krédo – myslet i psát bez nenávisti: „masové vraždění v Novoselkách popsáno nebude…“, „tento příběh není vyprávěn, aby líčil krveprolití...“. Děsivou látku naopak odlehčuje rozhovory i tragikomickými situacemi, místy na povrch proniká židovský humor. Podstata tkví ovšem v uvíznutí v poválečné pasti, kterou autor vyjadřuje prostřednictvím Mendela: „Naše válka skončila a my jsme zahrabáni pod zemí a musíme vylézt a jít dál.“ Znamená to však i nést tíhu nesdělitelné viny za to, že jsme přežili.

I přes vnější, svobodnější a sdělnější rozehrání příběhu i postav se ani zde Leviho dikce nezapře. Osobní zkušenost a poslání vypovídat je u něj silnější než tvůrčí hra, jež měla autorovi poskytnout zapomnění a vrátit vůli žít. Vděčíme mu za to, že zdokumentoval pogromy druhé světové války, po zbytek života zkoumal příčiny nacismu a totalitních režimů a neúnavně vystupoval proti zpochybňovatelům holocaustu. Román Když ne nyní, kdy? v krásném překladu Kateřiny Vinšové je pokračováním Leviho boje s Thanatem. Dotýká se však našich dějin, předků i osudů.

Autorka je doktorandka na FF UK.